Natálie si myslela, že svatba u jezera bude začátkem dokonalého manželství. Místo vysněného dne ale přišel chaos – hejna komárů, odcházející hosté a ženich, který odmítal vidět problém. Den, který měl být nejšťastnější v životě, odhalil trhliny, jež nešlo přehlížet.
Nevím, jestli je to ironie osudu, nebo prostě moje věčná smůla, ale co si pamatuju, nic v mém životě nešlo podle plánu. Ještě nedávno jsem věřila, že svatba s Michalem – mým partnerem už šest let – bude tím okamžikem, který tenhle nešťastný trend zvrátí. Že to konečně bude dokonalé.
Zamilovala jsem se na první pohled
Seznámili jsme se na vysoké škole. Michal byl tehdy v posledním ročníku na stavební fakultě, já začínala magisterské studium psychologie. Zamilovala jsem se do něj rychle – byl jiný než všichni ostatní. Klidný, s hlavou plnou nápadů, ale taky tvrdohlavý jako mezek. A právě ta jeho tvrdohlavost se nejvíc projevila, když jsme začali plánovat svatbu.
„Jen ne v kostele, ne v hotelu. Musí to být přirozené. Venku, u jezera, volný prostor“, říkal s jiskrou v oku. „Svatba snů, rozumíš?“
Rozuměla jsem. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Sama jsem si představovala klasičtější veselku – s parketem, střechou nad hlavou a klimatizací, ale Michal měl svou vizi a držel se jí jako dítě své oblíbené hračky. Ustoupila jsem. Z lásky. Protože jsem ho milovala, i když jsem stále častěji měla pocit, že jsem jen doplňkem k jeho plánům.
Tohle jsem nečekala
Svatební den byl úmorně horký. 33 stupňů ve stínu. Ve svých krajkových šatech jsem se cítila jako pečeně v horkovzdušné troubě. Ale vypadalo to nádherně – dřevěné stoly, luční kvítí, světelné řetězy a zapadající slunce nad hladinou jezera. Všechno jako z katalogu. První půlhodinu jsem byla v euforii. Až do chvíle, kdy se objevili oni. Nejdřív jen sotva znatelně – jedno štípnutí do lýtka, pak na krku. A pak hejno. Komáři se vynořili jako z hororu, jako by někdo stiskl nějaké vnitřní tlačítko s nápisem: „Sežrat nevěstu a hosty“. Ještě jsem se snažila usmívat. Udržet fasádu. Ale uvnitř jsem se začínala hroutit.
„Cítíš to?“ zašeptala mi do ucha Pavlína, moje svědkyně, a upravovala mi závoj. „ Přísahám, něco mě právě štíplo do ramene.“
„Komáři“ řekla jsem tiše, jako bych nechtěla uvěřit vlastním slovům. „Ale možná jen pár...“
Bohužel, nebylo jich jen pár. Stačilo několik minut a hosté se začali neklidně vrtět. Plácání dlaní – zpočátku ojedinělé – bylo s každou chvílí intenzivnější. Někdo vzadu si hlasitě povzdechl:
„Kristepane, tady se to nedá vydržet!“
Děti plakaly, jedna z tet vytáhla z kabelky kapesník a začala jím zběsile máchat nad hlavou. Já stála uprostřed toho všeho a snažila se neškrábat, protože jsem přece nevěsta. Protože je to přece moje svatba. Michal, stojící vedle mě, se tiše zasmál, kývl na svědka a prohodil:
„Tak máme tu pravou přírodu! Přežití a svatba v jednom balíčku, ha!“
Podívala jsem se na něj s nedůvěrou. Copak on vážně nic nevidí? Copak si nevšímá, že se lidé chystají utéct? Že atmosféra má daleko k romantice a blíží se spíš k panice? V hlavě mi zněl jediný zvuk: bzučení. A pak myšlenka: Prosila jsem o sítě proti hmyzu. Prosila jsem o svíčky. Škemrala jsem o plán B… Ale Michal chtěl „opravdovou přírodu“. Tak ji měl.
Hosté začali odcházet
„A co teď, to tu máme sedět a nechat se sežrat? – zamumlala teta Halina a házela sebou jako kuře na rozpáleném oleji. “Já mám alergii, jestli mě poštípou, budu vypadat jako nějaká obluda!„
„Možná se vrátíme do auta?“ navrhl její manžel a snažil se neškrábat na krku, který už vypadal jako mapa korálových ostrovů.
Z boku jsem zaslechla dětský pláč. Malá Žofka, dceřina sestřenice, si mnula uplakané oči a opakovala:
„Maminko, oni mě koušou, já už tu nechci být...“
Dívala jsem se na to všechno jako na horor. Ještě před chvílí jsem se radovala, že máme tolik hostů. Teď jejich tváře vyjadřovaly jediné: jak se odsud co nejrychleji dostat. Fotograf – ten samý, kterého si Michal najal za nekřesťanské peníze – se k nám přiblížil a s nuceným úsměvem řekl:
„Helejte, z těch fotek venku asi nic nebude.“
Zalilo mě horko, ale ne z vedra. Ze studu a vzteku.
Během hodiny polovina hostů opustila areál. Ani se neloučili, jen odcházeli jednotlivě, v párech, s rozpačitým úsměvem a červenými pupínky na rukou. Zůstala jsem uprostřed přírodního ráje, v drahých šatech, s účesem za 4 500 korun a s pocitem, že moje svatba umírá rychleji než komáři. Michal se smál. A já jsem chtěla zmizet.
