Alena a její manžel Petr spolu mají dva syny. Pro Alenu je ale každá dovolená nebo rodinný výlet spojený s obrovským stresem. Trpí totiž panickou hrůzou z výšek a závratěmi, které se dostaví už pár metrů nad zemí. Její muž Petr, vášnivý turista, pro její strach bohužel nemá příliš pochopení a často ji tlačí do situací, které jsou pro ni noční můrou.
Se závratěmi bojuji odjakživa. Stačí, abych si stoupla na židli při mytí oken, a už se mi motá hlava. Jednoduše řečeno, cítím se bezpečně jen tehdy, když mám pevnou půdu pod nohama.
Vůbec to nechápe
Problémy se objevily už v počátcích našeho vztahu. Jednou jsme si s Petrem zaplatili turistický zájezd do hor. Součástí trasy byl i přechod přes provazovou lávku nad hlubokou roklí. To jsem nezvládla. Lávka se kývala, mezi prkny byly mezery, kterými jsem viděla tu strašlivou hloubku pod sebou. Mozek zavelel stop, nohy mi ztuhly a dál to prostě nešlo. Tehdy jsme se s Petrem poprvé ostře chytli. „Prosím tě, neříkej mi, že se nedokážeš překonat a přejít to. Chci pokračovat,“ rozčiloval se. Vůbec mě nechápal. Já to ale nedokázala. Chtěla jsem jen pryč. Nakonec jsem Petrovi řekla, ať jde dál se zbytkem skupiny, a já na ně počkám v bezpečí.
Poté přišla svatba, narodili se nám kluci a na několik let nastal klid. Na velké výlety nebyl čas ani energie, a tak jsme trávili čas hlavně na hřištích v okolí bydliště. Jakmile ale synové trochu odrostli, manžel začal opět plánovat výlety po Česku. Petr totiž zbožňuje rozhledny. A bohužel, oba naši synové tuto vášeň po něm zdědili. V rodině jsem tak jediná, kdo má z výšek hrůzu. A to je zdrojem neustálých konfliktů. Všichni chtějí, abych ten zážitek sdílela s nimi. Často se ale stane, že na rozhlednu prostě nevylezu. Zvlášť, když je kovová s děrovanými schody, skrz které vidím hloubku pod sebou. „Pojď, nebuď zbabělec. Jsi s tím už trapná,“ slyšela jsem od Petra, když jsem se rozhodla zůstat dole.
Ty jeho žerty...
Petr není v tomto ohledu tolerantní. Jelikož on sám závratě nemá, bere to jako samozřejmost a nedokáže se do mých pocitů vcítit. Na kamennou nebo plně dřevěnou rozhlednu se ještě s vypětím všech sil vydám, ale kovovou konstrukci nezvládnu. Ten pohled pod nohy, kde vidím desítky metrů prázdnoty, je pro mě paralyzující. A aby toho nebylo málo, Petr mě občas na rozhledně schválně postrčí nebo chytne za ramena a předstírá, že mě chce shodit. „Zbláznil ses? To jsi vážně takový chudák, že si musíš dokazovat sílu na někom, kdo sem sotva vylezl? Stojím tu, klepou se mi nohy, je mi zle a ty do mě ještě strkáš a směješ se tomu?“ křičela jsem na něj nedávno. Petr je jinak skvělý manžel, ale tenhle jeho jediný nedostatek mi neskutečně ubližuje.
Související články
