Natálie vyrazila s manželem Tomášem na dovolenou za sestrou Justýnou na venkov, ale místo odpočinku se stala zaměstnancem rodinné farmy. Když sestra na konci týdne vystavila účet za pobyt, Natálie pochopila, že rodinné vztahy mohou být mnohem složitější než vzpomínky z dětství.
Kdysi jsem si představovala, že život po třicítce bude... jiný. Ne nějaký velkolepý, bez ohňostrojů, ale víc můj. Stabilní. Možná méně uspěchaný. Místo toho mě každé ráno budí zvuk kávovaru a upozornění z Outlooku, a občas nevím, jestli si mám dřív vyčistit zuby, nebo přečíst e-maily. Tomáš – můj manžel – mi beze slov připravuje snídani a já mu na oplátku pouštím pračku. Jsme tak trochu jako dobře promazaný stroj. Bez poruch, bez emocí. Ale taky bez jiskry.
Měla to být příjemná změna
Moje sestra Justýna byla vždycky jiná. O tři roky starší, dřív se vdala, dřív měla děti. Usadila se na vesnici, daleko od všeho, co bych já považovala za život. A přesto v sobě vždycky měla něco tvrdého, konkrétního. Záviděla jsem jí tu její praktičnost, tu jistotu, že místo, které si vybrala, je to správné. I když to bylo pět kilometrů k nejbližšímu obchodu.
Když tedy navrhla, abychom za ní s Tomášem na týden přijeli – „na venkov, odpočinout si, nadechnout se“ – pocítila jsem něco zvláštního. Vzrušení. A možná... naději, že se nám zase podaří být sestrami. Tak jako kdysi. Balila jsem tašky s nadšením – jídlo, kosmetiku, drobnosti pro děti. Tomáš si jen povzdechl a přidal do zavazadla basu piv.
„Uvidíš, na venkově se ti bude líbit,“ prohodila jsem v autě, když jsme míjeli ceduli s názvem obce.
„Jasně,“ zamručel, aniž by odtrhl oči od silnice.
Bylo toho hodně o práci
Zpočátku všechno vypadalo úžasně. Justýniny děti se na mě vrhly jako na Ježíška. Dárky byly rozbalené za pět minut, ale objetí – ta byla delší. Tomáš stál stranou, trochu napjatý, ale usmíval se. Justýna mě rychle objala, jako bychom se viděly včera, a ne před rokem.
„Dobře, že jste tady. Kluci se nemohli dočkat,“ řekla a už zase mizela zpátky do kuchyně.
Dům voněl čerstvým chlebem a cibulí. Na stole okurky, vajíčka, paštika. Všechno domácí. Tomáš se na mě podíval s porozuměním, jako by říkal: „Zatím je to fajn, ale to je jen dočasné.“ A měl pravdu. Hned po obědě, když děti běhaly po zahradě, mi Justýna podstrčila mísu mrkve.
„Oloupej to, musím nakrmit králíky.“
Podívala jsem se na ni překvapeně. Byla to prosba, nebo rozkaz? Ale neprotestovala jsem. Tomáš mezitím zmizel s Pavlem – manželem Justýny – někam do kůlny. Večer u čaje Tomáš potichu řekl:
„To nás tvoje sestra pozvala na dovolenou, nebo na brigádu?“
Falešně jsem se usmála.
„Dej pokoj, ona prostě taková je. Víš, tady si všichni pomáhají.“
„No, tak já mám pocit, že jsem nepřijel na návštěvu, ale na sezónní práce. Uvidíš, zítra dostanu sekačku nebo sekeru.“
Neměl pravdu. Dostal hrábě.
Sestra nám rozkazovala
Další den mě probudila vůně smažené cibulky a štěkot psa. Z kuchyně se ozývaly tlumené rozhovory. Vyšla jsem z ložnice v pyžamu – rozespalá, ale s nadějí na klidnou snídani. Justýna už stála u sporáku.
„Uděláš palačinky?“ prohodila přes rameno. „Já musím obstarat slepice, protože Pavel šel s klukama do lesa.“
Na stole ležela hromada špinavých talířů po včerejším grilování. Beze slova jsem začala umývat nádobí. Tomáš se objevil o chvíli později.
„Dobré ráno. Co je dneska v plánu?“ zeptal se s předstíranou pohodou.
Justýna se na něj podívala úkosem.
„Posekal bys trávu? Sekačka stojí za garáží. Jen je potřeba dolít benzín.“
Ztuhl.
„Aha,“ zamručel. „A potom možná ještě kukuřičné pole?“
„Nebuď vtipný,“ odsekla už z verandy s košíkem na vajíčka v ruce.
Tomáš už nic neřekl. Celý den mlčel. Po obědě, když si děti hrály na pískovišti, si sedl vedle mě na lavičku a vytáhl z kapsy telefon.
