Snila jsem o dokonalé svatbě. Přípravy trvaly přes rok. Moc mi záleželo na tom, aby bylo všechno dotažené do posledního detailu. Zbývalo jen modlit se za krásné počasí, protože svatební hostina se měla konat na zahradě. Jak jsem se ale přesvědčila, ne všechno se dá naplánovat – některé věci prostě nemůžete ovlivnit.
Rýsoval se opravdu nádherný den. Slunce, lehký vánek, ne příliš horko – prostě úžasná červencová sobota. Byla jsem na nás, na sebe i na Jarka, tak pyšná. Tohle měl být nejšťastnější den mého života. V očích přátel a rodiny jsme platili za velmi sehraný a skvěle sladěný pár. Sama jsem nás ostatně vnímala úplně stejně.
Byli jsme spolu tři roky. Když mě Jarek požádal o ruku, byla jsem svatosvatě přesvědčená, že jsem chytila Pána Boha za nohu. Naším vztahem neotřásaly žádné vážné krize. Všechna nedorozumění jsme si vyjasňovali průběžně, bez tiché domácnosti a zatvrzelého mlčení, a to slibovalo dobrou společnou budoucnost. Viděla jsem ji v zářivých barvách.
Okamžik, kdy jsme si před oltářem řekli „ano“, byl naprosto kouzelný. Zlaté prstýnky vyrobené zlatníkem na zakázku, slzy dojetí, první polibek jako manželé. Srdce mi zaplavila radost, ale brzy se v něm usadil podivný neklid.
Když nastal čas přijímání přání a gratulací, mou pozornost nečekaně upoutala ona. Kristýna, partnerka Jarkova nejlepšího přítele. Neznala jsem ji dobře, párkrát jsme prohodily pár slov a to bylo všechno. Nicméně svou krásou přitahovala pohledy.
Vysoká, krásná, mohla by být modelka. Na sobě měla smaragdové šaty – fenomenální, ale podle mého názoru na cizí svatbu až příliš extravagantní. Standardní „všechno nejlepší na nové cestě životem“ a stisk ruky, ze kterého mě až zamrazilo. Cítila jsem se nesvá a nedokázala jsem si to vysvětlit, ale rozhodla jsem se, že si s tím nebudu lámat hlavu. Koneckonců, je to můj den.
Skvrna na šatech
Hned ráno jsem se rozhodla, že mi ho nic nezkazí, a hodlala jsem se toho držet s železnou důsledností. Vložila jsem do příprav příliš mnoho úsilí. Takže když mě Jarkova rozpustilá neteř nechtěně umazala krémem z dortu, nijak zvlášť jsem se tím netrápila.
Zuzka, když si uvědomila, co provedla, doslova zkameněla. Podobně jako moje maminka, která stála vedle – okamžitě zpanikařila.
„Klid, nic se nestalo,“ usmála jsem se vlídně.
Skvrna na šatech sice nebyla zrovna to, co jsem si přála, ale nebyl to ani důvod zlobit se na dítě, které se dobře baví. Přesně takhle to přece mělo být. Chtěla jsem, aby se hosté skvěle bavili.
„Pojď na záchod, trochu to vyčistím,“ řekla ustaraně maminka.
Stopa po krému se nehodlala jen tak snadno vzdát, ale naštěstí byla na místě, kde nebyla příliš vidět. Mávla jsem nad tím rukou.
„Žádná tragédie,“ konstatovala jsem.
„Možná si vezmeš jiné šaty?“ navrhla maminka.
„Později, ještě ne teď.“
Manžel nikde
Vrátily jsme se na zahradu. Rozhlížela jsem se po Jarkovi, ale nikde jsem ho nemohla najít. Zeptala jsem se na něj několika lidí, ale nikdo z nich nevěděl, kde je. Vydala jsem se tedy svého novopečeného manžela hledat. Považovala jsem za nemyslitelné, aby zrovna teď někam zmizel, místo aby se věnoval hostům.
No a co, jak se ukázalo, věnoval se, ale ne tak, jak bych si to představovala. To, co jsem uviděla, mi zvedlo žaludek. Jarek a Kristýna, objímali se a něžně si hleděli do očí. Ona si mě všimla jako první. Odtáhli se od sebe, jako by se spálili. Já jsem se nedokázala pohnout.
„Marto, já…,“ začal Jarek, ale přerušila jsem ho.
„Vrať se k hostům. A tebe,“ obrátila jsem se na Kristýnu, „žádám, abys okamžitě opustila svatbu.“
„Ale vždyť Petr je můj svědek,“ nesměle zaprotestoval Jarek.
To mě ale v tu chvíli moc nezajímalo.
„Buď ta paní odtud zmizí, a to hned, nebo změníme program večera.“
Byla jsem až překvapená, že jsem za daných okolností udržela nervy na uzdě. Kristýna řekla svému partnerovi, že se jí udělalo velmi špatně, a odešli. Jarkovi jsem nařídila, aby se usmíval a choval se, jako by se nic nestalo.
Nemám nejmenší tušení, jakým zázrakem jsem to vůbec dotáhla do konce. Po skončení frašky, kterou se pro mě stala moje vlastní svatba, jsem konečně měla příležitost promluvit si s Jarkem mezi čtyřma očima. Horlivě se omlouval a snažil se mi věšet bulíky na nos, ale s jednou věcí nepočítal.
Během několika hodin se toho hodně změnilo. Už jsem se na něj nedívala jako v kostele. Krásná vize společné budoucnosti náhle zmizela, obrátila se v prach. Seděla jsem a dívala se, jak mluví, ale přestala jsem v něm vidět člověka, do kterého jsem se zamilovala. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem s někým, kdo je mi naprosto cizí.
Svatební cesta
„Uděláme to tak, že na svatební cestu pojedu sama,“ přerušila jsem ho, protože jsem měla dost těch laciných výmluv. „Je to příliš hezký zájezd na to, aby propadl. Ty si mezitím sbalíš svých pět švestek a vypadneš odsud.“
„Marto, prosím, dej mi šanci…“
„Ne. Lhal jsi a podváděl jsi. Nechci být ženou takového člověka.“
Před odletem do Thajska jsem musela zařídit dvě věci: zajít za právníkem a promluvit si s Petrem. Usoudila jsem, že někdo, kdo se s Jarkem přátelil léta, si zaslouží znát pravdu. Nebyl příliš překvapený.
„Tušil jsem to už nějakou dobu, ale neměl jsem důkazy,“ konstatoval se smutkem v hlase. „Kromě toho se Kristýna přiznala.“
„Vážně?“
„Ano, řekla, že to trvalo dva roky.“
Dva roky… Nechápala jsem, jak může někdo žít s někým pod jednou střechou a tak drze ho podvádět. I kdyby Jarek prosil na kolenou, nepřijmu ho zpět. Bylo rozhodnuto. Zkušenost to byla strašně bolestivá, ale díky bohu, že pravda vyšla najevo teď, a ne za pár let.
Marta, 32 let
Související články
