Manžel zemřel před patnácti lety. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, co bude dál, odpověděla bych, že si nějak poradím. Jen jsem netušila, že "poradit si" bude znamenat chystat svačiny dospělým dcerám, které si léta nedokázaly uvařit ani vajíčko.
Moje dcery mě neužívaly
Magda a Ola se ke mně nastěhovaly chvíli po pohřbu. Říkaly, že jen na chvíli. Brzy se ukázalo, že se z „chvíle“ stala léta. Obě bez stálé práce, bez plánů, zato s požadavky. Zneužívaly mě na všechno.
Jednoho dne jsem zkolabovala, když jsem se vracela z Penny Marketu s taškami plnými nákupu. Na chvíli jsem se zastavila, protože se mi udělalo slabo, a další, co si pamatuju, je bílé světlo na nemocničním pokoji. Ležela jsem na úzké posteli s kapačkou v ruce a studeným potem na zátylku.
Lékařka, mladá dívka, nejspíš ve věku mých dcer, se na mě dívala se starostí, ale mluvila stroze. Přepracování, nedostatek vitamínů, tělo se bouří. Ptala se, kdo se o mě po propuštění postará, ale nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem pokrčila rameny.
Zavolala jsem Magdě. Telefon jsem držela jednou rukou, protože v druhé jsem měla infuzi. Zvedla to po několika zazvoněních.
„Mami?“ – zeptala se s lehkým podrážděním, jako bych ji rušila v něčem důležitém.
„Jsem v nemocnici,“ – řekla jsem tiše.
„Aha... Tak kdy se vrátíš? Protože Ola neví, jak zapnout pračku. A v lednici nic není.“
Byly hodně necitlivé
Poslouchala jsem její hlas a cítila, že nejsem potřeba já. Potřebné jsou jen mé ruce na práci. Když jsem zavěsila, dlouho jsem se dívala do stropu. Přišla sestřička a upravila mi polštář, ale ani jsem nereagovala. Myšlenky se toulaly někde daleko, jako by mimo mě.
Tehdy jsem začala přemýšlet, jak se to stalo, že jsem celý život dala dětem, a ony se nenaučily ani samostatně žít? Pamatovala jsem si, jak Magda ve škole plakala, protože neuměla vyřešit úlohu z matematiky, jak se Ola bála zůstat sama doma. Byla jsem u nich vždycky. Možná jsem pro ně až příliš chtěla být vším.
Z nemocnice jsem vyšla o dva dny později. V ruce propouštěcí zprávu, v kabelce recepty a v srdci zvláštní pocit, který jsem dříve neznala. Nevrátila jsem se domů. Nastoupila jsem do autobusu a jela za Terezou, mou starší sestrou, která vždycky říkala, co si myslí, bez obalu. Zavolala jsem jí ze zastávky.
„Věděla jsem, že konečně přijedeš. Čaj už se vaří.“
Pohár už přetekl
Když jsem vešla do jejího bytu, ucítila jsem klid. Chvíli jsme mlčely. Pak jsem položila recepty na stůl a řekla jen:
„Omdlela jsem před panelákem, když jsem se vracela z obchodu.“
Tereza zvedla zrak, její tvář byla klidná, ale tvrdá.
„Protože ses nechala uhnat jako kůň do práce. Holky ti sedí na hlavě a ty jim ještě podkládáš polštáře. Halino, jak dlouho to ještě vydržíš?“
Neodpověděla jsem. Položila jsem dlaně na stůl a podívala se na ně – hubené, se žílami jako provázky. Vždycky jsem říkala, že mám ruce k práci. Teď jsem měla jen ruce k bolesti.
„Musí se odstěhovat,“ – řekla Tereza, jako by řešila nějaký příklad. „Musíš je vyhodit z hnízda, protože jinak tě zničí.“
„Myslíš, že to jde jen tak?“ – zeptala jsem se tiše.
„A na co čekáš? Až tě odsud vynesou nohama napřed? To se pak proberou?“
.
