Náš byt jsme s manželem koupili, když dcera odešla na vysokou, a byli jsme na něj moc pyšní. Bohužel mě opustil až příliš brzy – když bylo Olivii dvacet pět let, zemřel při autonehodě. Jel tehdy sám, takže se žádné z nás nic nestalo, ale byla to pro nás obrovská ztráta. Bez něj v bytě, kam naše dcera Olivie jezdila jen na svátky, bylo najednou strašně prázdno.
Sedět na stejných místech jako dřív už nebylo ono. Dcera už navíc měla vlastní rodinu – manžela a dítě. Nechtěla jsem jí věšet na krk své problémy, zvlášť když to taky neměli jednoduché. Radovala jsem se z toho, co mám, i když bez milovaného člověka to bylo těžké. Ostatně jsem ani neměla moc ráda chvíle, kdy ke mně přišli, protože jsem pořád musela poslouchat, jak je k nim osud nespravedlivý.
– Nevím, jak to zvládneme, – brblal jako obvykle. – Ta garsonka je prostě nějaký vtip. S Malvínkou je to těžké, a teď je asi na cestě druhé dítě…
– Nepřeháněj, – uklidňovala ho moje dcera. – Vždyť se vejdeme. A nejdůležitější je, že máme vlastní byt.
Samozřejmě, že Petr na to měl sto skvělých odpovědí, kterými jí dokazoval, že se mýlí. Věděla jsem ale, že má trochu pravdu. Jejich garsonka nebyla obrovská, a jelikož se tam brzy měly vejít čtyři osoby, problém začínal být vážnější.
– Přemýšleli jste o prodeji? – zeptala jsem se. – Možná by se dalo uvažovat o něčem větším?
– A kdo by to koupil? – odfrkl si. – Kromě toho, museli bychom si vzít hypotéku, a na to nemáme. Víte, mami, jaké to teď s těmi úvěry je.
Přikývla jsem a tím další rozhovor o jejich špatné bytové situaci skončil. Olivie v tom nechtěla pokračovat a já se ostatně taky myšlenkami stále vracela k manželovi a k tomu, že mě nechal úplně samotnou. Taky jsem se s tím musela nějak vyrovnat.
Jeho otázka byla přímá
Jednoho odpoledne, kdy už bylo Oliviino těhotenství potvrzené, jsem se rozhodla ji navštívit. Věděla jsem, že má zrovna volno, protože jí v práci něco odpadlo, tak jsem si řekla, že je to skvělý nápad a já alespoň chvíli nebudu sedět sama. Když mě dcera pustila dovnitř, neubránila jsem se zděšené grimase. Všechno bylo naskládané na sobě – krabice na krabicích, hračky Malvínky se sypaly z košů a Olivie se snažila nějak fungovat v maličkém kuchyňském koutě.
Byla jsem trochu v šoku, protože jsem netušila, jak to u nich ve skutečnosti vypadá. Dala jsem si s dcerou svačinu a mezitím dorazil Petr.
– Opravdu je tu trochu těsno, – přiznala jsem, když jsem se chystala k odchodu.
– Však o tom pořád mluvím, – prohodil spokojeně můj zeť. – A vy byste si, mami, nechtěla trochu zmenšit metráž?
Zamrkala jsem, naprosto ohromená.
– Cože? – vykoktala jsem.
– No víš, mami, není ti samotné v tak velkém bytě smutno? – navázala nesměle Olivie. – Od té doby, co táta zemřel… no, však víš, jak to je.
– Nevím, – zamumlala jsem. – Nepřemýšlela jsem o tom.
– Tak o tom rozhodně popřemýšlej, – dodal spěšně Petr. – Nemá smysl, aby ses, mami, na stará kolena unavovala s úklidem tak obrovského bytu. A nám by se větší metry hodily jako dar z nebes.
Olivie byla tak šťastná
Cestou domů jsem o tom skutečně přemýšlela. I když jsem byla zpočátku jejich návrhem trochu pobouřená – no jak to, měla jsem se vzdát svého domova? Vyměnit ho za menší byt, i když ten jejich měl mnohem menší hodnotu? Pak jsem ale došla k závěru, že mladí mají vlastně trochu pravdu. Na co mi, staré ženské, byl tak velký čtyřpokojový byt? Ještě když můj manžel žil a potřeboval svou pracovnu a místo na knihovnu, mělo to smysl. Ale teď? Všechen ten nábytek z pracovny jsem k ničemu nepotřebovala, knihy jsem taky prodala, protože jsem je nehodlala ani číst, ani se na ně dívat, jelikož mi připomínaly manžela.
