Jmenuju se Jitka. Dvaatřicet let, píárka v agentuře v centru Prahy, garsonka na Vinohradech, životopis vyžehlený jako sukně ze Zary. Alespoň na první pohled. Mám ráda, když mám ve všem pořádek: ve skříni, v práci, v hlavě. A ze všeho nejvíc – v minulosti. Nejlépe zamčené na klíč v kovové krabici a vhozené do Vltavy. Protože, upřímně? Nemluvím o ní ráda. Nikdy jsem nechtěla být „holka ze sídliště“, co se učila při svíčkách, protože nám zase odpojili proud. Nikdy jsem nechtěla být jako máma.
Máma… Tereza. Vždycky příliš hlučná, příliš srdečná, příliš opravdová. Někdy by se člověk s těmi jejími řečmi nejradši propadl do země. Celá léta jsem dělala všechno pro to, abych se od ní odstřihla: vysoká v jiném městě, noví známí, nový způsob mluvy, nová pravidla.
Přísahala jsem si, že nebudu jako ona
Že si vytvořím jiný život. A zdálo se, že se mi to povedlo. Až do toho dne.
Rodinná večeře u rodičů mého snoubence, Michala. Jeho máma, jeho táta, teta z Kladna, pes. No a moje máma – poprvé v této společnosti. Michal usoudil, že „je přirozené, aby se všichni poznali“. Přirozené. Pro mě to bylo jako organizovat summit G7 s časovanou bombou.
– Miláčku, přestaň se tak stresovat, – objal mě Michal v kuchyni, zatímco míchal čaj. – Určitě to všechno dobře dopadne.
Podívala jsem se na něj s ironií.
– Michale, moje matka vždycky něco plácne. Vždycky.
V hlavě už jsem slyšela ty její řeči: „Protože když jsem se s tvým otcem rozvedla, měla jsem v kapse sotva pár korun!“, nebo: „Vy to máte lehké, teď je všechno nachystané, kdysi se žilo jinak...“. A co na to řekne jeho matka? Jeho otec? Lidé, kteří svého úspěchu dosáhli tvrdou prací a nikdy jsem je neslyšela si na něco stěžovat?
Cítila jsem, že nejde jen o večeři. Šlo o celý ten můj útěk, o celou tu iluzi, kterou jsem si léta budovala. Během jediného večera se všechno může rozsypat.
Měla jsem chuť zavolat a to setkání zrušit. Ale nemohla jsem.
Seděli jsme u stolu, který se prohýbal pod tíhou jídla. Michalova máma, paní Eva, podávala další chody s širokým úsměvem, jako by je sama ani nepřipravovala, ale zhmotnily se z prázdna. Michal byl uvolněný, ve svém živlu. Zato já byla napjatá, i když jsem se to snažila skrýt přehrabováním brambor na talíři.
Moje máma seděla naproti mně, oblečená v elegantních, ale příliš křiklavých šatech, které kdysi označila za „pěkné a slušné“. Prvních dvacet minut mlčela, omezovala se na přikyvování a tiché „děkuji“, když jí někdo něco podal.
V jednu chvíli, když se rozhovor u stolu stočil na Michalovo dětství, se máma zapojila.
– Jituška, to byla taková tichá holčička... – začala s úsměvem a pohledem upřeným někam nad mou hlavu. – Ale paličaté to bylo dítě, panebože. Když něco chtěla, klidně by šla bosá tři kilometry. I ve sněhu.
Michal se zasmál, jeho máma se zdvořile usmála, ale já jsem cítila, jak mi začíná bušit srdce. Máma nepolevila.
– Kdysi se žilo jinak, – povzdechla si a odložila vidličku. – Ne vždycky bylo co jíst. Když jsme se s Jitčiným otcem rozvedli, táhla jsem všechno sama. Práce, domácnost, dítě. Ale nestěžuju si. Jen prostě… chtěla jsem, aby se Jituška měla líp. Aby se nemusela s penězi tak otáčet jako já.
