Když jsem si vsadila v loterii jen tak pro legraci, nikdy by mě nenapadlo, že vyhraju hlavní cenu. Z osamělé ženy se stala milionářka obklopená lidmi z minulosti, kteří se najednou chtějí vrátit. Ale skutečné štěstí není jen o číslech na kontě, ale o tom, najít svůj klid a svobodu.
Nikdy jsem nebyla typ, co věří na štěstí. Vychovaná na sídlišti, kde všichni spíš počítali s výplatou než se zázrakem, jsem Sportku brala jako smích přes slzy. Občas jsem v trafice prohodila: „Tak dělej, Jarko, třeba se dneska štěstí usměje i na mě!“, ale vždycky to byl jen vtip, obyčejné pošťuchování. Jednoho dne jsem si z nudy vsadila. Jen tak, z hecu. A v tu chvíli se svět obrátil vzhůru nohama. Protože jsem vyhrála. V jediném okamžiku se ze mě, osamělé pětatřicátnice, stala milionářka, kolem které se najednou vyrojila „rodina“. Lidé, které jsem neviděla celé roky.
Sázka z legrace
„Nech toho, Jarko, vždyť ani neumím pořádně zaškrtnout ty zatracený políčka,“ – zaúpěla jsem a podávala jí stokorunu.
„Tak co ti mám dát, stírací los?“ – zasmála se a už to ťukala do kasy. „Já ti to zaškrtám. Naslepo?“
„Na čirou blbost,“ – odfrkla jsem si a protočila oči.
Byl pátek, končila jsem dřív v práci a jako obvykle jsem se stavila v naší sídlištní trafice pro balíček žvýkaček a nějakou tyčinku. Jarka, naše místní trafikantka, si usmyslela, že je dnes šťastný den. Z nudy jsem prohodila: „Tak si zahrajeme o miliony!“ a takhle, napůl z legrace, napůl vážně, jsem si koupila tiket. Sama jsem nevěřila, že si ho nechám – hodila jsem ho do kabelky mezi účtenku z Penny a použitý kapesník. A zapomněla na něj.
Večer jsem strávila v teplákách, dívala se na seriál o vraždách v malém městečku a popíjela čaj s malinovým sirupem. Nic se nedělo. Můj život – průměrný, tichý, osamělý. Nikdo nevolal, nikdo nepsal, nikdo se neptal, jestli je všechno v pořádku. Dokonce i sousedovic kocour, který obvykle vysedával u mých dveří, zmizel.
V sobotu ráno mě probudila rána – soused z horního patra upustil něco těžkého. Sešla jsem dolů do trafiky pro noviny. Na titulní straně křičel nápis: „Jackpot padl! Milionář z našeho města!“ A najednou mě něco napadlo. Začala jsem se přehrabovat v kabelce. Ve zmačkaném papírku, mezi paragony, jsem našla svůj tiket. A pak, při kontrole… jsem se začala třást. Šest tref. Všechny. Ani jsem nezakřičela. Sedla jsem si na schody na chodbě a dlouhou chvíli jen zírala do stropu.
Byla jsem v milionovém šoku
Nepamatuju si, jak jsem se dostala zpátky do bytu. Měla jsem nohy jako z vaty, v hlavě mi hučelo a srdce bušilo jako o závod. Položila jsem tiket na stůl a zírala na něj, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Výsledky jsem kontrolovala ještě třikrát. Všechno sedělo. Šest tref. Milionářka. Já. Martina, pětatřicetiletá zaměstnankyně sídlištní knihovny, která měla doteď na účtu přesně 472 korun a 50 haléřů.
Dala jsem si sklenku vína, protože nic silnějšího jsem doma neměla, a zavolala do trafiky. Zvedla to Jarka.
„Sedíš?“ – zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
„Cože? Martino? Něco se stalo?“
„Vyhrála jsem. Všechny. Šest.“
„To jako… Vážně?! Počkej! Hned volám na centrálu Sazky! “– a zavěsila.
O půl hodiny později už jsem měla potvrzení od Sazky a informaci, že se mám v nejbližším týdnu dostavit na pobočku v Praze. A pak… pak začalo něco divného. Zvonění u dveří. SMSky od lidí, jejichž čísla jsem neznala. Zprávy na Messengeru od sestřenice, se kterou jsem nemluvila od křtin jejího dítěte před sedmi lety.
„Ahoj Marti! To je síla, co? Nechceš zajít na kafe? Dlouho jsme se neviděly!“
Neodepisovala jsem. Jen jsem na to všechno koukala a měla pocit, jako bych to najednou nebyla já. Bylo mi zle, jako by mě někdo vytrhl z mého vlastního života a hodil do úplně jiného.
Návrat odnikud
Tři dny po oznámení výsledků mě navštívila teta Jana. Neviděla jsem ji léta, naposledy asi na babiččině pohřbu, kde se ani neobtěžovala mě pozdravit. A teď, prosím pěkně – stála v mých dveřích s bábovkou v plastové dóze a s falešným úsměvem.
„Martinko, sluníčko!“ Říkala jsem si, že se stavím, popovídáme si jako za starých časů. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla pohádky, když jsi byla malá?
Nepamatovala jsem si. Pamatovala jsem si ale, jak mě u ní rodiče jednou týdně nechávali a ona mi přikázala sedět tiše u stolu, protože „se musí dívat na seriál“. Ale usmála jsem se, jako by vzpomínky na dětství byly opravdu teplé a sladké jako ta bábovka.
„Pamatuju,“ – zalhala jsem.
Pohodlně se usadila v křesle, jako by tenhle byt znala nazpaměť. Začala se ptát na zdraví, na práci a pak přešla k věci.