Usoudila jsem tedy, že bych na jejich nápad vlastně mohla přistoupit. A nehodlala jsem s oznámením svého rozhodnutí otálet. Proč by se měli dál trápit?
– Opravdu? – zeptala se, když jsem jí oznámila, že jsem připravená si byty vyměnit. Oči jí zářily radostí. – Uděláš to pro mě?
– A co jiného? – upřímně jsem se na ni usmála. – Budete mít další dítě. Malvínka bude taky starší, začne se dožadovat vlastního pokoje. Co jí pak řeknete?
Kdyby mohla, skákala by radostí až do stropu. Její skvělá nálada způsobila, že jsem se radovala s ní, i když mě stěhování trochu znepokojovalo. Přesto všechno proběhlo velmi rychle – nejspíš proto, že Petr se do toho tak angažoval. Naše výměna proběhla hladce, pro mě až příliš bleskově. Oni se samozřejmě hned pustili do rekonstrukce podle svého gusta, já… sama jsem nevěděla, jak se na novém místě zabydlet.
Bylo těžké si zvyknout
V garsonce bylo velmi těsno. Cítila jsem se tím trochu přidušená, protože jsem se s ničím nemohla vejít. Ačkoli jsem si ze svého domova vzala jen ty nejnutnější věci, protože jsem si byla vědoma, že všechno se mi nepodaří přestěhovat, stejně jsem se s nimi nevešla. Bylo taky divné najednou bydlet na tak malé ploše.
Olivie mě ujišťovala, že mě bude často navštěvovat a že se mi nové místo určitě zalíbí. A skutečně, nějak jsem si žila, i když to nebylo lehké, zvlášť když mi pořád na něco chybělo místo. Ačkoli jsem byla sama, taky jsem začala věci skládat na sebe, protože se všechno nevešlo do skříněk.
Tak uplynuly dva roky. Možná bych v té kutici žila bezmyšlenkovitě dál, kdybych si jednoho dne nezlomila nohu. Naštěstí mě moje kamarádka, Anka, přivezla z nemocnice a pomohla mi vyjít do čtvrtého patra, protože v domě samozřejmě nebyl výtah. Bohužel pak musela běžet, protože měla své vlastní zařizování. Na rozdíl ode mě ještě pracovala. Já jsem si mezitím sedla uprostřed svého nepořádku, který se nedal nacpat na poličky ani do skříní, a seděla tam naprosto bezcílně.
Cítila jsem se jako v rakvi
Nikdo nevolal. Nikdo ani nenapsal, aby se zeptal, jak se cítím. A já jsem se cítila jako zaživa pohřbená v té příšerné, dusné díře. Ještěže aspoň Anka zaskočila jednou za dva dny – kdyby neotvírala okna, asi bych se doopravdy udusila. Že mě to jen napadlo, poslechnout Olivii a to úžasné mudrování jejího Petříčka.
– Dcera si na mě vůbec nevzpomene, – postěžovala jsem si v sobotu Ance, když ke mně přišla na oběd. Samozřejmě, obě jídla jsme připravily společně. – Zařídila si větší byt a je spokojená. Teď na mě nemá čas.
– No jo, děti už takové jsou, – zamručela neochotně. – Škoda, že jsi na tu výměnu přistoupila. Byt byl velký, ale měla jsi ho ráda. I když… jinak by ti asi stejně nedali pokoj a ty bys neměla kam utéct.
Bohužel jsem jí musela dát za pravdu. A smířit se se situací. Nohu mám pořád ještě v sádře a brzy se z toho zblázním. Vím, že v takové tlačenici nebudu schopna vydržet příliš dlouho. Přemýšlím, co teď dělat. Mám se vzdát? Přijmout to všechno a zkusit vydržet? Nebo je lepší prodat tenhle byt a koupit jiný? Někde níž? A nejlépe, aby byl prostornější. Opravdu se cítím jako v kleci. Pohodlné, ale dusné a naprosto bez východiska.
Jsem ráda, že mám Anku. Čekám, až bude mít dovolenou, protože slíbila, že se mnou na chvíli bude bydlet. Potom mi snad konečně sundají tu prokletou sádru. A až se všechno urovná a já budu moci konečně odsud vyjít, najdu nějaké řešení. Tentokrát se ale poradím s někým moudrým, abych neudělala žádnou chybu. A dceři už rozhodně nikdy víc nebudu věřit.
Pavlína, 61 let
Související články
