Nevím, proč mi tak moc záleželo na tom, aby si ji máma oblíbila. Vždyť jsem ji znal jako své boty – věděl jsem, že nesnáší holky z města, které říkají, co si myslí, a nosí se, jako by byly modelky. Ale z nějakého důvodu jsem doufal, že tentokrát to bude jiné. Že v Katce možná uvidí něco víc. Nejen gelové nehty a krátké kraťasy. Že si s námi sedne ke kávě, zeptá se na plány, zasměje se jejím vtipům… Naivka.
Doufal jsem, že si padnou do oka
Právě jsem dokončil studium v Praze. Udělal jsem si inženýra z automatizace a robotiky, i když na tom vlastně nezáleží. Důležitější je, že po pěti letech života na kolejích a v pronajatých kamrlících na Žižkově, jsem se vrátil na prázdniny domů. Do našeho starého domu u lesa, kde to na dvoře v létě voní senem a v zimě spáleným dřevem.
A přivezl jsem Katku. Svou holku. Možná i budoucí snoubenku, pokud všechno půjde dobře. Katka je holka s charakterem – umí si ze sebe udělat legraci, umí odmlouvat, nebojí se říct, co si myslí. Udělala si bakaláře z psychologie a zrovna začínala magisterské studium. Seznámili jsme se na večírku u známých a hned si mě získala. Jenže Katka není „ten typ holky, která se vodí ukázat mámě Tereze“. Alespoň to prohlásil můj mladší bratr, jakmile ji uviděl vystupovat z auta. Krátké kraťasy, sluneční brýle a kabelka s leopardím vzorem. Máma na ni už tehdy musela být alergická.
Máma – Tereza – je žena se zásadami. Vždycky říkala, že slušná holka neťuká nehty do telefonu, ale lžičkou v kuchyni. Otec, Vladimír, jako obvykle neřekl nic. Odešel do dílny, něco se tam rýpal ve starém kole, asi aby nemusel poslouchat, jak si máma Katku „prohlíží“.
Přesto všechno jsem věřil, že možná… možná se to tentokrát podaří. Že ji Katka odzbrojí. Že máma uvidí, že je to dobrá holka. Že já jsem šťastný. Ale už první večer jsem cítil, že něco není v pořádku. Že ty máminy pohledy nejsou zvědavost, ale něco mezi pohrdáním a nepřátelstvím. Že její poznámky – zdánlivě zdvořilé – jsou výstřely s tlumičem. Že to nebude snadné. Ale nečekal jsem, že po dvou dnech padne ta jedna věta, která všechno změní.
Máma byla přísná
„Tvoje holka asi neví, co je to slušná ženská“, uslyšel jsem v kuchyni, ještě než jsem si stihl nalít čaj.
„Mami, prosím tě…“, odvětil jsem tiše a snažil se nevybuchnout. „Dnes je jiná doba. Ona je prostě svá.“
„Svá?“ zašklebila se Tereza, jako by vypila ocet. „Svá, to jako kdo? Taková, co přijde ke stolu poslední, protože si nejdřív musí upravit řasy? Taková, co místo aby pomohla v kuchyni, sedí na telefonu? Hm, skvělý materiál na manželku…“
Neměl jsem sílu odpovídat. Zapíchl jsem pohled do stolu. Na kuchyňské lince ležela mísa se salátem, který máma připravovala od rána. Katka skutečně nenabídla pomoc, ale přece nevěděla, že tady je každá žena automaticky pasována do role kuchařky. A i kdyby to věděla… je to opravdu zločin?
„Mami, Katka ti nic neudělala“, řekl jsem a zvedl hlas.
„Ještě. Ale udělá. Takovýhle ti za chvíli začne doma poroučet. Nejdřív nehty, pak rovnoprávnost a za chvíli řekneš, že ti zakázala jet na svátky, protože rodina tě omezuje.“
„Přeháníš.“
„Ty jsi slepý, Matěji. Ale já nejsem. A říkám ti, dívej se, kam šlapeš. Protože až uklouzneš, budeš pak brečet.“
Odešel jsem z kuchyně, než jsem řekl něco, čeho bych litoval. Katka seděla na terase a popíjela kávu z hrnku s citrony.
