Od chvíle, co jsem nastoupila na gympl, šlo všechno podle plánu. Podařilo se mi dostat na vysněnou školu a už ve druháku jsem se probojovala do finále matematické olympiády. Třeťák byl čas, kdy jsem všechnu energii vložila do kreslení. Chtěla jsem jít na architekturu, takže jsem věděla, že se musím snažit.
Byla jsem velmi ambiciózní
Když mi skončilo vyučování ve škole, čekaly na mě další aktivity. Učila jsem se anglicky, hrála tenis a také pomáhala jako dobrovolnice v útulku pro zvířata. Myslím, že stojí za to věnovat svůj čas nejen vlastnímu rozvoji, ale i pro dobro ostatních. Maturitu jsem zvládla podle svých očekávání. Neměla jsem žádné problémy, abych se hned dostala na vysněnou vysokou.
Absolvování vysoké školy s četnými pochvalami a cenami. Nejméně 12 měsíců v zahraničí na stipendiu, například Erasmus. K tomu pokračování v pomoci zvířatům v útulcích. Ještě během studia je třeba absolvovat spoustu praxí v uznávaných architektonických studiích. Po získání diplomu s vyznamenáním je další etapou stáž. A pak, konečně, vytoužené místo ve firmě, kterou si vyberu. Ty nejlepší by se o mě měly doslova prát!
Měla jsem plán
A co soukromý život? Rozhodně povolen. Pokud se objeví někdo, kdo za to stojí, můžu se s ním dát dohromady už během studia. Pokud nám to bude klapat, tak až se mi podaří získat vysněnou práci, není vyloučeno, že se vezmeme (ale nemusí to tak být).
Potomky plánuji, až mi bude 30 let a dosáhnu stabilní situace v práci. A když už děti, tak nejdřív posvátné „ano“ před oltářem. Ne naopak. Skvělý plán, že? Pořád nechápu, kde a proč se to celé zvrtlo.
Byl velmi sebevědomý
S Honzou jsem se poprvé setkala během studentské výměny ve Švýcarsku. Nestudoval s námi. Naše cesty se zkřížily jednoho víkendu, kdy jsme se skupinou přátel z univerzity vyrazili na venkov. Honza byl zaměstnán u místního boháče. Jeho úkolem bylo dohlížet na kozy. Jednoduše řečeno, byl to pasák.
Kývl na mě hlavou, když zaslechl, že mě někdo oslovuje zdrobnělinou Bára. Zrovna jsme se procházeli nedaleko. Slyšela jsem, že se kousek od nás někdo pohybuje mezi stádem koz za plotem, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost.
„Ahoj! Jsi z Česka?“ zakřičel mým směrem.
Otočila jsem hlavu a uviděla, že na mě mává ten chlápek od koz. Měl na sobě nějaké barevné kalhoty a holou, opálenou hruď. Zpod šátku, který měl omotaný kolem hlavy, mu koukaly dredy. Pěknej kus, to jo, ale absolutně ne můj typ. Ale co, nebudu nezdvořilá. Ještě by si mohl myslet, že jsem nějaká namyšlená.
„Jo, to sedí,“ přikývla jsem. „A řekla bych, že ty taky.“
„Správně, trefa do černého. Honza. Jsem z Ostravy.“
„Bára. Já zase z Prahy,“ odpověděla jsem.
Můj nově poznaný kamarád svraštil nos.
„No jo, z Prahy, to jsem si mohl myslet. Předpokládám, že na studentské výměně. Trefil jsem se?“
Naštvaly mě ty jeho povýšené řeči.
Rozčílil mě
„Jasně. Něco ti na tom vadí? Na hlavním městě, nebo na vzdělávání žen? Protože by se měly starat jen o pleny a vařit chlapům obědy?“ usoudila jsem, že nejlepší bude okamžitě zaútočit.
Nemyslela jsem si, že je Honza typický macho, ale narychlo jsem lepší odpověď nevymyslela.
„Klid, jen se ptám. Taky studuju, akorát zrovna měním obor. Vyhodili mě z filozofie, od října nastupuju na etnografii. V Brně. A abych nějak zabil čas – práce venku. Vřele doporučuju. Slušný prachy a člověk se může hezky opálit.“
Honza, napodobující modely, se otočil kolem své osy a nasadil svůdný výraz. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy.
„Dobře, beru. To byl jenom takový vtip.“
„Už půjdu. Máme před sebou ještě kus cesty k ubytování. Pronajali jsme si pokoje v malém penzionu nedaleko odtud. V budově je hospůdka. Co kdybychom se tam sešli v osm večer?“
Domluvili jsme se
Překvapilo mě, jakou radost jsem měla, když Honza na návrh přistoupil. Vždyť takoví chlapi nejsou moje gusto a obvykle jsem se jim vyhýbala!
Když jsem pozdním večerem dorazila do hospody, Honza už tam byl. Seděl na stoličce u baru a vychutnával si sklenici zlatavého piva. Místo svého typického oblečení si vybral světlou košili bez límečku a lehké džínové kalhoty. Celý outfit dokonale ladil s jeho sluncem políbenou pokožkou, což mu dodávalo ještě atraktivnější vzhled.
Objednala jsem si sklenku vína a sedli jsme si k volnému stolku venku. Vyprávěla jsem mu o tom, co studuji, a on mi přiblížil, čím se zabývá. Mluvil o zvířatech, o která se stará, tak úžasným způsobem. Bylo hned vidět jeho obrovskou lásku k nim. Když jsem mu na oplátku vyprávěla o tom, jak pomáhám jako dobrovolnice v útulku, všimla jsem si údivu v jeho tváři. Zřejmě mě zpočátku považoval za osobu zaměřenou výhradně na kariéru, bez citu.
