Nikdy by mě nenapadlo, že záchrana vztahu může znamenat jeho konec. Egypt pro nás měl být nadechnutím, restartem, pokusem znovu najít jeden druhého mezi pískem a sluncem. Manželé jsme byli už spoustu let, ale poslední měsíce nás od sebe čím dál víc vzdalovaly. Místo něhy „ticho“. Místo rozhovorů „vyhýbavé pohledy“. Tenhle výlet měl být naší poslední záchranou. Koupila jsem si duhové plavky, vzala s sebou jeho oblíbený parfém a v srdci mi ještě doutnala naděje. Netušila jsem, že on si sbalí něco víc než jen kufr.
Stín na vzpomínkách
„Pamatuješ, jak jsme tu byli před pěti lety?“ zeptala jsem se a dívala se na fotku z tehdejší cesty. Seděli jsme spolu na velbloudovi, oba usměvaví, jeho ruka mě objímala v pase. Dnes si ani nepamatoval, že jsme tu fotku pořídili.
„Mhm,“ zamručel, aniž by zvedl oči od telefonu.
To byl okamžik, kdy ve mně něco prasklo. Možná ne poprvé, ale určitě nejsilněji. Poslední měsíce připomínaly dlouhou sérii nedorozumění. Tiché dny, strohá gesta, rozhovory o účtech a mléku, nikdy o nás. A přesto, když řekl, že bychom možná mohli zkusit někam letět spolu, znovu, pocítila jsem něco – úlevu? Naději?
„Chceš zachránit naše manželství?“ zeptala jsem se tehdy a zvedla obočí.
„Nevím,“ odpověděl. „Ale možná to stojí za pokus. Udělejme něco spolu. Jen tak.“
Tehdy jsem tomu ještě uvěřila. Zarezervovala jsem letenky, vybrala hotel, koupila si tyrkysové šaty, protože mi kdysi řekl, že mi tenhle odstín sluší. Vložila jsem do toho úsilí, které jsem dříve vkládala do nás. Ale už na letišti jsem viděla, že něco není v pořádku. Pořád si s někým psal. Prý pracovní maily, prý nějaký klient.
„Můžeš schovat ten telefon? Jsme spolu, poprvé po několika měsících,“ poprosila jsem tiše.
„Jenom něco kontroluju, hned to bude,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval.
Tehdy jsem si poprvé pomyslela, že neletíme tam jen my dva. Že už s námi je někdo třetí. Ještě neviditelný, ještě bez tváře, ale přítomný.
Jednosměrná letenka
Už první noc v hotelu jsem pochopila, že tohle žádný restart nebude. Zatímco já jsem se chystala na večeři, nanášela si jemný make-up a vytahovala sandály na podpatku, on ležel na posteli v trenýrkách s telefonem přilepeným k ruce.
„Oblékáš se? Zmeškáme rezervaci,“ řekla jsem s úsměvem, který byl spíš otázkou než konstatováním.
„Jdi sama, bolí mě hlava,“ zamručel a ani se na mě nepodíval.
Šla jsem. Seděla jsem sama u stolu na terase s výhledem na moře a usrkávala drink, který jsme kdysi pili společně. Pozorovala jsem páry – zamilované, mladé, starší, mlčící, smějící se. Záviděla jsem jim všem. I kdyby jen ten jediný okamžik. Když jsem se vrátila do pokoje, spal. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Druhý den jsem se rozhodla bojovat. Navrhla jsem celodenní výlet do Luxoru s průvodcem. Zdálo se mi, že se v jeho očích něco probudilo.
„Dobře, proč ne,“ souhlasil, což mě potěšilo.
Ale už v autobuse si zase psal. Celou cestu. Ani neposlouchal průvodce. Já jsem fotila, snažila se předstírat, že jsem turistka, ne manželka, která se rozpadá. Na zpáteční cestě, při vycházejícím měsíci, jsem se zeptala:
„Miluješ mě ještě?“
Dlouho mlčel.
„Nevím,“ řekl nakonec.
Věděla jsem. Odpověď byla jednoznačná. Tohle nebyla zpáteční cesta. On už byl v tu chvíli někde jinde.
Hotel plný iluzí
Třetího dne jsem se probudila sama. Jeho postel byla prázdná, povlečení ještě teplé. Telefon si vzal sebou. Vklouzla jsem do pantoflí a vyšla na balkon. Viděla jsem ho na pláži – s někým mluvil. Se ženou. Smáli se. Naklonila se k němu a upravila si sluneční brýle. A on se na ni díval se stejným úsměvem, který se u mě neobjevil celé měsíce.
Se stáhnutým hrdlem jsem sešla na snídani. Nevšiml si mě, když jsem vcházela do restaurace. Už seděl u stolu, s ní. Na místě, kde jsem obvykle sedávala já. Přistoupila jsem k nim beze slova. Na chvíli jsem přemýšlela, co říct. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se dívala.
„Tohle je… Jitka,“ zamumlal. „Seznámili jsme se včera na výletě.“
Jitka se na mě usmála. Její úsměv byl široký a sebevědomý. Cítila se bezpečně. A nejspíš už věděla, že on se svou ženou nespí.
„Trávíte spolu čas?“ zeptala jsem se tiše a dívala se mu do očí.
