Martin byl u lůžka své matky, když naposledy vydechla. Namísto slov útěchy či lásky však od ní neuslyšel nic. Její poslední pohled plný zklamání se mu navždy vryl do paměti a bude ho pronásledovat celý život.
Moje matka odešla v chladný, květnový večer po dlouhé nemoci. Bylo jí 66 let. Byl jsem u ní a držel jsem ji za ruku, když vydechla naposledy. Nepropadl jsem čirému zoufalství. Pocítil jsem klid, protože jsem věděl, že už se netrápí. Lituji jen toho, že jsem od ní neslyšel to, co jsem tak moc chtěl slyšet.
Máma měla těžký život
Život dal mé matce pořádně zabrat. Bylo mi pouhých 13 let, když táta zemřel při autonehodě. Celá tíha mé výchovy tehdy padla na její bedra. Uvědomuji si, že pro mě vždycky chtěla to nejlepší, nicméně v praxi to dopadalo různě...
Pracovala jako učitelka matematiky na základní škole, kam jsem ostatně také chodil. Žili jsme tedy skromně. Přivydělávala si trochu doučováním, ale na život v blahobytu jsme mohli zapomenout. Často jsem spolužákům záviděl značkové oblečení nebo dovolenou u moře, protože my jsme si to nemohli dovolit. Máma to ale zvládala a za to si zaslouží upřímné uznání. Nestěžovala si, přestože prodělala infarkt a od té doby měla zdravotní potíže.
Ignorovala mé sny
Odmalička mě to táhlo ke knihám a představoval jsem si, že by bylo fantastické stát se spisovatelem. Když jsem o tom mámě vyprávěl, šklebila se a tvrdila, že jsou to jen dětské manýry.
„To tě určitě přejde“, tvrdila.
Držela mě spíš zkrátka. V našem domě se o pocitech nemluvilo. Měl jsem se dobře učit a nedělat jí ostudu. Zapomněla jen na to, že děti vidí mnohem víc, než si dospělí myslí. Viděl jsem, jak se dře do úmoru.
Vnímal jsem její hněv a vztek na celý svět, i když jako dítě jsem to nedokázal pojmenovat. Věděl jsem však naprosto přesně, že nechci být jako ona. Ne že bych matku nemiloval. Prostě jsem toužil po něčem víc. Nikdy jsem neměl rád své rodné městečko, kde se nic zajímavého nedělo a lidé museli za každou cenu vědět všechno o ostatních. To prostě nebylo nic pro mě.
Máminy předpovědi se nenaplnily. Láska ke knihám a k psaní s postupem času nepolevovala – právě naopak, byla stále silnější. Byl jsem naprosto utvrzen v přesvědčení, že chci být spisovatelem. Mámě se to nelíbilo a vůbec se tím netajila.
„Chceš-li se stát žebrákem, prosím, ale se mnou nepočítej“, říkávala.
Měla vlastní vizi mé budoucnosti
Vyvíjela na mě tlak, abych šel bezpodmínečně na práva, protože je to přece prestižní obor – a ne nějaká bohemistika, kterou jsem si vzal do hlavy. Nechtěla vůbec slyšet, že mě práva nezajímají. Konflikt na tomto poli narůstal, ale i tak jsem si prosadil svou. Ani mi nepogratulovala k přijetí na vysněná studia, protože to považovala za facku do tváře.
„Nedřela jsem se tak těžce proto, abys sis dělal, co se ti zlíbí“, odsekla povýšeně.
Těžko slovy popsat, jak mi to bylo líto. Když jsem se stěhoval do Prahy, cítil jsem neuvěřitelnou úlevu. Co si pamatuji, toužil jsem žít v hlavním městě. Velkoměstský ruch mě velmi přitahoval. Máma se ale urazila. Sice mi posílala nějaké peníze, ale pokaždé dala jasně najevo, že to dělá jen proto, že musí.
Rychle jsem si sehnal různé brigády, díky kterým se mi sypaly koruny do kapsy. Byl jsem nesmírně odhodlaný se od ní co nejdříve finančně osamostatnit. Měl jsem dost jejího remcání a kritizování mých rozhodnutí. Neustále opakovala, abych skončil s těmi hloupostmi a šel na „normální“ studia. Chytila se těch práv jako klíště. Nakonec přišel okamžik, kdy jsem řekl „dost“.
Byla věčně zahořklá
Strašně jsme se pohádali. Měl jsem po krk poslouchání toho, jaký jsem neschopný a jak moc jsem ji zklamal.
„Od svého jediného dítěte jsem očekávala něco víc“, pronesla zahořkle.
V našem vztahu zavládl arktický chlad. Zkoušel jsem s ní mluvit a vysvětlit jí svůj pohled na věc, ale nechtěla poslouchat. Tvrdohlavě si stála za svým, a čím víc jsem se obhajoval, tím to bylo horší. Tak jsem toho nechal.
Sama od sebe nezavolala, a když jsem ji chtěl navštívit, říkala, že má moc práce a nemá čas. Vzdal jsem to, protože jsem pochopil, že se nezmění a že nemá nejmenší smysl bojovat s větrnými mlýny.
Po mnoho let jsme měli jen sporadický kontakt. Pěstovala v sobě křivdu jako nejcennější poklad, jako by jí už nic jiného nezbylo. O tom, že má rakovinu, mě informovala chladným hlasem. Dnes vím, že se strašlivě bála, ale její hrdé ego jí nedovolilo to přiznat.
Začal jsem za ní jezdit, jak jen to bylo možné, každý víkend. Poslední dva týdny jejího života jsem strávil u ní v nemocnici. Přečetl jsem jí svůj debutový román. Poslouchala s odvrácenou hlavou, jen aby se na mě nemusela dívat. Neřekla nic. Nezaznělo nic jako „to se ti povedlo“ nebo něco podobného.
Nezmohla se ani na prosté gesto
Nedočkal jsem se ani slov, která jsem od ní vždycky chtěl slyšet: „jsem na tebe hrdá“, „prosím, odpusť mi“ nebo „miluji tě, synku“. Byla zatvrzelá až do samého konce. Uvědomovala si, že odchází. V jejích očích se zračilo zklamání.
Dívala se na mě s lítostí a mně to trhalo srdce. Výraz její tváře nedokážu vymazat z paměti. To je naprosto nemožné. Když jsem se po pohřbu vracel do Prahy, měl jsem ho neustále před očima. Teď mě to straší ve snech. Možná jsem nebyl nejlepší syn, možná jsem se příliš soustředil na uskutečňování vlastních plánů. Domnívám se však, že jednání mé matky mělo k dokonalosti daleko. Nikdo nemá právo vnucovat druhému člověku svůj názor. Urážet se za to, že si volíme jinou cestu a nenaplňujeme cizí očekávání, je obyčejná manipulace.
Škoda, že to matka nechápala. Jsem na ni naštvaný? Ne. Vztek, který jsem vůči ní choval jako teenager, ze mě už dávno vyprchal. Kdo ví, možná o matce napíšu knihu? Udělám to především pro sebe. Není vyloučeno, že někteří čtenáři v tomto příběhu najdou své vlastní osudy a vyvodí z něj konstruktivní závěry – právě to bych si přál.
Martin, 38 let
Související články
