Klára už není tou, kdo vše snáší. Po rozvodu a synově odchodu si splnila sen o penzionu. Ale když rodina chce vše zadarmo, musí se postavit za sebe a říct: „Dost!“
Už nejsem ta samá Klára, která kdysi poslušně snášela všechno, jen aby se nikdo neurazil. Nevím, kdy přesně se to změnilo – možná když jsem se rozvedla, možná když se můj jediný syn odstěhoval do Brna a přestal volat každý týden, jak slíbil. A možná tehdy, když jsem poznala Patrika a konečně udělala něco, co jsem sama chtěla – bez toho, abych se kohokoliv ptala na svolení.
Mnoho let jsem žila tak, jak se „má“. Manžel, dům, hypotéka, práce v HR oddělení v korporátu, do které jsem vstávala každý den v půl sedmé s myšlenkou, že dnes to snad bude lepší. Většinou nebylo. Postupem času jsem si začala myslet, že můj život je nějaký omyl. A pak přišel rozvod. A ačkoliv to bolelo, byla to zároveň i úleva – jako by mi někdo sundal ze zad padesátikilový batoh plný kamení.
Bylo to spontánní rozhodnutí
Patrika jsem poznala na kurzu internetového marketingu. Bylo mu 39 let, byl rozvedený, bezdětný a měl lehký nadhled nad životem, který mě přitahoval. Po několika měsících známosti jsme všeho nechali a koupili dům u Lipna. Splnila jsem si svůj dávný sen – založili jsme penzion. Malý, útulný, s výhledem na jezero, s krbem v obývacím pokoji a ručně vyšívanými závěsy, které jsem si sama vybrala. Naše práce? Těžká. Ale každé ráno, když vejdu do kuchyně a ucítím vůni kávy, si pomyslím: tohle je moje. Konečně moje.
Rodina mě nikdy nebrala vážně. Zvlášť moje starší sestra Tereza, která vždycky všechno věděla nejlíp. „Kláro, ty by ses v životě sama neobešla,“ říkávala s úsměškem. Když tedy uslyšela o našem penzionu, přijala to s lítostí. Ale přijela. S manželem, dvěma dětmi a... jistotou, že když je to rodina, bude všechno zadarmo.
Nejdřív jsem měla radost
„No, no, vidím, že z tebe přece jen něco je, Kláro!“ Tereza se rozhlížela po hale našeho penzionu, jako by právě kontrolovala, jestli se hodí do pořadu „Interiérové katastrofy“.
„Tady to tak hezky voní... A já myslel, že to bude něco ve stylu agroturistiky,“ dodal její manžel Marek, zatímco si sundával bundu a hodil ji na naše starožitné křeslo z dob socialismu. To, které jsem sama zrenovovala.
Děti vběhly dovnitř jako uragán a hned zanechaly na schodech stopy od bláta. Julie zapištěla:
„Mami, podívej, je tu krb! A gauč jako v hotelu!“
„Protože to je hotel, miláčku,“ zasmála se Tereza a podívala se na mě. „No dobře, penzion. Ale s atmosférou, to přiznávám.“
Patrik, který zrovna snášel ručníky pro nové hosty, jen povytáhl obočí. Ten tón už znal. Byl to ten samý, který jsme slyšeli, když Tereza přijela na naši svatbu a zeptala se, „jestli je to vážné, nebo jen takový... úlet po čtyřicítce“.
„Doufám, že nerušíme. Tak na tři, čtyři dny, maximálně na týden,“ řekla a postavila se doprostřed haly jako královna čekající na své apartmány.
„Mám velkou radost, že jste přijeli,“ odpověděla jsem. „Tohle je náš penzion. Vedeme ho jako byznys,“ dodala jsem.
„Přece se nebudeme ztrapňovat s placením, ne? Rodina se přece nekasíruje,“ prohodila Tereza, přešla do obývacího pokoje a posadila se na náš oblíbený gauč.
V tu chvíli mě píchlo u žaludku. Věděla jsem, že tohle nebudou prázdniny. Tohle bude test. A bála jsem se, že zase budu tou Klárou, která všem ustupuje.
