Je mi třicet let, jsem v osmém měsíci těhotenství a mám pocit, že můj život právě končí. Takhle jsem si dospělost nepředstavovala, takhle jsem si nepředstavovala sebe. Měla jsem být silná, nezávislá žena, možná trochu cynická, ale svobodná. Místo toho jsem sama, s dítětem pod srdcem, které vzešlo z chvilkového vzplanutí s mužem, který zmizel, jakmile uslyšel slovo „těhotenství“.
„Na dítě není vhodná doba. Pro nikoho.“ a to bylo naposledy, co jsem Tomáše viděla. Moje matka usoudila, že je to „trest za prostopášnost“. Takže teď sedím sama ve dvoupokojovém bytě po tetě a s každým dnem víc a víc cítím, že to nezvládnu. Nevím, co to znamená být matkou. V domě, kde jsem vyrůstala, byla matka spíš přísnou funkcí než osobou. Nikdy mě neobjala, nepohladila po hlavě.
Něžnosti jsem znala jen z filmů
Když mi bylo sedm let, slyšela jsem, jak říká sousedce:
„Karolína? Ta se nikdy neměla narodit.“ Tahle slova se do mě zažrala jako rez. Nosím je v sobě dodnes. A právě proto si myslím, že to nejlepší, co můžu pro své dítě udělat, je dát ho někomu, kdo ho bude umět milovat.
Do adopčního centra jsem šla sama. Bez kohokoli, aniž bych to řekla matce, aniž bych zavolala jediné kamarádce. Stačilo, že jsem ráno vstala, oblékla si volné šaty, které sotva maskovaly mé břicho, a vyrazila. Cítila jsem se, jako bych šla k lékaři pro rozsudek. Nebo jako bych se šla přiznat, že jsem v supermarketu něco ukradla. Cokoli, jen ne abych si přiznala, že jsem žena, která nechce být matkou.
Na vrátnici se zeptali, za kým jdu. Řekla jsem jméno. Starší pán se na mě podíval s něčím, co mohl být soucit. Ten pohled nesnáším. Jako by všechno věděl. Paní Jana byla malá, s tmavými vlasy staženými do drdolu a vřelým pohledem, který působil jako trhlina ve zdi. Tu trhlinu jsem nechtěla.
„Dobrý den. Můžeme si tykat?“
Kývla jsem a posadila se. Seděla jsem toporně, jako by na tom závisela moje bezpečnost.
„Jak se cítíte?“
„Dobře,“ zalhala jsem. „Jsem tu, protože… to dítě nechci.“
Nereagovala překvapením ani pohoršením. Něco si zapisovala a pak se zeptala:
„Proč?“
Pokrčila jsem rameny.
„Protože nechci být jako moje matka.“
„Jaká byla?“
Chvíli jsem se dívala do podlahy. Nakonec jsem řekla:
„Jednou řekla, že jsem se nikdy neměla narodit.“
Paní Jana zvedla oči od poznámek. Mlčela. A to ticho bylo horší než jakákoli otázka.
„Karolíno…“ začala tiše. „To, co říkáte, je velmi bolestivé. Ale znamená to, že se bojíte, že budete stejná?“
Neodpověděla jsem. Pevně jsem stiskla ruce na kolenou. A jen tiše dodala:
„Já nevím, co to znamená být mámou. Nevím, co znamená milovat. Já ani nevím, jestli umím něco cítit.“
S matkou jsem se neviděla několik měsíců
Nemluvily jsme spolu, nevolaly si, nevyměnily si ani SMS. Ale nakonec jsem sebrala odvahu. Možná jsem chtěla slyšet, že jsem se mýlila, že pro ni přece jen něco znamenám. Nebo jsem se možná chtěla jen ujistit, že pro ni nejsem nikdo.
Dveře se otevřely po třetím zazvonění.
„Ale, copak je to za překvapení,“ zamručela a s nechutí pohlédla na mé břicho. „Přišla ses pochlubit?“
„Přišla jsem si promluvit,“ řekla jsem klidně.
Pustila mě dovnitř, aniž by řekla cokoli dalšího. V bytě to vonělo čisticím prostředkem na podlahy a zelím. Posadily jsme se ke stolu, jako bychom měly jíst společný oběd, který nikdy neuvaříme.