Sestra měla pravdu
Večer, když jsem ležela na gauči v pokoji pro hosty, jsem napsala krátkou zprávu: „Nevrátím se. Musíte se odstěhovat.“
Ráno telefon nepřestával zvonit. Nejdřív Magda, pak Ola. Poslaly asi tucet zpráv: „Co to má znamenat?“, „Mami, děláš si srandu?“, „Kde jsi?“, „Okamžitě se vrať“. Všechno jsem si přečetla a odložila telefon na parapet. Neměla jsem sílu to číst podruhé.
Kolem poledne přijela Magda. Ani nezazvonila na domovní zvonek, rovnou bušila pěstí na dveře. Tereza otevřela. Vždycky měla přísný výraz, ale ten den byla obzvlášť chladná.
„Co chceš?“ – zeptala se stroze.
„Přišla jsem pro mámu,“ – odpověděla Magda a vtlačila se dovnitř.
Stála jsem u kuchyňského stolu. Magda se na mě podívala jako na zlobivé dítě.
„Vážně? Po tolika letech nás prostě vyhodíš?“
„Nevyhazuji,“ – řekla jsem klidně. – „Osvobozuji vás. A sebe taky.“
„Ty nás potřebuješ!“ – hlas se jí zlomil, ale ne ze smutku, spíš z paniky. „Kdo ti pomůže, až se ti zase něco stane? Kdo ti přinese nákup?“
„Nosila jsem si ho celý život,“ – odpověděla jsem. „A vám při té příležitosti taky. Teď už nemusím.“
„Vždyť jsme rodina,“ – řekla nakonec, jako by to bylo heslo, které všechno vyřeší.
„Rodina nejsou jen povinnosti jednoho a pohodlí druhého. Já mám taky právo si odpočinout.“
Nekřičela, nevrhala obvinění. Možná proto, že mě poprvé viděla jinou – klidnou, jistou tím, co říkám. I když uvnitř jsem byla roztřesená, nedala jsem to na sobě znát. Držela jsem se pevně, jako by mě ta slova měla zachránit.
Když odešla, znovu jsem si sedla v kuchyni. Tereza mi nalila čerstvou kávu a neřekla ani slovo. Nemusela. Já jsem taky mlčela, protože se mi v hlavě honily myšlenky: Ztrácím snad právě své dcery? Znamenalo být matkou vždy se vzdát sama sebe? Nebo jsem se možná teprve teď začínala stávat matkou nanovo? Takovou, která i sebe bere v úvahu?
V následujících dnech telefon zvonil méně. Zprávy byly čím dál kratší. „Uvařily jsme oběd“, „Nefunguje rychlovarná konvice“, „Kde jsou účty za elektřinu?“. Odpovídala jsem stroze, pokud vůbec. Pomalu se učily nové realitě, stejně jako já.
Magda si jako první začala hledat práci. Našla si brigádu v obchodě s oblečením, stěžovala si, že ji bolí nohy ze stání. Ola zase zkoušela vařit. Brambory dvakrát připálila, jednou vytopila sporák. Když konečně snědly něco domácího, napsala mi: „Netušila jsem, že je to tolik práce.“
Vzchopily se a snad pochopily
Tereza se občas smála, že se na mě dívá jako na rekonvalescentku po dlouhé nemoci. Brala mě na procházky. V knihovně mi půjčila knihy, které jsem kdysi měla ráda. Cítila jsem se, jako bych žila v cizím životě, ale vůbec to nebyl špatný pocit.
„A co když si neporadí?“
„Naučí se. Vždyť jsou dospělé.“
Postupem času jsem si všimla, že se méně trápím. Jednou večer mě napadla myšlenka, kterou jsem nikdy předtím nevyslovila nahlas: možná jsem nebyla špatná matka, jen příliš dobrá, příliš ochotná se obětovat. Možná proto tak dlouho nemusely dospět.
Toho dne jsem usnula klidně, bez bolesti hlavy a bez napětí v šíji. Nemusela jsem dřív vstávat, nemusela jsem se starat o cizí záležitosti. Cítila jsem, že se něco mění. A tentokrát jsem to neměla v úmyslu zastavit.
Halina, 68 let
Související články
