Když jsem dokončila střední školu, měla jsem před sebou docela slušné vyhlídky. Maturitu jsem složila dobře a dostala jsem se na vysněnou vysokou školu. Měla jsem studovat anglistiku, vlastně jsem ji i stihla začít. V budoucnu jsem se chtěla zaměřit na překladatelství, i když jsem mohla dělat i cokoli jiného, co souviselo s velmi dobrou znalostí jazyka.
Jenže mezitím, když jsem si jednoho večera vyšla do baru, jsem poznala Kryštofa. Zapíjel zrovna nějaký kontrakt a radoval se z každého dalšího panáka, kterého mu barman podával. Obklopoval ho hlouček bohatých přátel, ale on si z nějakého důvodu vyhlédl právě mě.
„Jste zjevení – řekl mi, zjevně povzbuzený alkoholem. “Musíte mi dělat společnost. Bude mi ctí!„
Tehdy na mě udělal dojem. Úplně jsem ignorovala, že vlastně tak docela neví, co říká a dělá – soustředila jsem se na jeho chvástání: jak převzal firmu po otci, a přestože je sotva o čtyři roky starší než já, už na ní vydělal jmění. A smlouva, kterou právě podepsal, měla jeho zisky ještě znásobit.
Myslela jsem si, že je pohledný a zároveň velmi schopný. Dokonce mě napadlo, že by bylo dobré dát se s ním dohromady. Nepředpokládala jsem ale, že to všechno nakonec skončí svatbou.
Kamarádka mě varovala
Kdyby mě od toho vztahu odrazoval ještě někdo jiný než Aneta, asi bych o tom přemýšlela. Bohužel jen mé kamarádce se rozsvítila varovná kontrolka a byla to ona, kdo si jako první všiml, že se ke Kryštofovi vůbec nehodím.
„Je na něm něco divného, Marto“ – řekla mi krátce poté, co jsem jí oznámila, že spolu oficiálně chodíme. „Nedokážu říct co, ale nelíbí se mi. Dávej si na něj pozor.“
Místo abych se nad jejími slovy zamyslela, urazila jsem se, přesvědčená, že mi ho prostě závidí – ona chodila jen s nudným klukem z ročníku, kterého stále živili rodiče. Ano, Daniel se stal jejím manželem a spojila je skutečná láska – ne to směšné nic, co bylo mezi mnou a super bohatým Kryštofem.
Aneta už to téma nikdy neotevřela, asi usoudila, že se do toho nebude víc plést, protože jsem přece dospělá, tvrdohlavá a je to můj život. A já jsem o ničem jiném nepřemýšlela, zvlášť když rodina tvrdohlavě trvala na tom, že bych se ho měla držet.
„To je chlap, který tě zaopatří na celý život!“ – rozplývala se moje matka. „V žádném případě se ho nesmíš vzdát!“
Kvůli němu jsem nechala školy
Mně samotné to začalo trochu vadit, protože Kryštof si stále víc stěžoval na mé studium. Podle něj jsem ztrácela čas a neměla jsem ho pro něj dostatek.
„Ale k čemu ti to studium je?“ – opakoval donekonečna. „Nemusíš studovat. Nemusíš dělat nic. Já ti všechno zajistím. Bude lepší, když se prostě budeš věnovat tomu, že jsi se mnou.“
Tehdy mě to trochu zneklidnilo. Protože co mělo znamenat „věnovat se bytí s chlapem“? Všechny mé pochybnosti ale tehdy uspala moje starší sestra Klára.„
„Ale, Marto, ty jako vždycky přeháníš“ – konstatovala jízlivě. „Ten chlap má pravdu. Proč na tu vysokou chodíš? S ním budeš mít mnohem víc peněz. Nejspíš nebudeš muset do konce života nic dělat. Každá by do toho šla!“
Matka jí samozřejmě přizvukovala a já, hloupá, jsem jim dala za pravdu. Tak jsem přijala Kryštofovo zasnoubení, nechala studia a pak se vdala. Svatba byla velkolepá, krásná a příšerně luxusní. Tehdy mi to nevadilo, i když jsem se cítila trochu nesvá. Teprve po několika měsících jsem pochopila, že nejspíš nepatřím k těm mnoha ženám, které by si to se mnou s radostí vyměnily.
Žila jsem ve zlaté kleci
Měla jsem všechno – velký dům, spoustu volného času a téměř neomezený přístup k penězům. Háček byl v tom, že to mezi mnou a Kryštofem nebyla láska. Asi po roce jsem pochopila, že nás nespojuje žádná chemie ani hlubší city. Já jsem pro něj byla prostě užitečná. Myslel si, že jsem hezká, umím se dobře oblékat a skvěle se hodím na všechny večírky, bankety a jiné akce, na kterých se musel objevovat.
