Patricie plánovala dokonalou dovolenou se snoubencem, ale místo odpočinku ji čekalo bolestné odhalení nevěry. Napjaté chvíle, lži a zrada změnily jejich společné sny v konec nadějí a začátek její nové cesty.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu ženou, která si balí kufry s myšlenkou: tohle je naše poslední společná dovolená jako snoubenců. Chtěla jsem, aby všechno bylo dokonalé. Zarezervovala jsem pobyt v útulném hotelu na jihu Španělska, blízko pláže, s výhledem na moře. Bazén, restaurace s mořskými plody, bílé ručníky poskládané do tvaru labutí. Snila jsem o tom, že se s Lukášem odpočineme od každodenního života a prostě budeme spolu. Jen my dva.
Myslela jsem si, že to bude jen náš čas
S Lukášem se znám pět let. Seznámili jsme se v práci, později jsme se začali vídat stále častěji, až nakonec navrhl společné bydlení. Před třemi měsíci si přede mnou klekl v naší kuchyni, mezi rychlovarnou konvicí a zbytky po večeři, a zeptal se, jestli se stanu jeho ženou. Řekla jsem „ano“ bez váhání.
V běžném životě jsem organizovaná. Pracuji v PR agentuře, žiju v souladu s kalendářem, termíny a Excelem. Ale na tuhle dovolenou jsem si slíbila jedno: polevím v kontrole. I když mi to úplně nešlo.
„Zase telefon?“ zeptala jsem se Lukáše, když potřetí v řadě přerušil náš rozhovor u snídaně, aby si něco zkontroloval v pracovním e-mailu.
„Zlato, jsou to jen maily. Pět minut a jsem zpátky u tebe, slibuju,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Nedělala jsem z toho žádné drama. Práce ho pohlcovala, stejně jako kdysi mě. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že se v těch pěti minutách skrývá něco víc než jen zprávy od spolupracovníků. Byla jsem šťastná. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Uviděla jsem ho na internetu
Ten večer jsem měla zůstat v pokoji. Lukáš sešel dolů s tím, že musí zařídit něco pracovního. Prý drobnost, nějaká objednávka v restauraci, telefonát s klientem z Česka. Věřila jsem mu. Tehdy jsem v sobě ještě měla tu důvěru, která způsobovala, že jsem nekladla příliš mnoho otázek.
Dala jsem si pleťovou masku, nalila sklenku bílého vína a lehla si na lehátko na našem hotelovém balkoně. Vítr voněl solí a rozpáleným pískem. Slunce se sklánělo k západu. Všechno vypadalo jako z reklamního katalogu.
Z nudy jsem začala projíždět sociální sítě. Příběhy přátel, pár celebrit, místní hashtagy. A tehdy jsem narazila na příběh s označením našeho hotelu. Nevinný záběr – bar u bazénu, hudba v pozadí. A pak další video. Rozmazané, ale dostatečně zřetelné, abych ucítila, jak se mi sevřel žaludek.
Muž v bílé košili. Stejný model, jaký měl Lukáš na sobě při večeři předchozího večera. Stejné hodinky – černý kožený pásek, které ode mě dostal k narozeninám. A žena. Usměvavá, opálená, s dlouhými tmavými vlasy. Objala ho kolem pasu. A on ji políbil. Ne na tvář. Na ústa. Na veřejnosti.
Ztuhla jsem. To není možné… to není on. Je to někdo podobný. I když… ty hodinky…
Zachvěla jsem se. Víno najednou chutnalo kysele. Zvedla jsem se z lehátka a vytočila jeho číslo.
„Lukáši? Kde jsi?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně, i když se mi třásl hlas.
„Dole, objednávám nám víno. Stalo se něco?“
Zaváhala jsem.
„Ne… nic. Jen jsem si dělala starosti. Dlouho jsi tu nebyl.“
„Už se vracím, miláčku.“
Položila jsem telefon. Chvíli jsem nehybně seděla a dívala se na displej. Srdce mi bušilo jako o závod. Věděla jsem, že něco není v pořádku. A že musím zjistit co.
Dostala jsem to z něj
Vrátil se o pár minut později, jako by se nic nestalo. Nesl láhev červeného vína a dvě skleničky, protože – jak řekl – zrovna neměli vinné sklenky. Široce se usmíval, jako by byl stále tím stejným Lukášem, kterého jsem milovala. Ale já už jsem se na něj nedívala stejně.
„Děje se něco?“ zeptal se, jakmile si všiml mého výrazu.
Vzala jsem telefon. Třesoucím se prstem jsem otevřela aplikaci. Pustila jsem příběh. Video ještě nezmizelo. Otočila jsem displej k němu.