„To není tak, jak si myslíš,“ odpověděl okamžitě. „Jen si povídáme. Nedělej scény.“
Scény jsem nedělala. Sedla jsem si k samostatnému stolu, snědla kousek melounu a vypila kávu. Chutnala jako bláto. Potom jsem se vrátila do pokoje a zamkla se v koupelně. Plakala jsem potichu, aby mě nebylo slyšet. Pak jsem se podívala na sebe do zrcadla. Měla jsem oteklé oči a tvář cizí ženy. A myšlenku: já tu budu ještě čtyři dny. S ním. A s ní.
Touha a tajemství
Každý další den byl cvičením důstojnosti. Chodila jsem sama na pláž, sedávala s knihou, kterou jsem nedokázala číst. Tělo jsem měla vystavené slunci, ale duše hledala stín. On mizel – prý do posilovny, prý se „jde na něco podívat do města“. Jitka byla všude. Její smích se nesl jako papoušek, hlasitý a barevný. Večery jsem trávila u hotelového baru. Mluvila jsem s barmanem, Egypťanem jménem Omar. Měl laskavé oči a věděl, kdy mluvit a kdy mlčet. Podával mi drinky a občas mi starostlivě doléval více ledu než alkoholu. Jednou se zeptal:
„Váš manžel… on s vámi není šťastný?“
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale já s ním už taky ne. To asi znamená, že je konec, že?“
Přikývl.
„Někdy jsou lidé spolu jen proto, že se bojí být sami. A sami by přitom byli lepší.“
Večer, když jsem se vrátila do pokoje, už tam byl. Ležel na posteli a zíral do stropu. Zeptala jsem se jen:
„Spal jsi s ní?“
Otočil hlavu.
„To není tvoje věc,“ řekl.
To byla odpověď. Žádné popření. Jen zavření dveří. Zhasla jsem a lehla si vedle něj, co nejdál to šlo. Neusnula jsem. V hlavě se mi už rýsoval plán.
Rozhodl za nás oba
Poslední den jsem se probudila před východem slunce. Potichu jsem se sbalila. Ještě spal, přikrytý jen prostěradlem, ruka mu visela z postele jako mrtvá větev. Na nočním stolku jeho telefon – rozsvícený, s novou zprávou od Jitky: „Sejdeme se po snídani? Už se mi stýská.“ Neotevřela jsem ji. Nemělo to smysl.
Sešla jsem na recepci a požádala o taxík na letiště. Změnila jsem si let na dřívější a bez mrknutí oka doplatila rozdíl. Potřebovala jsem utéct. Z Egypta. Z té frašky. Ze sebe sama, jaká jsem byla vedle něj. Na letišti, v odletové hale, jsem zavolala právničce mé kamarádky. Domluvila jsem si schůzku hned po návratu. Věděla jsem, co chci. Poprvé po mnoha měsících.
Vrátila jsem se do Česka o dva dny dříve, než jsme plánovali. V bytě byla zima. Dala jsem prát, vybalila kufr a pak šla do koupelny. Dala jsem si dlouhou sprchu a smyla ze sebe všechno – pot, písek, vzpomínky. Zůstalo jen ticho. On se vrátil o tři dny později. S opálením a tou novou sebedůvěrou, kterou za týden nabral. Políbil mě na tvář, jako by to byl obyčejný den.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem.
„O čem?“
„O rozvodu.“
Podíval se na mě, jako by nerozuměl.
„Vážně?“
„Ano. Už nejsi můj manžel. Jsi jen chlap, který se přestal snažit.“
Neodpověděl. A dobře. Protože už jsem od něj nechtěla nic slyšet.
Nová kapitola bez něj
Mnoho lidí mi později říkalo, že jsem byla odvážná. Že jsem udělala rozhodnutí, které by samy udělat nedokázaly. Ale já se necítila odvážně. Cítila jsem se unavená. Vyčerpaná předstíráním, že ještě jsme pár, že se dá něco slepit. Tam v Egyptě se ve mně něco zlomilo, ale možná právě to bylo potřeba, abych se konečně mohla narovnat.
Nebyl agresivní, nebil mě, nekřičel. Byl jen lhostejný. A to je někdy horší než všechny hádky. Chladná prázdnota, kterou cítíte i u společného stolu. Po mém rozhodnutí se snažil něco říkat, že je to možná jen chvilkové, že přeháním. Ale neviděl ve mně manželku. Viděl pohodlí. Zvyk. Nechala jsem ho jít. A pak jsem nechala žít sebe.
Dnes je to rok od toho výletu. Občas se ještě budím se stejnou prázdnotou na hrudi, ale to přejde. Mám ve skříni tyrkysové šaty, které jsem nevyhodila. Nechala jsem si je na nový začátek. Začala jsem chodit na jógu. Naučila jsem se snídat sama. A opravdu si snídani vychutnat. Nedávno jsem byla na výletě na horách. Sama. Dívala jsem se z vyhlídky na svět, který se nezhroutil. Naopak – pohnul se kupředu. Stejně jako já.
Nevím, co je s Jitkou. A už mě to nezajímá. On už mě taky nezajímá. Teď jsem jen já. A to mi stačí.
Jana, 38 let
Související články
