Kačka z malé vesnice se odmítala přiznat ke svému původu a raději hrála na sirotu. Přesto však bez ostychu přijímala peníze od své rodiny, což vyvolalo napětí a zklamání mezi ní a jejími blízkými. Její cesta za vysněným životem nebyla vůbec jednoduchá.
Z celé naší rodiny to byla právě naše prostřední dcera, Kačka, která nám dělala nejvíc starostí. Její jméno učitelé na třídních schůzkách skloňovali ve všech pádech, protože se s nimi věčně hádala. Když dospěla do puberty, začala chodit v oblečení, které by si nikdo příčetný na sebe nevzal. Styděla jsem se za ni v celém okolí. Ale všechno zlé je k něčemu dobré...
Navzdory své nesnesitelné povaze se skvěle učila. Zatímco ostatní holky ve škole měly hlavu plnou kluků, ona přemýšlela o dalším vzdělání. Snila jsem o tom, že půjde na pedagogiku, ale kdepak. Ona si usmyslela marketing a management, a to ještě k tomu v Praze. Moc jsem si nedovedla představit, co s takovým oborem bude dělat na vesnici. Ale studium je studium, ne?
Měla hlavu na učení
Moji dva synové už se oženili, ale stále bydlí s námi. Náš statek je velký a docela dobře prosperuje, takže máme dost lidí na práci i peněz. Manžel dceři nikdy neodpíral ani korunu, i když si občas říkala o to, aby jí ten kohoutek s penězi trochu utáhl.
„Kdo ví, třeba se naše Kačka po škole bude starat o najímání a dohled nad sezónními pracovníky,“ zavtipkoval můj muž.
Naše dcera hned v prvním ročníku dostala stipendium a příležitost pokračovat ve studiu ve Francii. Řekla nám, že bude potřebovat další peníze na živobytí, protože náklady jsou tam mnohem vyšší.
Manžel prohlásil, že si buduje kariéru jako chlap, a ne jako ženská. Přesto jí na ten život v cizině dal pořádnou sumu. Byla jsem v naprostém šoku. Chápala jsem, že chce studovat v hlavním městě, ale v Paříži? Přemýšlela jsem, jaký má smysl jezdit na druhý konec světa, když i u nás máme dobré vysoké školy. Hluboko v srdci jsme ale byli pyšní na to, čeho dosáhla.
Odjela do Francie
Udržovala s námi pravidelný kontakt, posílala nám e-maily. Četla nám je její starší sestra. Když přišly velikonoční prázdniny, přijela nás navštívit. Během setkání se podělila o spoustu zajímavých příběhů ze života ve francouzské metropoli. Tehdy se také zeptala, jestli by bylo možné prodloužit si pobyt ve Francii o další rok.
„Je tu šance, že bych mohla studium dokončit dřív,“ říkala. „Díky tomu bych získala diplom z prestižní zahraniční univerzity. Jen potřebuju ještě prachy.“
Proč ne, když jí to tak skvěle jde? Manžel jí opět ochotně přispěl na vzdělání.
Začala se povyšovat
O prázdninách se u nás zastavila jen na pár dní. Během studií navázala kontakty s lidmi z celého světa a dostala spoustu pozvání do fascinujících míst, o kterých jsem já jen slyšela.
Napadlo nás, že by na oplátku mohla své známé pozvat k nám. S úsměvem odpověděla, že to možná vyjde za rok, protože teď už má každý nějaké plány.
Všichni doma si všimli, že se Kačka změnila. Začala se chovat jako dáma z vyšší společnosti. Můj muž dokonce poznamenal, že s takovými manýry si u nás na vsi bude těžko hledat manžela. Koneckonců, nikdo tady nejí takové delikatesy jako šneky nebo žabí stehýnka, které ona vychvalovala do nebes.
Našla si bohatého kluka
V říjnu nám Kateřina ukázala fotky svého nového přítele. Byla u něj pár dní na návštěvě, bydlí někde na jihu Francie. Jeho otec je šéfem stavební firmy a podniká po celé Evropě. Matka pracuje jako chirurg v nemocnici.
Společně jsme si prohlíželi fotografie, na kterých byla celá jeho rodina, jejich obrovská jachta a sídlo se soukromým bazénem. Napadlo mě, že kdybych měla takové podmínky, asi by se mi po návratu na venkov taky nestýskalo. Můj manžel nechodil kolem horké kaše a řekl na rovinu, že se mu to nelíbí.
„To je úplně jiný svět,“ prohlásil. „Udělá jí dítě a pak ji nechá“.
Starší dcera na to řekla, že i kdyby dostávala jen alimenty, stejně by si žila jako princezna. Nechala jsem to bez komentáře. Samozřejmě jsme jejího přítele i s rodiči pozvali k nám. Kateřina ale řekla, že má moc učení a nenajde si čas na návštěvu. Rozhodla se, že poslední dva ročníky studia zvládne během jednoho akademického roku.