„Jsi to ty. Tvoje hodinky, tvoje košile. Tvoje ruce na jejím pase,“ řekla jsem tiše a stěží lapala po dechu.
Zamračil se, pak se na mě podíval a předstíral nepochopení.
„Patricie… nevím, co ti na to mám říct. Možná to vypadá divně, ale není to tak, jak si myslíš.“
„A jak tedy?“ zlomil se mi hlas. „Protože to vypadá, že ses líbal s jinou ženou, zatímco já jsem čekala v pokoji. Zatímco jsme plánovali svatbu. Zatímco jsem si myslela, že jsi se mnou na sto procent.“
„To je nějaký vtip, možná je ti někdo… jen podobný. Vždyť to není tak zřejmé. Ten obraz byl rozmazaný, to nejsem já.“
„Nedělej ze mě idiotku,“ sykla jsem. „Znám tě. Znám každé tvé gesto, tvůj způsob chůze, způsob, jakým se směješ. Byl jsi to ty. A nepokoušej se mi namluvit, že je to nějaký dvojník.“
Díval se na mě beze slova. Dlouhou chvíli. A pak sklopil zrak.
„To… nic neznamenalo,“ řekl konečně.
Ztuhla jsem. Ta slova mě zasáhla víc než samotné video.
„Takže jsi to byl ty. Přiznáváš se.“
„Patricie…“ pokusil se přiblížit, ale couvla jsem, jako by mě jeho dotek mohl spálit.
„Řekni mi všechno. Od začátku. Protože jestli ještě jednou uslyším lež, tak se nejen vrátím sama do Česka, ale taky hodím prstýnek do moře,“ řekla jsem a jeho tvář zbělela. Věděl, že si nedělám legraci.
Podváděl mě už dlouho
Neodpověděl hned. Viděla jsem, že bojuje sám se sebou. Chodil po pokoji jako zvíře v kleci. Nakonec se posadil na kraj postele a schoval tvář do dlaní.
„Takhle to dopadnout nemělo,“ řekl tiše. „Přísahám, neplánoval jsem to. To… to se prostě stalo.“
„Kdo to je?“ zeptala jsem se a cítila, jak se můj hlas s každou vteřinou stává chladnějším. „Neodbyj mě nějakou náhodnou turistkou. Kdo to je?“
Odmlčel se. To stačilo.
„Znáš ji,“ řekla jsem. „Znali jste se už předtím. Nebyla to náhoda, že?“
Vstala jsem, popadla telefon a začala znovu procházet ten příběh. Žena označila hotel. Podívala jsem se na její profil. Veřejný. Jméno: Dominika. Pár fotek z pláže, jedno selfie před hotelovou recepcí. Byla tady. Pracovala tady. Najednou bylo všechno jasné.
Seběhla jsem dolů a ignorovala Lukášovo volání. Prošla jsem kolem baru, zahnula k recepci. Stála tam. Ta stejná dívka z videa. Usměvavá, zářící, se jmenovkou.
Zastavila jsem se jako přikovaná. Chvíli jsem se jen dívala. Pak jsem se vydala jejím směrem.
„Ty jsi Dominika?“ zeptala jsem se tvrdě.
Podívala se na mě překvapeně.
„Ano, a o co jde?“
„Viděla jsem tvůj příběh. Líbala ses s mým snoubencem. Tady. V tomhle hotelu.“
Její tvář náhle zbledla.
„Říkal, že přijel sám…“ řekla tiše.
Tato slova ve mně zazněla jako rozsudek. Nepopřela to. Nepokoušela se bránit. Věděla, kdo jsem. A že všechno prasklo.
Otočila jsem se beze slova a vrátila se do pokoje. Lukáš stál u okna. Otočil se, když jsem vešla.
„Mluvila jsem s ní,“ řekla jsem. „Dominika. Myslela si, že jsi tu sám. Že nemáš snoubenku.“
Zatnula jsem ruce v pěst.
„Řekni pravdu, Lukáši. Jak dlouho to trvá?“
Moje plány se zhroutily
Znovu se posadil na postel, jako by už neměl sílu stát. Nedíval se mi do očí. Mlčel tak dlouho, že jsem začala přemýšlet, jestli vůbec hodlá odpovědět.
„Začalo to… před pár měsíci,“ přiznal konečně. „Byl jsem tu poblíž dřív, pracovně. Pár dní. Dominika tehdy pracovala na recepci, povídali jsme si, vtipkovali. Byla… jiná. Jiná než všechno, co jsem tehdy měl v životě.“
Hořce jsem si odfrkla.