Měla jsem hrát roli – stát se dokonalou manželkou, která bude jeho ozdobou a příjemným doplňkem, v nejhorším případě tím, kdo urovnává spory.
„Našel si ženu, protože jeho rodiče tvrdili, že je příliš bezstarostný a musí si vylepšit image“ – řekla mi jednou jeho sestra. „Studovala jsi? Jemu se takové věci nelíbí. Žena by přece měla jen hezky vypadat a usmívat se.“
Manžel byl proti
Nevěřila jsem jí. Když jsem ale po nějaké době prohodila, že bych se chtěla vrátit ke studiu, vybuchl.
„Nebudeš dělat takové hlouposti!“ – křičel. „Moje žena nepotřebuje žádné studium a papíry! Je to ztráta času, rozumíš? Doma máš snad co dělat!“
Právě že neměla. Přesto, přesvědčována rodinou, jsem v tomto vztahu setrvala další léta. Nakonec se ve mně ale něco zlomilo. Je možné, že to způsobila informace o dálkovém jazykovém kurzu. Usoudila jsem, že možná ještě není všechno ztraceno. Bylo mi skoro třicet, což zase není tak moc, a měla jsem spoustu volného času. Co by se mohlo pokazit?
Učení mi přinášelo radost
Nic mi nepřinášelo takové uspokojení jako kurz, do kterého jsem se zapsala. Zvolila jsem prezenční formu, abych se nejen učila, ale také znovu navázala kontakt s lidmi. Poslední roky jsem se pohybovala výhradně mezi přáteli svého manžela – namyšlenými, bohatými snoby, kteří se na mě dívali svrchu jako na hloupoučkou manželku jejich váženého kamaráda. Ostatní ženy si dokázaly hodiny povídat o nehtech, zatímco já jsem se tehdy umírala nudou. Od chvíle, kdy jsem se však začala učit, opakovala jsem si látku v telefonu a mohla jsem se alespoň na chvíli vymanit z té únavné společnosti.
Přesto jsem usoudila, že celý ten svůj podnik bych měla před Kryštofem tajit. Už dříve jsem si kupovala různé studijní pomůcky – učebnice, další slovníky a samozřejmě anglickou literaturu, ale účtenky jsem dobře schovávala. Cítila jsem, že by určitě udělal scénu. Jednou mi vyčítal, že jsem si koupila příliš mnoho románů.
„A proč to kupuješ? To už nemáš za co utrácet peníze?“ – vrčel. „Jiné ženy mají normální koníčky, a ty se potuluješ po knihkupectvích!“
Tehdy jsem s ním nediskutovala, protože jsem v tom neviděla smysl. V mé hlavě se však zrodil plán, který jsem se rozhodla uskutečnit. A své tajemství jsem potřebovala udržet v tajnosti.
Podělila jsem se o své tajemství
Jednoho dne jsem se sešla s Anetou. Dělaly jsme to spíše zřídka, protože Kryštof ohrnoval nos, když mě viděl se starými přáteli. Samozřejmě jsem ji zasvětila do kurzu a dalších školení, která jsem si zaplatila. Ona ale nechápala, proč to tajím.
„Jde mi to čím dál lépe“ – pochlubila jsem se jí u kávy. „Brzy si budu moci najít něco pořádného.“
„A jak na to reagoval Kryštof?“ – zeptala se. „No víš, na to, že si plánuješ najít práci...“
„Neřekla jsem mu to“ – odvětila jsem klidně.
Aneta na mě vyvalila oči.
„Takže on to pořád neví?“ – zeptala se. „Neřeklas mu to?“
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem se vymlouvat, protože jsem si nemyslela, že dělám něco špatného.
„Proč v tom vůbec jsi? Proč ho prostě neopustíš a nezačneš znovu od nuly?“
Lehce jsem se usmála.
„Právě si připravuji půdu pod nohama.“
Zamrkala.
„To znamená?“ – Stále se na mě podezřívavě dívala.
„No a myslíš si, že bych mohla jít, bez vzdělání nebo jakékoli kvalifikace?“ – prohodila jsem. „Všechno se naučím, udělám si papíry a začnu nový život.“
Od mého rozhovoru s Anetou uplynulo několik měsíců. Stále se vzdělávám, dokonce jsem se zúčastnila dalších workshopů, když byl Kryštof na služební cestě. Stále pečlivě schovávám všechny faktury a účtenky, aby nic nepoznal. Doufám, že brzy budu moci podat žádost o rozvod. On to absolutně nečeká, ostatně si myslí, že to nikdy neudělám, protože mě podle něj nechá bez prostředků. Já si ale raději zvolím malý plat než život ve zlaté kleci.
Marta, 31 let
Související články