„Všechno v pohodě?“ zeptala se.
„Jasně“, zalhal jsem.
Ale už tehdy jsem věděl, že se situace vymyká kontrole. A já… byl jsem přesně uprostřed. A nevěděl jsem, jak z toho ven.
Pohádaly se
„U nás doma žena ví, kde je její místo“, uslyšel jsem mámin hlas, když jsem se vracel od dříví. Ztuhl jsem. Stál jsem ve stínu verandy a přes pootevřené dveře do kuchyně jsem slyšel všechno.
„A u nás ve městě žena nemlčí, když ji někdo uráží“, odpověděla klidně, ale tvrdě Katka.
„Není třeba se hned čertit. To je jen můj názor.“
„A já jen říkám, že tohle není můj šálek kávy“, dodala Katka. „Nemusím nikomu dokazovat, že umím krájet salát nebo zametat podlahu, abych měla nějakou hodnotu.“
„Takže co? Já mám menší hodnotu? Protože vařím? Protože uklízím?“
„Ne, paní Terezo. Jen nejsem vy. Nebudu stejná a nehodlám předstírat, že jsem.“
Ztuhl jsem. Cítil jsem, jak mi začalo bušit srdce. Nevěděl jsem, jestli vejít, nebo utéct. Tyhle dvě ženy… jako by pocházely z různých světů. A já je nacpal do jednoho domu, jako by to byl nějaký sociální experiment.
„Matěji, přijdeš na oběd, nebo tam budeš takhle stát?“, prohodila máma, aniž by se na mě otočila.
Vešel jsem. V kuchyni to vonělo vývarem a ve vzduchu viselo ticho husté jako smetana. Katka seděla u stolu ztuhle, s rukama spojenýma v klíně. Máma nalévala polévku s takovou precizností, jako by počítala každou kapku. Posadil jsem se mezi ně. A během celého oběda jsem měl pocit, že sedím na granátu.
„Možná to byla chyba,“ prolétlo mi hlavou. „Možná jsem ji sem neměl vozit…“ Ale vždyť jsem ji miloval. Tak proč musí být všechno tak složité?
Atmosféra byla nervózní
Večer jsem si vyšel na dvůr, abych se provětral. Sedl jsem si na lavičku pod starou třešní a díval se na slabá světla v dálce. Ticho na venkově umělo být krásné, ale té noci bylo tísnivé. Doma panovala napjatá atmosféra – Katka se zavřela v pokoji s knížkou a máma pobíhala po kuchyni s výrazem, jako by se chystala do bitvy.
Chtěl jsem se jen nadechnout čerstvého vzduchu, ale vtom jsem zaslechl jejich rozhovor. Nechtěl jsem poslouchat, opravdu. Ale nešlo to neslyšet.
„Nebudu tu holku tolerovat pod svou střechou“, říkala Tereza. Její hlas byl tvrdý jako ocel.
„Možná přeháníš, Terezko…,“ odpověděl tiše otec. Jeho slova byla jako šepot v bouři.
„Já vím, co dělám. Pro Matějovo dobro. On to teď nevidí, ale jednou mi poděkuje.“
„Ale… možná by stálo za to dát jí šanci?“
„Šanci?! Přijela sem, jako by byla královna. Nic nedělala, jenom chytračila. Taková holka u mého syna být nemá.“
„A řekla jsi jí to?“
„Řekla. Řekla jsem jí, ať se sbalí, dokud to jde po dobrém.“
Ztuhl jsem.
„Cože?! – vletěl jsem do kuchyně jako bouře. – Ty jsi jí to vážně řekla?“
Máma se pomalu otočila. Nevypadala překvapeně.