Nastalo ticho
Dokonce i teta z Kladna, která do té doby vyprávěla o své zahrádce, zmlkla. Michalova máma zabodla pohled do ubrousku, Michalův otec se díval do talíře. Michal se pokusil něco říct, ale v půlce věty se zarazil. Já měla pocit, že celý stůl hledí jen na mě a na mou minulost, vytaženou na odiv jako starý, ostudný svetr.
Cestou domů jsme mlčely. Máma seděla vedle mě v autě a zírala do tmy za oknem. Nakonec jsem to nevydržela.
– Proč jsi toho musela tolik napovídat? Nemohla jsi prostě… mlčet?
Podívala se na mě. Nebyla překvapená. Byla klidná.
– Protože nebudu předstírat, že jsme neexistovaly.
Po jejích slovech mi bylo horko. Už jsem nic neodpověděla. Soustředila jsem se na řízení, ale v hlavě se mi honily myšlenky. Cítila jsem vztek. Trapnost. A ten známý, tíživý pocit viny. Vždyť jsem věděla, jaká je. Věděla jsem, že se neumí přetvařovat. A přesto jsem se zase nechala oklamat nadějí.
Druhý den jsem za ní po práci zašla. Nevolala jsem, neohlásila jsem se. Stoupala jsem po schodech a svírala kabelku, jako by za všechno mohla ona. Otevřela po chvíli, v zástěře, s moukou na rukou.
– Á, to jsi ty, – řekla, jako by mě nečekala, i když jsme obě dobře věděly, že mě čekala.
Vešla jsem beze slova. Vzduchem se linula vůně pečeného koláče, jako by mě jím chtěla udobřit. Sedla jsem si na staré křeslo, které jsem nesnášela od střední. Matka si sundala zástěru a posadila se naproti. Čekala.
– Víš, že jsi mě ztrapnila? – začala jsem. – Cítila jsem se… jako bys mě tam vystavila, obnažila. K čemu to bylo?
– Ztrapnila jsem tě, protože jsem řekla pravdu?
– O to nejde… Prostě jsi to říkat nemusela. Ne tam, ne před nimi.
– A kdy? Kde? – podívala se mi přímo do očí. – Chceš, abych seděla a na všechno přikyvovala? Předstírala, že tvoje dětství byl barevný seriál? Že jsme tři dny nejedli polévku z kostky?
– Ty tomu nerozumíš… – zavrtěla jsem hlavou. – Nejde o polévku. Jde o to, že mě stahuješ ke dnu. Já se snažím žít jinak, a ty… mi vždycky musíš připomenout, odkud pocházím.
Na chvíli zmlkla. Pak vstala a přistoupila k oknu. Dívala se na dvůr, na ty samé stromy, které jsem vídala jako dítě.
– Děláš ze mě atrakci pro snoby, – řekla tiše. – Stydíš se za mě. A za sebe před lety. Ale já se stydět nehodlám. Dřela jsem celý život, abys ses mohla mít líp. A ty bys chtěla, abych byla tichá, upravená a bezvýrazná. Abych splynula s pozadím.
Neodpověděla jsem. Protože na tom něco bylo. Ale také jsem se cítila zrazená. Jako by mé snahy, má námaha vybudovat si tenhle nový život, byly ignorovány. Jako by to pořád bylo „málo“.
Odešla jsem bez jediného slova. U vchodových dveří jsem se na chvíli zastavila, ale nevrátila jsem se.
Noc po tom rozhovoru byla divná. Michal klidně spal a já ležela s očima dokořán a zírala do stropu. Převalovala jsem se z boku na bok, snažila se odehnat myšlenky, ale ony se vracely – tvrdohlavé, známé, jako hlasy z minulosti, které neztlumíte, jen je nosíte pod kůží.
Ráno mi Michal nalil kávu a zeptal se, jak bylo u mámy. Pokrčila jsem rameny. V jeho pohledu bylo víc starosti než zvědavosti.