Manžel neviděl problém
„Michale, můžeme si promluvit?“ sykla jsem skrz zuby, chytila ho za rukáv saka a táhla ho směrem ke cateringovému stanu.
„Teď? Vždyť zrovna roznášejí prosecco!“ snažil se mi vytrhnout, ale stiskla jsem prsty ještě pevněji.
Vešli jsme dovnitř. Bylo prázdno. Jen talíře se saláty a neotevřené lahve vína připomínaly, že to měla být svatba.
„Co to má, k čertu, být?!“ vybuchla jsem.
„Ale o co ti jde? Vždyť je to nádherné!“ roztáhl ruce, jako by opravdu neviděl, co se děje.
„Michale, hosté UTÍKAJÍ. Fotograf se sbalil. Děti brečí, teta Halina vypadá jako po chemickém útoku, a ty se směješ?!“
„Protože děláte z komára velblouda. No jo, není to ideální, ale... jsou to jen komáři.“
„Jen komáři“?„ opakovala jsem a smála se skrz slzy. “Prosila jsem tě. Škemrala jsem o zabezpečení toho místa. Sítě proti hmyzu, svíčky, spreje. Chtěla jsem záložní plán pro případ deště nebo právě pro tohle!„
„No prosím tě, nedalo se všechno předvídat. Ostatně, kdyby měli lidi trochu nadhled, tak by se dobře bavili.“
„Nadhled?! Vážně? Ty si fakt myslíš, že je to jejich chyba?! Že mají z donucení sedět na svatbě a být rozpíchaní jako řešeto?!“
Michal pokrčil rameny.
„No promiň, ale já se aspoň nestresuju. Měl to být náš den, ne jejich“
Zmlkla jsem. Dívala jsem se na člověka, kterého jsem si právě vzala, a nepoznávala jsem ho. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: to jsem si právě vzala chlapa, který absolutně nebere ohled na moje pocity?
Měla jsem emocionální krizi
Zamkla jsem se v koupelně penzionu, kde se konala hostina. Sedla jsem si na studené dlaždičky a snažila se neušpinit si šaty. Zrcadlo přede mnou odráželo tvář ženy, která už nevěstu nepřipomínala. Kruhy pod očima, rozmazaný make-up, tváře zčervenalé nejen od pláče, ale i od štípanců. Za dveřmi byly slyšet tlumené rozhovory.
„No vždyť to bylo hezké… Kdyby nebylo těch komárů…“ poznala jsem hlas Michalovy matky. „Lidi si vždycky něco najdou, do čeho rýpnout.“
„Ale no tak, já bych takovou svatbu nechtěla“ dodala nějaká žena. „Šaty pěkné, ale co z toho, když se všechno ostatní sesypalo?“
Zavřela jsem víčka. Byla jsem neviditelná. Ne pro všechny – pro vlastní rodinu, pro jeho blízké. Vždycky mě považovali za „příliš citlivou“, „příliš emotivní“, „přecitlivělou“. A já jsem prostě cítila. Až příliš. Vytáhla jsem telefon. Dlouho jsem zírala na maminčino číslo. Nakonec jsem stiskla zelené sluchátko.
„Natálko? Je všechno v pořádku?“
„Mami… já nevím. Asi ne. Lidi odcházejí, Michal říká, že přeháním. A já... já prostě nevím, co dělám.“
„Zlatíčko, už je po všem. Teď se musíš radovat. Není cesty zpět. Přece ho miluješ, ne?“
Zmlkla jsem. Zaváhala jsem.
„Ano“ odpověděla jsem nakonec, ale sama jsem nevěděla, jestli to byla pravda, nebo jen ozvěna toho, v co jsem chtěla věřit ještě před pár hodinami.
Měla jsem výčitky
„Ahoj…“ Michal vešel do pokoje, kde jsme měli strávit první společný večer jako manželé. „Převlékl jsem se. Možná by ses taky mohla uvolnit?“
Seděla jsem na kraji postele, stále ve svatebních šatech, které jsem neměla sílu svléknout. Závoj sklouzl na zem jako bílý příslib, ve který jsem už nevěřila.
„Chceš něco k pití? Vzal jsem z baru bílé víno. Aspoň něco z toho večera zbylo“ zasmál se nervózně a postavil skleničky na komodu.
Mlčela jsem.
„No tak, nedělej takový obličej. Hosté na to stejně zapomenou. Za měsíc si budou pamatovat jen to, že bylo dobré jídlo“ snažil se mě rozveselit.
„Michale, ty si vážně myslíš, že o to jde?“
Zmlkl.
„Tady nejde o komáry“ pokračovala jsem. „Jde o to, že jsem ti celou dobu říkala, že se bojím, že se něco pokazí. A ty jsi všechno ignoroval. Protože jsi měl svou vizi. Říkal si, že to bude dobré. A teď mám pocit, že… ani v tomhle manželství pro mě nebude místo, pokud nebudu zapadat do tvé vize.“
Sedl si naproti mně.
„Přeháníš“ odsekl nakonec. „Jsem unavený. Já jsem taky chtěl, aby to dopadlo dobře.“
„Ale chtěl jsi to po svém“ odpověděla jsem tiše.
Dlouhé ticho. Nepolíbil mě. Nedotkl se mě. Ani mi nenabídl víno. Šli jsme spát beze slova. Během naší svatební noci nebyla žádná něha. Jen studené povlečení a dva cizí lidé, kteří si ještě ráno přísahali lásku.
Natálie, 29 let
Související články