„U nás doma máme taky dva pejsky,“ řekla jsem. „Pětiletého Puntíka, kterému chybí zadní nožička, a Míšu, kterou někdo vyhodil z auta. Oba jsou to opravdoví miláčci. A co ty?“ zeptala jsem se.
„Ach, pravda, neměla jsi dnes možnost poznat Šerifa. Zůstal v chatě, protože si včera poranil tlapku. Obvykle se mnou jezdí doslova všude. Tady se ukázalo, že má talent na hlídání koz. Zvládá je naprosto skvěle. Jestli chceš, můžu ti ho zítra představit. Půjdeme se projít jen my dva. Provedu tě po mém tajném místě. Turisti tam nechodí.“
Přikývla jsem.
Cítila jsem se s ním dobře
Všechno se to seběhlo naprosto nečekaně, ale najednou jsem si uvědomila, že máme rande. Šerif se ukázal být až moc sympatický, velký a veselý pes. Honza mě zavedl na odlehlé místo, kde se mezi skalami ukrýval malý vodopád. Bylo to úchvatný. Proud vody padal kaskádou do malého jezírka.
„Tak co, koupačka?“ zakřičel a bez jediného zaváhání si sundal tričko a kalhoty a s hlasitým žblunknutím skočil do vody.
Pamatuji si ten den jako dnes. Sluníčko příjemně hřálo, ale voda měla určitě pořád teplotu jako led uprostřed zimy. Nehodlala jsem ale být za bábovku, která se všeho bojí. Sundala jsem si oblečení, zůstala jen ve spodním prádle a skočila do vody.
„Jupí!“ uslyšela jsem Honzův hlasitý křik, který byl za chvíli hned vedle mě.
Strhla nás vášeň
Ani nevím, kdy a jak se to stalo, ale najednou jsem ucítila, jak mě chytil, vzal do náruče a začal líbat. Bylo to v naprostém rozporu s mými zásadami, kterých jsem se vždy držela. Vždyť jsme se sotva znali a tenhle chlap rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se hodil za manžela.
Opakovala jsem si v duchu: „Báro, vzpamatuj se! Co to proboha děláš?“ Mezitím se ale mé činy naprosto neshodovaly se slovy, která mi vířila v hlavě.
Slíbila jsem Honzovi, že za ním přijedu další víkend. Celý týden jsem sváděla vnitřní boj. V životě se mi nestalo, že bych byla tak spontánní. A zároveň mě ta myšlenka děsila.
Bylo to silnější než my
Nakonec, když nastal pátek, jsem nasedla do autobusu a vydala se za ním na venkov. Naši první společnou noc jsme strávili na dece na podlaze. Postel v Honzově chatce byla rozhodně příliš úzká na „takové věci“.
„Honzo, co tady vlastně dělám? S tebou? Vůbec se to ke mně nehodí,“ odhodlala jsem se k upřímnosti.
„A já? Co já vlastně dělám s nějakou sucharkou z Prahy?“ vyprskl smíchy. „Abychom se nehádali, řekněme si prostě, že jsme se oba zbláznili.“
Tohle jsem neplánovala
Až do mého odjezdu ze Švýcarska jsme se vídali často, vlastně půlku července. Na začátku září se ukázalo, že čekám dítě. Když jsem překonala první šok, ke svému překvapení jsem zjistila, že necítím ani zlost, ani strach. Byla jsem pro sebe samu záhadou.
Bylo mi pouhých 21 let a otcem dítěte byl naprosto švorcový pasák koz. To je ale ostuda! Měla bych naprosto zpanikařit, ale místo toho jsem cítila neuvěřitelný klid. Do té doby se u mě takový stav objevoval jen tehdy, když se život odvíjel přesně tak, jak jsem si naplánovala. A najednou mě zasáhla zřejmá myšlenka – zřejmě musím své plány přehodnotit!
Zavolala jsem Honzovi. Nejdřív byl trochu zaskočený, ale rychle prohlásil, že si určitě poradíme. Do Česka dorazil o dva týdny později a do Prahy přijel až po sedmi dnech. Cítila jsem lehký vztek, že se někde zapomněl, ale tentokrát se ukázalo, že Honza má plán, jak dál.
Nechci takový život
„Vyrážíme na výlet,“ rozhodl, když mě a mé bříško zasypal polibky a já ho ještě stihla pořádně obejmout. Nasoukali jsme se do jeho ojeté dodávky, ve které měl všechny své krámy. Zastavili jsme někde v Beskydech. Na louce stála malá dřevěná chata.
„No pojď, ukážu ti naši usedlost,“ zakřičel.
Nedaleko budovy byl malý dvorek. Z jeho nitra se ozýval typický zvuk, jaký vydávají kozy.
„Tohle jsou Andula a Mařka, které jsem přivezl přímo ze Švýcarska jako takový bonus. Tenhle dům i s pozemkem máme jen v pronájmu, ale pokud se nám tu zalíbí, mohli bychom je v budoucnu od majitele odkoupit. Je ochotný o tom jednat. Sice tu není elektřina, ale zatím máme přístup k vodě ze studny. Jakmile si pořídíme elektrocentrálu, namontujeme i čerpadlo.“
Zarazilo mě to.
„Promiň, ale tady bych asi nemohla žít natrvalo!“ řekla jsem.
„Myslel jsem, že budeš mít radost...“
„Ale z čeho? Z chatky uprostřed louky bez proudu a vody? Přestaň lítat v oblacích! Tady dítě nevychovám.“
Honza mlčel a pak mě odvezl do Prahy. Po chvilkové vlně radosti jsem začala pochybovat o naší společné budoucnosti.
Barbora, 21 let
Související články