Byli jako paraziti
Třetí den jsem měla chuť z vlastního penzionu utéct. Patrik se na mě jen podíval přes hrnek s kávou a polohlasem řekl:
„To nejsou hosté, ale nájemníci z bezplatného Airbnb.“
Julie a Kuba – Tereziny děti – běhali po chodbách, třískali dveřmi a šplhali po zábradlí na schodech, přestože jsem jim říkala, ať to nedělají. Tereza s Markem si zařídili dovolenou snů: každý den snídaně na terase servírovaná námi, pak kafíčko, lehátko a odpoledne prosba o oběd jako pro hosty, ale aby tam nebyl ten vegetariánský salát, protože Marek se rád pořádně nají.
A když jsem jim navrhla, aby třeba vzali děti na procházku nebo alespoň pomohli s mytím nádobí?
„Ale prosím tě, Kláro, vždyť bys to stejně dělala,“ řekla Tereza, aniž by odtrhla zrak od obrazovky, na které si prohlížela boty „ve slevě“.
Večer u večeře Tereza prohodila jakoby nic:
„A mohli bychom dostat ještě jeden pokoj? Jen na dvě noci. Staví se tu známá.“
„A ta je taky z rodiny?“ zeptal se Patrik suše.
„No to ne, ale nepřeháněj. Vždyť ten pokoj je stejně prázdný,“ odpověděla, jako bychom nevedli byznys, ale kulturní dům.
Ten večer, když jsem po nich myla nádobí, se mi třásly ruce. Cítila jsem se jako služka. Jako hospodyně zaměstnaná u sestry, která mě nikdy nebrala vážně.
Ale co bolelo nejvíc? Že jsem to všechno dovolila.
Mysleli si, že žertuji
Večeřeli jsme v tichosti. Dokonce i děti byly potichu, zabrané do pohádky na tabletu. Já jen sbírala talíře a cítila v žaludku to známé napětí, které jsem znala z rodinných svátků. Vždycky přišel okamžik, kdy všichni předstírali, jak je to úžasné, dokud někdo neřekl něco, co už nešlo přejít mlčením. Odkašlala jsem si.
„Poslouchejte,“ začala jsem a položila ubrousek na stůl, „protože zítra to bude týden, napadlo mě, že vám vystavím fakturu. Jen za ubytování. Bez jídla. Jasně, jsme rodina, ale pravidla musí být pro všechny stejná.“
Tereza zamrkala. Marek se podíval na mě, pak na ni, a… vybuchl smíchy.
„Ty máš teda smysl pro humor, Kláro!“
Julie zvedla pohled od obrazovky:
„To budete kasírovat i rodinu? Tomu nevěřím!“
„To není vtip,“ řekl Patrik klidně, ale tvrdě. „Je to naše práce. Tohle není žádná zotavovna s dotací. Klára celé dny vaří, já uklízím, rezervace se samy neudělají.“
„No teda…“ začala Tereza, ale její tón už byl jiný. Tlumený, uražený. „Vážně? Po tolika letech?“
Tu noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se z boku na bok, dokud se ke mně Patrik zezadu nepřitulil.
„Buď zaplatí, nebo je zítra sám vyhodím,“ řekl tiše. „Nedovolím, aby se k tobě takhle chovali.“
Ráno mě probudilo ticho. Žádné dětské výkřiky, žádná vůně kávy. Jen na stole ležel vzkaz: „Nečekali jsme, že peníze jsou pro tebe důležitější než blízcí.“ Nechali po sobě neuklizený pokoj. A mě – se staženým hrdlem a pocitem, že se něco právě nenávratně skončilo.
Sestra byla uražená
Dobrých deset minut jsem zírala na displej telefonu, než jsem se rozhodla stisknout zelené sluchátko. Věděla jsem, že to Tereza hned nezvedne. Vždycky musela „dát najevo“, že o čase a místě rozhoduje ona. Když jsem konečně uslyšela v telefonu její suché „No?“, měla jsem chuť zavěsit. Ale zhluboka jsem se nadechla.
„Terezo… chtěla jsem si promluvit.“
„O čem se chceš bavit, Kláro? Všechno je přece jasné. Prachy jsou víc než rodina, co?“
„Takhle to není. Nebyla to zlomyslnost. Jsou to pravidla. Každý host platí, vždyť…“ začala jsem, ale přerušila mě s takovým jedem v hlase, že mě to zarazilo.