„No víš, Martinko, v rodině si přece musíme pomáhat, a můj Jirka to teď má těžký, moc těžký.“ Slyšela jsi, že se mu sesypala firma? Půjčky, exekutor… A děti přece mají…
Ztuhla jsem. Překvapilo mě, jak rychle to přišlo. Neptala se, jak se cítím, co se se mnou děje. Ani se nezeptala, jestli je všechno v pohodě. Počítala. S gestem, s převodem peněz, s milionářským odruchem srdce. A já – seděla jsem naproti ní s hrnkem čaje v ruce a cítila, jak se ve mně staví zeď.
„Teto,“ – přerušila jsem ji konečně, – „musím ti říct něco důležitého.“
Na tyhle řeči jsem neměla náladu
„Teto, musím ti říct něco důležitého,“ – zopakovala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně, ale už tehdy jsem věděla, že se mi začíná třást ruka.
„No poslouchám, děvenko,“ – podívala se na mě s výrazem, jako by právě dokončovala modlitbu za zázračný převod peněz.
„Nebudu rozdávat peníze. Ani rodině,“ – řekla jsem narovinu a podívala se jí do očí.
Nastalo ticho. Tak zatraceně ticho, že jsem slyšela tikání hodin na zdi. Teta na mě zírala, jako by se přeslechla.
„Nechápej mě špatně,“ – dodala jsem. – Prostě se nehodlám stavět do role kasičky. Víš, kolikrát se mi někdo ozval v posledních dnech? Kolik káv, čajů a obědů mi najednou nabízejí? Jenže nikdo se neptá, jestli mám radost, nebo jsem možná vyděšená.
Její tvář ztvrdla jako beton. Už tu nebyla teta s bábovkou. Byla tu žena, jejíž plán se právě zhroutil.
„Tak jen jedna otázka, Martino. Na co ti ty peníze jsou? Vždyť jsi sama. Děti nemáš, manžela taky ne. Minulost tě nedožene, když si něco odložíš stranou.“
„Nemusím se ti zpovídat,“ – odpověděla jsem a cítila, že každá další minuta s ní je boj sama se sebou. – Někdy člověk chce prostě jen klid. I za šest nul na účtu.
Nechala bábovku na stole a odešla beze slova. Ale nemusela nic říkat. Zanechala po sobě pachuť křivdy. Takovou, jakou jsem znala od dětství.
To si nekoupíš
Když emoce po návštěvě Jany opadly, začala jsem všechno analyzovat s chladnou hlavou. Každý den jsem dostávala několik zpráv – od známých ze školy, sousedů, bratranců přes páté koleno. Všichni se najednou chtěli setkat, popovídat si, podívat se, co je u mě nového. Dokonce i můj otec, který se celé roky ani jednou neozval, si najednou vzpomněl, že má dceru.
„Mohli bychom jít na ryby, jako kdysi, pamatuješ?“ – napsal.
Nepamatovala jsem si. Neměli jsme žádné společné výlety. Zato jsem si pamatovala, jak se zavíral v pokoji s flaškou a křičel na mámu, že „zase všechno utratila“. A teď chtěl být otcem roku? Protože jeho dcera trefila šest čísel ve Sportce?
S každou zprávou, s každým telefonátem jsem cítila stále silněji, že nemám na co čekat. Musím se odříznout. Dala jsem výpověď v knihovně – lidé tam stejně začali chodit jen proto, aby si mě prohlíželi. Přestala jsem zvedat telefony. Odjela jsem na venkov, pronajala si chatu u rybníka, kde jediným zvukem bylo šumění rákosí a zpěv ptáků.
A právě tam, s hrnkem kávy v ruce, bez internetu, bez „srdečných“ zpráv od neznámých příbuzných, jsem se cítila… volná. Protože tuhle svobodu mi nedaly miliony. Dala mi ji samota. Ta opravdová – zvolená, ne vnucená. Bez falešných úsměvů a prázdných slibů. Pochopila jsem, že to, co mi lidé tak moc záviděli, nebyly vůbec peníze. Byla to nezávislost. A tu si nekoupíš.
Štěstí nejsou jen čísla
Seděla jsem na verandě, zabalená v dece, s tichým šelestem listí nad hlavou a hrnkem kouřícího čaje v ruce. Už dlouho se nikdo neozval. Možná pochopili, že nedostanou to, pro co si přišli. A možná si prostě našli další oběť – někdo jiný vyhrál, někdo jiný měl „štěstí“. Jenže já už jsem na štěstí jako na shluk čísel nevěřila.
Štěstí bylo to, že jsem se už nemusela zpovídat z každého nákupu. Že jsem mohla ráno vstát a nekontrolovat účet. Ale ještě větším štěstím bylo, že jsem konečně mohla být sama pro sebe. Nemusela jsem se usmívat, nemusela jsem se obhajovat, nemusela jsem nic předstírat. Mohla jsem být prostě Martina. Sama se sebou.
Občas ještě zavolala Jarka z trafiky. Jen ona nic nechtěla. Pamatovala si, že to všechno začalo jako vtip.
„Martino, ty máš fakt kliku,“ – říkala tím svým chraplavým hlasem. – „Ale víš co? Stejně ti nezávidím ty prachy. Ale tu odvahu.“
Možná o to právě šlo. Peníze přišly a změnily můj život jako vichřice. Ale teprve potom jsem se musela rozhodnout, kdo jsem a koho pustím k sobě. Většinu lidí jsem dovnitř nepustila. A nelituju toho. Dnes jsou na mém účtu pořád ty nuly. Ale já už nežiju nulami. Žiju tím, že nemusím snášet lidi, kteří mě celý život ignorovali, a teď si vzpomněli, že jsem „z rodiny“. Raději budu sama, než obklopená těmi, kdo vidí jen peníze.
Martina, 35 let
Související články