„Jiná, takže ne jako já?“
„Ne,“ zvedl pohled. „O to nejde. Ty jsi pro mě vším. Vždycky jsi byla. Ale… cítil jsem se jako někdo, kdo žije podle plánu, který si sám ani nesestavil. Práce, zasnoubení, svatba… A ona… ona byla jako trhlina v tom plánu. Únik.“
„Únik? A před čím tak utíkáš, Lukáši?“ zeptala jsem se. „Před stabilitou? Před láskou? Přede mnou?“
„Nevím,“ zašeptal. „Nejsem na sebe hrdý. Vím, že to, co jsem udělal, bylo hnusné. Myslel jsem, že tahle dovolená něco napraví. Že se všechno uklidní, že se k sobě znovu vrátíme.“
Zasmála jsem se přes slzy. Ironicky, hořce.
„Takže celé to plánování svatby byla jen hra?“
„Ne!“ zvedl se z postele. „Ne, Patricie, prosím tě, takhle nemluv. Miloval jsem tě. Opravdu jsem tě miloval. Ale… ztratil jsem se. Neuměl jsem… nevěděl jsem, co dělat.“
„Nevěděl jsi?“ zvedla jsem obočí. „A co já? Já taky nic nevěděla. A teď toho vím až moc.“
Chvíli jsme stáli v tichu. Cítila jsem, jak ve mně něco vyhasíná. Vztek. Smutek. Naděje.
„Miluješ ji?“ zeptala jsem se tiše.
Zaváhal. To ticho mi řeklo všechno.
Nemohla jsem tam zůstat
Tu noc jsem nespala. Lukáš usnul na gauči, jako by se nic nestalo. Já jsem seděla na balkoně, zabalená do deky, s rozmazaným make-upem a roztřeseným srdcem. Snažila jsem se pochopit, co se právě stalo s mým životem. S naším životem.
Nad ránem, když se nebe začalo rozjasňovat, jsem vzala kufr a začala se balit. Bezhlučně. Poskládala jsem všechny věci, které jsem ještě včera vybírala s myšlenkou na romantické večery. Šaty, plavky, parfémy. Smyla jsem zbytky řasenky. Zapnula jsem tašku. Zásnubní prstýnek jsem nechala na nočním stolku.
Odešla jsem z pokoje. Prošla jsem tichou chodbou, přes opuštěnou recepci. Dominika už tam nebyla. Buď se jí změnila směna, nebo přede mnou utekla, stejně jako on utekl před zodpovědností.
Šla jsem k moři. Vlny byly klidné, jako by nevěděly, že se právě rozpadlo něco, co mělo trvat do konce života. Dlouho jsem stála na břehu. V ruce jsem držela zpáteční letenku, kterou jsem si právě zarezervovala. Jednosměrnou.
„Můžeš milovat někoho, kdo tě zničil?“ zeptala jsem se sama sebe.
Nevím, jestli ho budu nenávidět. Ale už mu nikdy nebudu důvěřovat. Nechala jsem po sobě jen prázdnotu v hotelovém pokoji a stopy v písku. Nic jsem neřekla. Nemusela jsem.
Stejně mu to nevyšlo
Vrátila jsem se do Česka o den dřív, než jsem plánovala. Sama. Rodina se vyptávala, co se stalo, ale neměla jsem sílu nic vysvětlovat. Řekla jsem jen, že svatba se ruší. Maminka plakala. Táta neřekl ani slovo – jen mě pevně objal a poprvé po letech mě políbil na čelo. To bylo všechno, co jsem tehdy potřebovala.
Smazala jsem naše společné fotky z telefonu. Nejdřív ty z dovolené, pak ze zásnub, nakonec všechny. Blokovala jsem jeho zprávy, dokud nepřišla ta jedna, dlouhá. Psal, že se omlouvá. Že lituje. Že neví, jak to všechno mohl zahodit. Neodepsala jsem. Protože co bych mu měla říct?
Zahrabala jsem se do práce. Dny ubíhaly rychle – schůzky, kampaně. Lidé mě viděli v dobré náladě, usměvavou, sebevědomou. Ale v noci přicházel smutek. A strach, že už nikomu nebudu věřit. Že nebudu umět milovat.
Uplynuly tři měsíce. Lukáš přestal psát. Přátelé říkali, že už s ní není. Že se Dominika vrátila do Španělska. Že se to rozpadlo. Nevím. Nezjišťuji to. To už není můj příběh.
Můj teprve začíná. Pomalu, opatrně. Občas to ještě bolí, občas mám chuť se k těm chvílím vrátit a něco napravit. Ale pak si vzpomenu, že nevěra není omyl. Je to volba. A já nechci být s někým, kdo si vybírá jinou, když já si vybírám jeho.
Patricie, 29 let