„Víš co? Teď jsi hrozně důležitá, protože máš svůj hotýlek. Možná jsi už zapomněla, odkud jsi? My tady, z rodiny, jsme při tobě stáli, když jsi neměla nic. A teď? Počítáš každou korunu.“
Z boku Patrik jen zakroutil hlavou. Vzal si ode mě telefon.
„Terezo, dovol, abych ti něco řekl. Klára nikoho neokradla. Vy prostě neumíte respektovat cizí práci. Ten penzion není žádný rozmar. Je to naše každodenní živobytí, náš chleba. A vy jste přijeli jako do bezplatného resortu, nechali tu nepořádek a výčitky. A teď máte ještě tu drzost nás urážet?“
Nastalo ticho. Chvíli jsem si myslela, že Tereza zavěsila. Ale ne. Jen si povzdechla a zasyčela:
„Víš, Patriku… Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.“
Zavěsila bez rozloučení.
Patrik se na mě podíval.
„A co teď?“ zeptal se.
„Nic. Už volat nebudu. Ať si myslí, co chce.“
Ale bolelo to. Víc, než jsem si přiznávala.
Máma mě nepodpořila
Ten samý večer jsem zavolala mámě. Potřebovala jsem slyšet její hlas, možná nějaké „udělalas dobře, dcero“, možná alespoň „rozumím ti“. Zvedla to po třetím zazvonění.
„Kláro? Je všechno v pořádku?“
„Skoro. Chtěla jsem si popovídat, mami.“
Všechno jsem jí řekla: od příjezdu Terezy, přes jejich bezplatnou dovolenou, až po ten vzkaz, co zanechali. Hlas se mi lámal. Doufala jsem, že mě máma podpoří. A ona… si povzdechla.
„Nevím, jestli děláš dobře, dítě. Rodina je rodina. Možná jste jim to mohli prominout?“
„Takže mám celý život dělat všechno zadarmo, jen aby se nikdo neurazil?“ zeptala jsem se ostře, až moc ostře, jako bych měla zase dvanáct a hádala se o úklid pokoje.
„Kláro, já neříkám, že měli pravdu... Ale když se začne s rodinou účtovat, hned se všichni rozhádají. Tereza říkala, že ses rozčílila…“
„Rozčílila?! Mami, oni tu žili týden jako králové, na nic se nezeptali, nic nenabídli. Jako by to byl jejich dům. Jako by se jim nic nestalo.“
Máma dlouho mlčela.
„Dítě, já vím, že je ti těžko. Ale Tereza je tvoje sestra. Možná vás to časem přejde. Prozatím radši nic neříkej.“
„Takže je lepší dělat, že se nic nestalo? Aby byl “klid„? A já mám dál po všech uklízet a děkovat jim, že mě navštívili?“
„Nerozčiluj se, Kláro…“ řekla máma tiše. A pak rychle změnila téma. „A jaké tam máte počasí?“
Tehdy už jsem věděla: ani vlastní matka nebude na mé straně.
Toho rozhodnutí nelituji
Večer jsme si s Patrikem sedli na terasu. Vítr voněl vodou a jehličím a já usrkávala víno a dívala se do tmy za linií stromů. Uvnitř jsem stále cítila tíseň, jako by se ve mně něco zlomilo – ten starý sen, že se na mě Tereza možná ještě někdy podívá jako na někoho, s kým je třeba počítat.
„Lituješ?“ zeptal se Patrik tiše.
Zakroutila jsem hlavou.
„Konečně jsem udělala něco po svém. I kdyby se všichni urazili – už nemám sílu se pořád omlouvat.“
Druhý den jsme smazali Terezino věnování z knihy hostů. Nechali po sobě prach a pachuť výčitek. Ale náš penzion není žádný bezplatný útulek. Je to domov, který jsme si sami vybudovali – kousek po kousku.
Znovu jsem se posadila na terasu a zadívala se na jezero.
„Je lepší být sama, než s lidmi, kteří tě jen využívají,“ řekla jsem polohlasem.
A poprvé po dlouhé době jsem pocítila klid.
Klára, 42 let
