Vždycky jsem byla žena, která měla všechno pod kontrolou. Manžel, děti, hypotéka, práce – jako většina. Zdánlivě stabilní, zdánlivě bezpečný život, ale někde pod kůží jsem už léta cítila, že mi něco uniká. Když děti dospěly a s manželem jsme se stále častěji míjeli ve dveřích, udělala jsem rozhodnutí, které pro všechny znělo jako rozmar – odjela jsem sama na dovolenou na Korčulu. Měla jsem se vrátit za dva týdny. Nevrátila jsem se. Opustila jsem všechno, co jsem znala, abych po padesátce konečně začala žít tak, jak jsem vždycky chtěla – pomalu, všímavě, po svém.
Jednosměrná jízdenka
„A co tam jako budeš sama dělat?“ – zeptal se s despektem můj manžel, aniž by odtrhl zrak od televize.
„Odpočinu si. Nadechnu se. Možná se budu trochu nudit“ – odpověděla jsem klidně a pohlédla na tašku, kterou jsem právě dobalovala.
„Nuď se tady, zadarmo“ – zamručel a sáhl po ovladači, jako by tím ukončil rozhovor.
Už jsem se neotočila. Mezi oblečení jsem vtlačila tenký svazek poezie a zip tašky se zapnul s jasným cvaknutím – zvukem, který víc než cokoli jiného znamenal: konec. Na letišti jsem byla o pár hodin později. Cítila jsem se podivně lehce, i když mi srdce bušilo jako šílené. Když se letadlo odlepilo od země, pocítila jsem úlevu a hned nato strach. Nebála jsem se Korčuly – bála jsem se sebe. Že to sama nezvládnu. Že se mi bude stýskat. Že budu litovat.
Ale jakmile jsem vyšla z letiště ve Splitu a ucítila vůni horkého vzduchu, smíchanou se solí a jehličím, něco se ve mně zlomilo.
„Dobar dan, gospođo! – zavolal taxikář a vzal mi kufr.
„Dobar dan – odpověděla jsem nejistě, i když jsem se široce usmála.
Poprvé po měsících jsem se usmála doopravdy. Ještě jsem nevěděla, že se nevrátím. Neměla jsem žádný plán, žádnou strategii. Jen předtuchu, že pokud zůstanu byť jen o den déle, něco se ve mně změní. A tak se i stalo.
Dům v barvě slunce
Noc jsem strávila v malém penzionu, kde stěny voněly levandulí a polštáře byly tvrdší, než jsem čekala. Ráno jsem sešla na terasu. Snídaně byla prostá – káva, chléb s fíkovým džemem a bílý sýr, který v sobě měl něco, co mě okamžitě přeneslo mimo čas. Sedíc na proutěné židli jsem si prohlížela inzeráty v místních novinách. Sama nevím proč. Možná ze zvědavosti, a možná se už tehdy ve mně něco pohnulo.
„Hledáte něco konkrétního?“ – zeptala se majitelka penzionu, paní Lucija.
„Jen se dívám“ – usmála jsem se. „Možná nějaký domek na léto...“
Nevím, proč jsem to řekla. Vždyť jsem se měla za týden vracet. Ale paní Lucija zareagovala okamžitě.
„Mám sestřenici ve Smokvici. Prodává malý dům. Starý, ale s duší.“
Odpoledne jsem se tam vydala. Cesta se vinula mezi olivovníky a já stále víc cítila, že se vzdaluji od všeho, co jsem znala. Dům stál na kopci, s terasou s výhledem do údolí. Žlutá omítka se loupala od slunce, ale voněla bylinkami a okna vrzala tak, jako by vyprávěla příběhy.
„V tomhle domě žila babička mého muže“ – vyprávěla žena a otevírala další dveře. „Chtěli jsme ho zrekonstruovat, ale chyběl čas i chuť.“
Dívala jsem se na ten dům a on se díval na mě. Nic neřekl, ale já věděla: čekal na mě.
„Vezmu si ho“ – řekla jsem náhle.
„Prosím?“ – žena zvedla obočí.
„Vezmu si ho. Pokud je cena rozumná, tak ano. Zůstávám.“
.
Chuť fíků a ticha
Neměla jsem tušení, jak se kupuje dům v cizině, když neumíte jazyk a nikoho tam neznáte. Ale Korčula se mi zjevně rozhodla pomoci. Sestřenice paní Lucije znala právníka, ten znal notáře a sousedka znala historii každé zdi v okolí. Všechno se seběhlo během týdne. Přesunula jsem úspory, podepsala papíry, které pro mě až do konce byly záhadou – důvěřovala jsem. Nebo jsem možná už neměla co ztratit?
První dny v novém domě byly směsicí strachu a nadšení. Stěny potřebovaly vymalovat, strop v ložnici měl stopy vlhkosti a lednice byla starší než já. Ale z každého koutu na mě vykukovala ticho. Takové, které cítíte v kostech. Ráno jsem vycházela na terasu s hrnkem kávy a dívala se na údolí, které se pomalu probouzelo k životu. Slyšela jsem jen cikády, zvonky pasoucích se koz a vlastní myšlenky. Těch posledních jsem se bála nejvíc. Protože když se ticho v člověku usadí, začnou vyplouvat na povrch věci, které v sobě léta potlačoval.
Jednou, když jsem jedla čerstvé fíky utržené přímo ze stromu u plotu, jsem se rozplakala. Prostě jen tak. Bez důvodu. Nebo možná právě kvůli všemu, co jsem v sobě léta dusila.