„A co, Tomáš se vypařil, jakmile viděl test?“ zeptala se s ironickým úsměvem.
„Ano. Ale o něm jsem mluvit nechtěla.“
Podívala se na mě pozorně a přimhouřila oči.
„Chtěla jsem se zeptat… proč jsi mě nikdy nechtěla?“
Odfrkla si.
„Kde jsi na to přišla?“
„Řekla jsi to. Bylo mi sedm let. Byla jsi v kuchyni se sousedkou a řekla jsi, že jsem se nikdy neměla narodit.“
Nastalo ticho. Matka se zašklebila, jako by snědla něco kyselého.
„Každému v emocích něco ujede. Neřeš to.“
„Ale já si to pamatuju celý život.“
„A já se celý život snažila. Pracovala jsem, prala, uklízela. Neměla jsem čas na sentimenty. Myslíš, že jsem si mohla dovolit ten luxus tě objímat?“
Dívala jsem se na ni se směsicí hněvu a lítosti. Nakonec jsem vstala.
„Víš, bojím se, že budu stejná jako ty. A možná právě proto to dítě nechci. Plánuju ho dát k adopci.“
„Tvoje věc,“ odsekla suše. „Dělej si, co chceš.“
Odešla jsem. Srdce mi bušilo v hrudi. Cítila jsem se jako dítě, které znovu slyšelo, že je omyl.
Do centra jsem se vrátila o týden později
Ten den pršelo a já si nevzala deštník. Kapky mi dopadaly na ramena a tvář, jako by mě chtěly probudit. Celou cestu jsem si opakovala: je to jen formalita. Podepíšu dokumenty, projdu procedurou a bude po všem.
Paní Jana mě přivítala vřelým úsměvem, jako bychom se viděly včera. Uvařila mi malinový čaj, voněl tak sladce, až se mi udělalo špatně.
„Jsem ráda, že jste přišla. Chtěla bych si s vámi dnes promluvit… o jiné ženě.“
Posadila jsem se bez odpovědi. Podívala se na mě pozorně a začala vyprávět.
„Před několika lety jsme tu měli jednu ženu. Samotnou, mladou, velmi ztracenou. Říkala, že se na matku nehodí, že neumí milovat. Měla už všechno připravené – dokumenty, vybranou adoptivní rodinu. Ale po porodu vzala dítě do náruče. A tehdy… ho nedokázala dát pryč.“
Dívala jsem se jí do očí, které nebyly ani dotěrné, ani soucitné. Prostě byly.
„A co se stalo?“
„Stala se matkou. Řekla jednu větu, kterou si pamatuju dodnes: ‚Někdy srdce nemusí vědět, co chce – ono prostě cítí.‘“
Rychle jsem zamrkala, ale slzy mi stejně vhrkly do očí. Zaryla jsem si nehty do stehen. Nechtěla jsem plakat. Ne před ní, ne teď. Ale najednou se ve mně něco rozlilo. Teplé, cizí, děsivé. Jako by ta zeď, kterou jsem si celý život stavěla, na jednom místě praskla.
„Já… nevím, co cítím,“ zašeptala jsem. „Opravdu nevím.“
Paní Jana se mírně naklonila.
„A to je taky v pořádku, Karolíno.“
Sevřela jsem ruce na hrnku s čajem. A poprvé po velmi dlouhé době jsem se rozplakala. V tichosti.
Neměla jsem s ní kontakt léta
Ale číslo stále zůstávalo v telefonu – Anka, gympl, smích, první víno na střeše garáže jejích rodičů. Nakonec jsem poslala SMS: „Můžu zavolat? Potřebuju si promluvit.“
Zavolala zpátky za minutu.
„Kájo?! Ty žiješ?!“ Její hlas byl tak vřelý, až se mi zatajil dech.
„Žiju. Ale… všechno se ve mně hroutí.“
„Tak povídej. Sem s tím, se vším. Mám děti ve vaně a na sporáku mi kypí těstoviny, ale máš moji pozornost.“
Všechno jsem jí řekla
O těhotenství, o Tomášovi, o matce. A o tom, že chci dát dítě pryč. Nebo jsem chtěla. Protože teď už nevím. Anka dlouho naslouchala, aniž by mě přerušovala. Pak si povzdechla.