– Pohádaly jste se? – zeptal se jemně.
– Možná, – odpověděla jsem, než jsem se stihla zamyslet.
– Jituš… možná ona prostě… už to jinak neumí?
Usmála jsem se bez špetky humoru.
– A možná to neumím já.
Zůstala jsem v bytě sama
Sedla jsem si na pohovku s hrnkem vystydlé kávy v ruce a začala si vzpomínat na věci, na které jsem nechtěla pamatovat. Máma nesoucí tašky přes sněhové závěje, protože nebylo, kdo by pomohl. Večery, kdy jsme si sedaly k večeři ze dvou vajec a chleba namazaného jen z jedné strany. Všechny ty její způsoby, jak přežít – bizarní, tvrdohlavé, ale účinné.
Pamatuju si, jak jsem byla na základce nemocná a ona se mnou seděla celou noc, s teploměrem a horkým mlékem s medem. Jak mi sešívala staré kalhoty, aby vypadaly „jako z obchodu“. Jak vždycky říkala: „Neboj, nějak to bude“, i když někdy sama potichu plakala v koupelně.
Tehdy jsem to pochopila. Nestyděla jsem se za ni. Styděla jsem se za to, že mi připomínala něco, co jsem se snažila vymazat. To, že jsem byla chudá. Že jsem byla ta holčička v příliš velké bundě, které vždycky něco chybělo. A že ta holčička ve mně pořád někde byla.
Podívala jsem se na svůj odraz v okně. Upravená žena, spořádaný život. A přesto ve mně něco prasklo. Možná právě pýcha. Tentokrát jsem zavolala, než jsem šla. Máma to zvedla po druhém zazvonění.
– Jitko?
– Můžu se stavit?
– No jasně. Něco připravím.
– Není třeba, – řekla jsem a zavěsila, než se stihla zeptat, co se stalo.
Cestou k ní jsem šla pěšky, míjela známé obchody, stromy, stánky se zeleninou. Všechno bylo jako dřív, jen já byla jiná. Nebo jsem se možná konečně vracela k sobě, k té opravdové.
Dveře otevřela v zástěře, stejně jako předtím, ale tentokrát se usmála. A já taky.
– Máš chuť na tvarohový koláč? Zůstal kousek ze včerejška.
– Možná později. Chci si promluvit.
Seděly jsme v kuchyni, u stolu s voskovaným ubrusem s třešněmi. Ona nalila čaj, já chvíli nic neříkala. Nakonec jsem se zhluboka nadechla.
– Styděla jsem se. Ale ne za tebe. Za to, co jsem si myslela, že si lidi pomyslí.
Podívala se na mě pozorně.
– Já vím.
– Vážně jsem vždycky chtěla žít jinak. Jinak než ty. Nechtěla jsem se v myšlenkách vracet ke všem těm dnům, kdy na nic nebylo. Ale… nechtěla jsem tě zavrhnout. Ne takhle. Prostě… jsem to jinak neuměla.
Máma si povzdechla. Nebyla netrpělivá. Spíš unavená jako někdo, kdo příliš dlouho čekal, aby uslyšel něco jednoduchého.
– Já taky chtěla, abys žila jinak. Lepší život, lepší byt, lepší boty. Ale ne za cenu studu za vlastní kořeny.
– Já vím.
Nastalo ticho, tentokrát příjemné. Po chvíli jsme začaly mluvit zároveň a smály se přes slzy. Vzpomínaly jsme, jak jsem se učila na maturitu při svíčce, jak jsem se bránila, že nechci na školní výlet, protože „radši zůstanu doma“ – i když jsme tehdy neměli peníze. Ona mluvila o rozvodu, o osamělých večerech, o práci na třech místech najednou.
– Už tě nebudu prosit, abys byla někým jiným, – řekla jsem na závěr. – Protože já sama už nechci být někým jiným.
Jitka, 32 let