„Ano. Protože někdo tady musí uvažovat rozumně.“
„Mami, ty ses zbláznila?!“ srdce mi bušilo jako o závod. „Jak se můžeš takhle chovat k člověku, kterého miluju?“
„Protože já tě taky miluju, Matěji. A nedovolím, aby ti ledajaká holka zničila život.“
Otec odvrátil pohled. Jako vždycky. A já cítil, jak se mi půda hroutí pod nohama. Tenhle rozhovor všechno změnil.
Máma to přehnala
Našel jsem Katku za domem, seděla na trávě s koleny přitaženými k bradě. Její telefon ležel vedle ní, obrazovka zhasnutá, a ona sama zírala někam do tmy, jako by se z ní snažila něco vyčíst.
„Katko…,“ řekl jsem tiše.
Pomalu se otočila. Měla vlhké oči.
„Tvoje máma mi řekla, ať vypadnu“. Její hlas byl klidný, překvapivě klidný. „A víš co? Myslím, že bych to měla udělat. Nejsem tu vítaná.“
„Ale já chci, abys tu byla“, řekl jsem okamžitě a sedl si vedle ní. „Tohle je můj domov. A ty jsi moje holka. To by mělo stačit.“
„Mělo,“ přiznala. „Ale nestačí. Ne tady. Ne v tomhle uspořádání.“
Vzdychla a schovala tvář do dlaní. Cítil jsem se, jako by se mi svět rozpadal na kousky.
„Nebudu se prosit o místo u tvého stolu, Matěji. Ne po tom, jak se ke mně zachovali. Jsem dospělá, mám své zásady a svou hrdost.“
„Ale já vážně… nevím, jak to všechno skloubit. Vás dvě. Tebe a ji. Miluju tě. Ale ona… Ona tu byla vždycky. Je to moje matka.“
„No právě“, zamumlala. „A já jsem tady host. Host, kterého hostitelka vyhodila za dveře.“
Seděli jsme v tichu. Dlouho. A já myslel jen na jedno: jak je možné, že někdo, kdo tě vychoval, tě může tak hrozně zklamat? Nikdy předtím jsem se na matku nedíval jako na cizího člověka. Ale toho večera… něco se ve mně zlomilo.
Bránil jsem Katku
Vstoupil jsem do kuchyně se zaťatými pěstmi. Máma stála u dřezu a myla nádobí, jako by se nic nestalo. Otec, jako obvykle, zmizel někde v garáži.
„Musíme si promluvit“, řekl jsem rozhodně.
Neotočila se.
„Jestli mi chceš zase vysvětlovat, že ta tvoje holka je anděl z jiného světa, tak mě toho ušetři, Matěji.“
„Ne. Chci ti říct, že jsi to přehnala. A že nehodlám žít podle tvých pravidel. Mám toho dost.“
Pomalu se otočila. Ruce se jí třásly, ale hlas měla jako ocel:
„Dost čeho? Toho, že někdo té tvé slečince konečně řekl pravdu? Že se do téhle rodiny nehodí?“
„To je MŮJ život, mami! Ne tvůj! A jestli to nedokážeš přijmout, tak se možná taky sbalím a půjdu!“
Nastalo ticho. V tom tichu bylo slyšet jen tikání hodin a můj těžký dech.
„Tak jdi!“, vykřikla nakonec. „Když je pro tebe ta holka důležitější než vlastní matka, tak máš volnou cestu!“
Ještě chvíli jsem stál. Možná jsem doufal, že mě zastaví. Ale ne. Máma stála se zaťatou čelistí a v očích měla něco, co jsem nikdy předtím neviděl: zklamání smíšené se zarytostí. Odešel jsem beze slova. Poprvé jsem se opravdu nechtěl vrátit.
V autě Katka mlčela. Viděl jsem na ní, že neví, jak se má chovat.
„Udělal jsem to“, řekl jsem nakonec. „Vybral jsem si tebe.“
Neodpověděla. Jen mi položila ruku na stehno. Když jsme míjeli známá pole, necítil jsem úlevu. Cítil jsem bolest. A vztek. Ale také… něco nového. Něco jako začátek něčeho jiného. Něčeho, co už nemělo nic společného s domovem, který jsem nechal za sebou.
Matěj, 24 let
Související články