Neměla na nás čas
Přišly Vánoce a Kačka se znovu neukázala. Nebyli jsme z toho nadšení. Vždyť jsou to nejdůležitější svátky v roce. Odepsala nám, že před sebou máme ještě spoustu společných svátků. V druhé polovině ledna se konaly křtiny její neteře. Ani na tuto slavnost se jí nepodařilo dorazit. Moje mladší dcera se rozzuřila. Vytočila Kaččino číslo a křičela do telefonu:
„O co ti jde?! Myslíš si, že když jsi sbalila syna boháče, tak už se na vlastní rodinu můžeš vykašlat?!“
Toužila jsem vidět svou dceru na Velikonoce. Zavolala jsem jí a řekla, jak moc se mi po ní stýská. Chvíli mlčela. Nakonec řekla, že přijede.
Nepoznala jsem ji
Když jsem pro ni přijela na letiště, sotva jsem ji poznala. Oblečená v elegantním sáčku, s velkými brýlemi na nose – vypadala jako postava z telenovely Dynastie. Místo turistického batohu, se kterým odjížděla z domova, táhla za sebou cestovní kufřík na kolečkách.
Přivítala mě něžně, ale potom v autě nebyla moc hovorná. Na otázky ohledně studia a vztahu s přítelem odpovídala úsečně, že je všechno v pořádku. Cítila jsem, že ji obklopuje vůně drahého parfému.
„To je Chanel č. 5“, – odvětila.
Když jsem se jí zeptala, proč o sobě tak málo mluví, odpověděla, že ji cesta letadlem vyčerpala. Po příjezdu domů si šla okamžitě zdřímnout. Během svého dvoudenního pobytu nebyla nijak zvlášť sdílná. Vyptávala jsem se, jestli ji něco trápí. Tvrdila, že je vše v nejlepším pořádku. Víkend uběhl a já ji odvezla zpátky na letiště. Měla jsem pocit, že se hodně změnila. Pomyslela jsem si: „Třeba se mi časem svěří.“
Bylo nám to líto
Státnice zvládla na výbornou. Volala nám celá šťastná. Přepnuli jsme ji na hlasitý odposlech.
„Mami, tati, dostala jsem cenu rektora“, vyprávěla. „Jsem nejlepší z ročníku. A taky jsem dostala nabídku práce v mezinárodní firmě. Budu brát tři a půl tisíce eur. No není to úžasné?
„Takže se k nám nevracíš?“ zeptal se můj manžel.
„Ne. Zatím zůstávám ve Francii. A taky si nemůžu vzít dovolenou a přijet domů, firma mě nepustí hned poté, co mě přijali.“
Bylo nám to líto, ale co jsme mohli dělat. Je to přece skvělá práce za velké peníze.
Během večeře panovalo ticho. Měla jsem pocit, že moje mladší dcera na tu starší žárlí. Synové také neměli nejlepší náladu. Řekli, že dřív jim na dlani vyroste kaktus, než se Kačka vrátí na venkov.
Dělala jsem si o ni starosti
Pár týdnů po našem posledním rozhovoru mi dcera oznámila, že ji zaměstnavatel poslal na služební cestu do Spojených států. Hned mi bylo jasné, že se jen tak neuvidíme. Když se vrátila z Ameriky, také si nenašla čas na návštěvu rodného domu. V jednu chvíli mě napadlo, že bych ji měla navštívit já.
Nesouhlasila a ukončila hovor. Od té chvíle mi přestala zvedat telefony. Tehdy jsem si začala dělat opravdové starosti. V hlavě se mi rodily ty nejčernější scénáře: „Co když se dostala do potíží? Možná jí někdo ublížil? Nebo nám vůbec neříká pravdu a ve skutečnosti nepracuje, ale dělá něco špatného?“
Kdybych jen mohla, okamžitě bych seděla v letadle do Paříže. Ale jak to udělat? Neznali jsme její adresu ani jméno toho kluka, se kterým chodila. Netušili jsme ani, s kým se tam přátelí. Pár dní jsem byla doslova na pokraji šílenství. A pak najednou zazvonil telefon. Byla to Kačka. Zeptala se, jak se máme, jako by se nic nestalo.
Byla jsem v šoku
„Proč jsi nezvedala telefon?“ křičela jsem. „Co se děje? Je to kvůli tomu chlapovi? Od chvíle, co jsi ho potkala, se s námi skoro nebavíš. Proč ho před námi tajíš? Možná je ta práce jenom zástěrka a ty děláš bůhvíco! Okamžitě se vrátíš domů! Rozumíš?!“ řvala jsem do sluchátka.
„Mami, řeknu ti, jak to je, protože už to dál nezvládám,“ nadechla se. „Všem jsem řekla, že moji rodiče nežijí“.
„Prosím?“ vyrazilo mi to dech.
„Poslouchej, to je úplně jiný svět. Chlapovi jako Pierre se nehodí ukazovat rodiče, kteří pracují na poli“.
„Ty ses přestala hlásit k vlastní rodině? Stydíš se za nás?“ nedokázala jsem to pochopit.
„Mám vás moc ráda, ale chci si zařídit život po svém…“
Nedokázala jsem zadržet slzy a hovor jsem ukončila. Telefon zazvonil znovu, ale neměla jsem sílu mluvit. Nemůžu se smířit s tím, že moje dítě je tak podlé.
Barbora, 54 let
Související články
