Olga je klidná a vyrovnaná, ale když ji Michalova matka pozve na dovolenou do Egypta, nastává napětí. Extravagantní tchyně, třpytky a nečekané situace způsobí, že jejich vztah vstoupí do nové dimenze plné emocí a překvapení.
Nejsem typ člověka, který rozhazuje emocemi na všechny strany. Michal tvrdí, že je to moje kouzlo – že si dokážu udržet chladný odstup, i když se celý svět hroutí. Ale když jeho matka navrhla společnou dovolenou v Egyptě, cítila jsem, jak celý můj odstup taje rychleji než led ve sklenici coly na pláži v Hurghadě.
Tchyně je výstřední
Tchyně je žena po šedesátce, s duší straky a temperamentem drag queen z osmdesátých let. Můj pravý opak. Když já sázím na béžovou, černou a funkčnost – ona sahá po třpytkách, flitrech a výrazné fuchsiové. Když já říkám „ticho a klid“, ona říká „hudba a džíny s třásněmi“.
Držela jsem se zásady: minimum kontaktu, maximum zdvořilosti. Nikdy jsme si neřekly na rovinu, že se nesnášíme, ale stačil jediný pohled, abychom věděly, že z tohohle mraku nezaprší.
Michal je hodný chlap, ale naprosto neschopný, pokud jde o zvládání jeho matky. Když jsem se mu snažila jemně naznačit, že týden s tchyní v jednom hotelu pro mě není dovolená, ale spíš zvláštní mise, odpověděl jen:
„Zlato, vždyť je to jenom týden. A maminka má radost… a taky říká, že máš hezké nohy, abys věděla.“
„Nohy?“ podívala jsem se na něj nevěřícně. „Vážně, tohle je téma vašich rozhovorů?“
„No… mimo jiné.“
Čekala jsem nejhorší
Večer, když jsem si balila kufr, dívala jsem se na své sandály a představovala si tchyni na pláži v něčem, co bude zářit až z oběžné dráhy. Znala jsem ji. To nebudou žádné decentní plavky z Lidlu, ale hotová revue. Cirkus. Kýč nošený s hrdostí.
„Michale… jestli si máma zase vezme to své pareo s pavími pery, tak se utopím v Rudém moři.“
„Tak si vezmi potápěčskou masku“ prohodil, aniž by zvedl oči od telefonu.
Už první den jsem věděla, že to byla chyba. Ne společný výlet do Egypta, ne hotel, který byl vcelku slušný, ale ta společnost. Když jsme sešli na pláž, tchyně se z ničeho nic vynořila zpoza slunečníků jako třpytivý hurikán.
Měla na sobě jednodílné plavky v odstínu magenty, pošité něčím, co vypadalo jako flitrové okvětní lístky. K tomu sluneční brýle ve tvaru srdce, náušnice sahající až k ramenům a obrovský klobouk, který by mohl sloužit jako stan. Voněla tak intenzivně, že jsem cítila, jak se mi její parfém zažírá do kůže.
Styděla jsem se
Lidé se otáčeli. Někteří pobaveně, jiní nevěřícně. Dvě děti na ni začaly ukazovat prstem a něco si šuškat, ale tchyně si jen upravila klobouk, zvedla hlavu a kráčela dál jako hvězda po přehlídkovém mole. Zastavila se u našeho lehátka a s úsměvem řekla:
„No tak co, hezká pláž, viď? A ten písek… takový jemňoučký, jako pudr!“
„Mhm“, – odpověděla jsem, aniž bych se na ni podívala. Soustředila jsem se na natírání ramen opalovacím krémem.
„A ten hotel, no páni, na čtyři hvězdičky se vytáhli. I když ti řeknu upřímně, že obsluha by se mohla usmívat trochu častěji. Ale to bude asi tím horkem. Já vždycky říkám, že v teplých krajích jsou všichni takoví líní.“
Něco jsem si zamumlala pod nos a začala předstírat, že musím upravit slunečník. Michal seděl vedle a dělal, že neslyší. Typické. Když jeho matka říkala, že all inclusive je skvělý vynález, protože se aspoň nemusí vařit a člověk se konečně může cítit jako pán, měla jsem chuť se jí zeptat, jestli přesně takhle vypadá její definice luxusu – sklenka šampaňského a flitry na hrudi.
Přisedla si na lehátko vedle mě a začala si prohlížet lidi kolem. Hlasitě a bez jakýchkoli zábran komentovala jejich oblečení.