„Ve městě jsem byl neviditelný, ale aspoň jsem měl svatý klid. Tady jsem viditelný. A využívaný,“ řekl potichu.
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Sama jsem se cítila rozpolcená – Justýna se ke mně chovala jako k člověku z rodiny, jako k „jedné z nás“. Ale Tomáš měl pravdu. Host je host. A my jsme asi nebyli hosté.
Byla jsem v šoku
Všechno prasklo večer čtvrtého dne. Vedro polevilo, seděli jsme všichni na terase. Děti spaly, Pavel popíjel pivo a šťoural se v zubech. Tomáš už nic nepředstíral – byl tichý, unavený a duchem nepřítomný.
Justýna vstala od stolu, upravila si šátek na hlavě a prohodila:
„Budu vám muset vystavit účet. Pět tisíc korun za týden jako na agroturistice. Elektřina, voda, jídlo – však víš.“
Ztuhla jsem. Cítila jsem se, jako by mi někdo vrazil facku. Pět tisíc korun?
„Účet?“ zopakovala jsem tiše.
„No jo. Vždyť to všechno něco stojí,“ odvětila Justýna, jako by mluvila o počasí. „Kdyby nebylo dětí, tak bych možná nic neřekla, ale pořád nám chybí peníze.“
Tomáš se na mě podíval s tím svým výrazem, který nenávidím – s výrazem „vždyť jsem ti to říkal“.
„Justýno... myslela jsem, že jsi nás pozvala... prostě jen tak. Jako sestra sestru,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Vždyť taky pozvala. Ale to neznamená, že mám všechno platit za vás,“ řekla chladně.
Tomáš vstal, odsunul židli a vyhrkl:
„Myslím, že je čas se sbalit.“
Neprotestovala jsem. Nemohla jsem. Cítila jsem jen, jak ve mně něco umírá.
Maminka nebyla překvapená
Tu noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se z boku na bok a vedle mě Tomáš klidně dýchal, jako by už tuhle kapitolu uzavřel. Nakonec jsem vstala a vyšla před dům. Noc byla teplá, vlhká. V trávě něco cvrkalo, domy spaly, dokonce ani Justýnin pes se neozval.
Sedla jsem si na staré zahradní křeslo a zahleděla se do tmy. Pamatuju si, jak jsme tu kdysi s Justýnou běhaly – po sadu, v blátě, v gumákách, s košíky plnými jablek. Babička volala z okna: „V rodině je síla!“ Vždycky to říkala. A pak umřela a my se rozjely do svých životů.
Vytáhla jsem telefon a zavolala mámě. Zvedla to po třetím zazvonění.
„Mami... Justýna chce, abychom jí za ten pobyt zaplatili.“
„Vůbec se tomu nedivím,“ řekla suše. „S Justýnou se musí opatrně. Vždycky počítala každou korunu.“
„Ale vždyť je to rodina...“
„No právě. A proto se v rodině nepůjčuje, nepronajímá, nekombinuje. Protože to pak bolí.“
Zmlkla jsem. Chtěla jsem, aby mě utěšila. A ona mě jen utvrdila v tom, co už jsem cítila: že jsem byla hloupá.
„Natálie,“ dodala tišeji, „ne každý má takové srdce jako ty.“
Neodpověděla jsem. Dívala jsem se na černé nebe a cítila, jak mi slzy pomalu stékají po tváři.
Nehodlala jsem platit
Ráno v domě panovalo ticho. Děti snídaly beze slov, Justýna dělala, že mě nevidí, a Pavel jako obvykle mlčel, jako by byl ze dřeva. Sbalili jsme se rychle. Tomáš házel tašky do kufru jako automat.
V kuchyni jsem nechala obálku a v ní tisícovku pro děti. Justýna se s námi ani nepřišla rozloučit. Poslala jen Kačku, tu nejmladší, aby se přišla na rozloučenou pomazlit. Pavel stál ve stínu verandy se založenýma rukama, jako by se bál přiblížit.
„Možná jsem to přehnala?“ zeptala jsem se, když jsme vyjeli.
Tomáš neodpověděl hned.
„Ne. Jen jsi prozřela.“
Cesta zpátky byla tichá. Nepustili jsme si rádio, ani jsme si nepovídali. Město nás přivítalo chladným stínem paneláků a zvukem tramvaje. V bytě se vznášel pach prachu a nějakého nedokončeného života. Sedli jsme si v obýváku, každý na svůj konec pohovky.
Večer jsem si prohlížela fotky z dětství. Byly jsme tam s Justýnou spolu – v holínkách, s rošťáckýma očima, s babičkou na pozadí staré hrušně. Tehdy jsem si myslela, že jsme spolu navždy.
Tomáš si stoupl za mě a položil mi ruku na rameno.
„Někdy je lepší znát pravdu, než žít v iluzi,“ řekl.
Kývla jsem. Věděla jsem, že má pravdu, ale bolelo to.
Natálie, 36 let
Související články