„Nevím, kdo teď jsem“ – řekla jsem nahlas. „Ale asi se už nechci vracet k tomu, kým jsem byla.“
Toho dne jsem poprvé šla do vesnice pěšky. Chtěla jsem koupit chléb, a vrátila se s vínem, sýry a pozváním na večeři od sousedů. Tak začal můj nový život. Od fíků, slz a ticha.
Nečekaný host
První týdny ubíhaly pomalu. Rána byla chladná a voněla mokrou zemí a odpoledne prohřívala tělo i duši. Učila jsem se jména sousedů, ingredience místních jídel, první slova chorvatsky. Lidé byli srdeční, ale ne všeteční. Dali mi prostor. A já se poprvé v životě nemusela z ničeho zpovídat. Až jednoho dne jsem uslyšela drkotání koleček na štěrkové příjezdové cestě. Otevřela jsem dveře a ztuhla.
„Ahoj, mami“ – řekl můj syn. „Týden nezvedáš telefon.“
Stál tam s batohem, naštvaný, unavený a zaskočený. Očekával ženu v krizi středního věku, a uviděl mě: opálenou, v lněných šatech, s rozcuchanými vlasy a fíkem v ruce.
„Měla jsem chuť na ticho“ – odpověděla jsem klidně. „Nemyslela jsem si, že si toho někdo všimne.“
„Táta tě hledá. Myslel si, že se ti něco stalo. A ty... si tu prostě bydlíš?“
„Ne “prostě„. Jen bydlím. Chceš dál?“
Sedl si ke kuchyňskému stolu, díval se na sklenice se sušenými bylinkami, na džbán s vodou a citronem.
„Tady je to... jiné “– řekl nakonec.
„Já vím.“
„Víš, že vůbec nechápu, co to děláš?“
„Nemusíš. Ale můžeš zůstat na večeři.“
Neodpověděl. Ale zůstal. A když jsem krájela chléb, všimla jsem si, jak se dotýká zdi, jako by se chtěl ujistit, že to všechno je skutečné. Ten večer jsme toho moc nenamluvili. Ale poprvé po letech jsme spolu snědli něco víc než jen večeři – snědli jsme ticho.
Všechno, co je opravdu důležité
Syn zůstal tři dny. Neptal se, proč jsem odjela, nedělal mi výčitky. Ale díval se. Pozoroval mě, když jsem zalévala bylinky, když jsem šla bosa do pekárny ve vesnici, když jsem večer seděla se sousedy na terase a popíjela domácí víno. Mlčel, ale věděla jsem, že jeho ticho je jiné než to moje. Bylo v něm překvapení, možná údiv. A možná lítost.
„Mami, ty jsi vždycky říkala, že žena musí mít plán“ – ozval se náhle poslední den.
„Možná už nemusím“ – odpověděla jsem tiše. „Nebo se tenhle právě realizuje.“
„Táta tě asi takovou nikdy neznal“ – dodal po chvíli.
„Já taky ne“ – přiznala jsem.
Odjel brzy ráno. Rozloučili jsme se u branky, tak obyčejně, bez dramatu. Když auto zmizelo za zatáčkou, vrátila jsem se do domu a posadila se do křesla. Pocítila jsem něco zvláštního. Ne smutek, ne samotu. Něco jako klid. Jako by se ke mně vrátila ta část mě, kterou jsem kdysi nechala v nějaké kanceláři, kuchyni, prádelně, u cizích starostí.
Uplynulo půl roku. Můj dům znovu zarostl jasmínem. Mám pár záhonků, pár oblíbených knih, pár nových vrásek. Mám taky přátele – takové, se kterými se dá hodiny mlčet. A mám sebe. Konečně. Občas někdo zavolá. Občas ne. Občas prší. Občas svítí slunce. Ale už se za ničím neženu. A to je všechno, co jsem potřebovala. Návrat neplánuji. Protože už nic víc nehledám.
Moje srdce patří Korčule
Někdy si sednu na starou židli u terasy a dívám se na nebe. Nepočítám dny, neplánuji týdny. Tady na Korčule plyne čas jinak – ne dopředu, ale kolem dokola. Roční období tu nejsou data v kalendáři, ale vůně kvetoucího tymiánu, zvuk hmyzu, chuť prvních zralých broskví. Lidé z vesnice se už přestali ptát, kdy se vracím. Přestali se ke mně chovat jako k turistce. Paní Lucija mi teď říká „naše“. A i když moje chorvatština pořád zní jako rozbitý porcelán, rozumíme si skvěle.
S manželem jsem nemluvila měsíce. Syn občas zavolá. Nedávno řekl: „Mami, asi ti závidím.“ A asi tě i chápu. To stačilo. Víc nepotřebuji. Neutekla jsem od života. Jen jsem ho znovu našla. V tomto domě, v této zemi, v prostých věcech, které se mi kdysi zdály nedůležité. Chléb, který peču každé úterý. Levandulový olej, který vyrábím pro sousedku. Moje zahrádka s rajčaty, o kterou se starám s něhou, jako kdysi o děti.
Nejsem někdo jiný. Jsem to já – jen poprvé doopravdy. Žena, která už nemusí dokazovat, že si zaslouží něčí pozornost. Žena, která si po padesátce vybrala sama sebe. A zůstala. Nevím, co bude dál. Ale vím, že moje srdce tady zapustilo kořeny. Ne v plánech, ne v diářích. V tichu, ve slunci, v chuti fíků. A nehodlám se už vrátit.
Eliška, 53 let