„Podívej, podívej, ten nalevo vypadá, jako by ztratil manželku a hledal ji už tři hodiny. A ta paní s tím modrým šátkem? No to snad ne, kdo to dneska nosí? Vždyť to vypadá jako závěs z dob socialismu!“
Chtěla jsem zmizet
Zatnula jsem zuby a zabodla pohled do oceánu. Všechno ve mně se bouřilo. Nechtěla jsem být s tou ženou spojována, nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že patříme k sobě. Podívala jsem se na své černé bikiny. Byla jsem jako stín vedle té exploze barev.
„Olgo, zlatíčko, namazala bys mi záda?“ zeptala se sladce a podávala mi tubu s krémem. „Michal se k tomu nemá a já se přece nechci spálit. Zralá pleť také vyžaduje péči.“
„Teď nemám volné ruce“, odpověděla jsem suše a vstala.
Každým dnem tchyně přicházela se stále odvážnějšími kreacemi. Druhý den se objevila v pareu s leopardím vzorem a s náhrdelníkem z velkých plastových mušlí. Třetí den – v plavkách se síťovinou a s náušnicemi, které vypadaly jako zvonkohra. Pokaždé měla jiné brýle a ještě víc parfému, který se nad námi vznášel jako tropická mlha.
„Ona to snad dělá schválně“, řekla jsem večer Michalovi, když jsme se vrátili na pokoj. „Oblečení jako z kabaretu. Vždyť se jí lidi smějou.“
„Dej pokoj, prostě se jen dobře baví. Dovolenou má jednou za rok.“
„Dovolená? Pro mě je to parodie. Cítím se jako komparzistka v nějaké kostýmové show. Ještě chvíli a začne tady dělat animátorku pro děti.“
„Zlato, nepřeháněj“, odvětil a zívl. „A mimochodem, ty mušle byly vtipné.“
Všichni se otáčeli
Když další den tchyně přišla s náušnicemi velikosti šálků na kávu a požádala mě, abych ji vyfotila na pozadí palem, nevydržela jsem to.
„Mami, nemohla byste těch ozdob trochu ubrat? Vážně, už je to únavné.“
„Ale o co ti jde? Po šedesátce si můžu nosit, co chci. A dělat, co chci.“
„Ale jsme tu na dovolené spolu. Nechci, aby si lidi mysleli, že jsme od cirkusu“
Sjela mě pohledem, upravila si klobouk a usmála se, jako by se jí to, co jsem řekla, vůbec nedotklo.
„A možná je načase přestat se starat o to, co si lidi pomyslí?“
Neodpověděla jsem. Prostě jsem odešla na procházku podél pláže a nechala ji tam, obklopenou třpytkami a turisty, kteří se na ni dívali se směsicí pobavení a obdivu.
Všechno se změnilo čtvrtý den. Seděli jsme jako obvykle u našich lehátek, já ve stínu s knihou, tchyně zářící na slunci, tentokrát v plavkách s třásněmi a s obrovským tyrkysovým náhrdelníkem.
Šokovala mě
Vtom se objevil starší muž v lněné košili a bílých kalhotách. Upravený, opálený, s elegancí, která se na plážích vidí jen zřídka. Přistoupil k tchyni s úsměvem a lehkou úklonou.
„Smím prosit?“ zeptal se anglicky s výrazným německým přízvukem a ukázal na její ruku.
Tchyně zamrkala, zaskočená, ale po chvilce s grácií zvedla hlavu a podala mu ruku, jako by byla přinejmenším Sophia Loren. Hans – tak se představil – ji vyzval k tanci. A protože od baru zrovna hrála nějaká romantická píseň, začali tančit… na písku.
Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Tchyně, lehce se pohupující v bocích, s širokým úsměvem na tváři, vypadala jinak. Jako by se najednou všechen ten kýč stal nedílnou součástí její osobnosti, a ne nějakým vtipem na vlastní účet. Byla odvážná, sebevědomá a svým vlastním způsobem krásná.
Hans ji na konci tance objal a něco jí pošeptal do ucha. Tchyně se upřímně, od srdce zasmála, bez jakékoli koketérie. Vrátili se spolu k lehátkům.
„Ten pán byl okouzlující“, řekla mi, když si sedala. „Zeptal se, jestli nejsem herečka, protože prý vypadám jako italská filmová hvězda.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Dívala jsem se na ni a měla jsem pocit, že ji vidím poprvé v životě a že jsem celá ta léta viděla jen třpytky, ale ne ženu, která je nosí.
Olga, 33 let
Související články