„Pamatuješ, jak jsem byla těhotná s Tadeáškem? Taky jsem chtěla utéct. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že se dusím. A když jsem ho porodila, tak… brečela jsem při každém přebalování. Z únavy, z bezmoci, z lásky. Všechno najednou.“
„Takže se na to nehodíš, a stejně jsi matka?“
„Přesně tak. Nikdy nejsme připravené. Ale děti taky nepotřebují hotové matky. Potřebují ty přítomné.“
Zmlkla jsem. V krku mi rostl knedlík.
„Já se bojím,“ řekla jsem. „Bojím se, že mu ublížím.“
„A myslíš, že já neubližuju? Každý den něco pokazím. Ale děti nepotřebují dokonalé matky. Potřebují takové, které se snaží.“
Po rozhovoru jsem si oblékla bundu a vyšla ven. Šla jsem bez cíle. Znovu pršelo. Najednou jsem si položila ruku na břicho. A poprvé… ne v obranném reflexu, ale s něhou.
Pár týdnů nato mi cestou do zeleniny praskla voda
Nějaká paní zavolala na manžela a rychle mě odvezli do nemocnice. Byla chladná, bílá a páchla dezinfekcí, která vyvolávala nevolnost. Ležela jsem na porodním sále několik hodin. Nepřemýšlela jsem, necítila – byla jsem jako v bublině. Personál se kolem mě hemžil, něco říkali, ptali se, já přikyvovala, ale všechno ke mně doléhalo jako přes mlhu.
Nerozhodla jsem se. Pořád ne. Moje tělo rodilo dítě, ale moje srdce… bylo zavřené jako pěst.
„Ještě jednou, Karolíno. Zaberte, už skoro…“ řekla porodní asistentka.
A pak jsem uslyšela křik. Křik života. Křik, kterého jsem se bála.
Nedívala jsem se. Otočila jsem hlavu.
„Chcete vidět syna?“
„Nevím,“ zašeptala jsem.
Ale než jsem stačila něco dodat, porodní asistentka mi ho na chvíli podala. Jen na chvilku. Takový byl plán. „Jen se podívám,“ pomyslela jsem si.
A on… sevřel svou maličkou dlaní můj prst. Instinktivně. Jako by mě znal odjakživa. Jako by věděl, že jsem to já.
„On už zná vaši vůni,“ řekla tiše sestřička. „A tlukot vašeho srdce. Slyšel ho devět měsíců.“
A tehdy jsem se zlomila. Opravdu zlomila. Zalily mě slzy – ne ze strachu, ne z bolesti. Ze všeho najednou. Z lásky, kterou jsem si odpírala, z potřeby, kterou jsem neuměla pojmenovat. Z přítomnosti.
„Můj bože…“ zašeptala jsem. „On je můj.“
A už jsem ho nedokázala dát pryč.
Uplynulo několik týdnů
Dny se slily v jeden – krmení, přebalování, tulení, noční vstávání, únava, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Občas si sednu na podlahu s kruhy pod očima a myslím si: co jsem si to udělala. Ale pak se on usměje. Nebo si jen tak měkce povzdechne ve spánku. A vím, že jsem udělala dobře.
Nejsem dobrá matka. Ještě ne. Dělám chyby, často nevím, co dělám. Ale jsem tady. Neutekla jsem. Nedala jsem ho pryč. Když ho držím v náručí, cítím tíhu – nejen jeho těla, ale i zodpovědnosti, strachu, všeho, co mateřství přináší. Ale je to tíha, kterou si každý den volím znovu.
Někdy se vracím k té větě. K té jedné, kterou řekla paní Jana: „Někdy srdce nemusí vědět, co chce – ono prostě cítí.“ A teď už to chápu. Moje srdce nepotřebovalo racionální důvody. Potřebovalo jen jedno jediné stisknutí té maličké dlaně.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli to zvládnu. Ale mám v sobě něco, co jsem nikdy předtím necítila – naději.
Večer, když usíná, položím si ho na hruď a šeptám:
„Ahoj, broučku. Neměl ses narodit. Ale je dobře, že jsi tady.“
A tehdy vím, že už nikdy nebudu sama.
Karolína, 31 let
Související články
