Od dětství jsem milovala knížky. Dokázala jsem na celá odpoledne zmizet mezi regály v knihovně. Když si jiné holčičky hrály s panenkami, já si přepisovala citáty z oblíbených románů a snila jsem o tom, že jednou budu sama pracovat v nakladatelství. Budu rozhodovat o tom, co se dostane ke čtenářkám. Moje jméno se objeví na záložkách knih a spisovatelé mi budou posílat první, ještě tiskem vonící výtisky. Zní to naivně? Možná. Ale já tomu opravdu věřila.
Literatura byla moje velká vášeň
Na gymnáziu jsem si vybrala humanitní obor s mediálním zaměřením. Měla jsem štěstí, že v mém městě zrovna taková třída byla a navíc ji vedla moje třídní – češtinářka z opravdového povolání. Paní V. si rychle všimla mé záliby v literatuře a začala mi doporučovat knihy mimo oficiální seznam povinné četby. Dokonce mi občas půjčovala i své vlastní romány.
„Karolína ze 3. B se možná jednou stane slavnou spisovatelkou. Její slohové práce jsou opravdu skvělé. Má něco víc než jen to pověstné lehké pero. Má v sobě dravost, proto se její texty čtou s opravdovou vášní,“ jednou jsem zaslechla, jak to říká naší angličtinářce.
Po maturitě jsem šla na bohemistiku. Studium bylo takové všelijaké. Do mého ročníku se dostalo hodně dívek, jak se říká, „úplnou náhodou“. Zpočátku nás připravovali hlavně na práci ve škole a pedagogika nebyla zrovna moje parketa. Asi ne každý ví, že česká filologie není jen literatura, ale také obecná a současná jazykověda, historická a popisná mluvnice, latina, fonetika s fonologií.
Pořád jsem snila
Po obhajobě diplomové práce jsem chvíli pracovala v elegantním butiku, který patřil mé tetě. Vydělávala jsem si tam docela slušně, dobře jsem vycházela se zákazníky a svou šéfovou, tedy mladší sestru mé maminky, jsem přímo zbožňovala. Věděla jsem ale, že to není to, co chci v životě dělat.
Mezitím jsem si udělala kurz redakce a korektury textu, vedla jsem blog o knihách, psala recenze pro knižní portály a přivydělávala si různými zakázkami. Až se konečně objevil můj vysněný inzerát. Velké a opravdu známé nakladatelství se skutečnými bestsellery hledalo redaktorku. Poslala jsem životopis, motivační dopis, odkazy na svůj blog a recenze i ukázky svých prací.
Upřímně řečeno, nebyla jsem si jistá, jestli se ozvou zrovna mně. Kromě studentské praxe a neplacené stáže v malém nakladatelství specializujícím se na dětskou literaturu jsem neměla mnoho zkušeností. A tahle značka byla v oboru opravdu dobře známá. Právě tam vydávalo svá díla mnoho mých oblíbených spisovatelů. Mezi nimi i známý autor detektivek a autorka se skvělým stylem, která se specializovala na romány pro ženy.
„Strašně ráda bych se tam dostala,“ vysvětlovala jsem tetě Anežce během společné směny v butiku. „Ale nevím, jestli vůbec vezmou mou přihlášku v úvahu. Možná se přihlásí lidé s pořádnými redakčními zkušenostmi?“ váhala jsem.
„Musíš si věřit, Karolíno. Kdo jiný, když ne ty? Vždyť ty znáš každou novinku dřív, než se vůbec objeví na pultech knihkupectví,“ snažila se mě teta povzbudit. „Víš, ráda s tebou pracuji a snažíš se svou práci dělat skvěle. Ale taky vidím, že to není tvůj šálek kávy a místo, kde bys doopravdy chtěla být,“ usmála se na mě a já cítila, že mě opravdu podporuje.
Tu práci jsem dostala
Jaké bylo mé překvapení, když mi jen o pár dní později zazvonil telefon s pozvánkou na pohovor. Na schůzku jsem se skvěle připravila. Elegantní sako a kalhoty, upravený účes. Ale to nebylo to nejdůležitější. Byla jsem nadšená z místa, kam mě pozvali. Už jsem si představovala, jak denně nasávám atmosféru nakladatelství, vybírám ty nejlepší knihy k tisku, organizuji setkání se známými spisovateli, účastním se největších knižních veletrhů. Ach, to byl přesně ten svět, ve kterém jsem se odjakživa chtěla ocitnout.
Se ženou z náborového oddělení se mi mluvilo skvěle. Pochválila mé recenze zveřejňované na blogu, bylo vidět, že se jí líbí má vášeň a originální názory na literaturu. Nicméně, jak už to bývá, řekla, že v případě zájmu se ozvou.
A zase jsem byla svatosvatě přesvědčená, že je konec a navždy zůstanu v butiku. Jenže po dvou týdnech telefon zazvonil znovu a v sluchátku jsem uslyšela příjemný ženský hlas:
„Gratulujeme, paní Karolíno. Vítáme vás na palubě a v redakčním oddělení.“
Málem jsem skákala do stropu. Ten den jsem se domluvila na večer s Viktorií – kolegyní z butiku.
„Na splněné sny a tvůj budoucí úspěch,“ pronesla Viki přípitek s nealkoholickým drinkem, který jsme si objednaly.
„Ano. A na to, abych konečně poznala svého oblíbeného spisovatele. Myslím, že v tomhle nakladatelství mám na to šanci,“ řekla jsem jakoby v žertu a mrkla na kamarádku, ale v hloubi srdce jsem si přesně tohle přála.
Setkání se známými autory, psaní recenzí, výběr nejlepších debutů, sdílení své vášně se čtenáři. Jak strašně jsem se mýlila.
Šéfová byla nepříjemná
První den jsem přišla pečlivě oblečená, ale ne přehnaně formálně. Puntíkovaná halenka, lněné kalhoty, vlasy sepnuté. Chtěla jsem se prezentovat z té nejlepší stránky – profesionálně, ale zároveň ne příliš stroze. Na místě mě přivítala Olga, moje nadřízená. Měla pohled chladnější než klimatizace v kanceláři a tón hlasu, který říkal jediné: „Nejsi tu od toho, abys měla nápady.“ Vážně. Ta žena by dokázala odradit každého.
První týdny mě nechali dělat korektury těch nejhorších knih, jaké jsem kdy četla. Nějaké tuctové slaďáky o řeckých milionářích, spousta příruček s pravopisnými chybami, biografie celebrit napsané ghostwritery. Na můj návrh, že by stálo za to v nich něco stylisticky vylepšit, jsem od Olgy slyšela její oblíbenou větu:
„Nejsi tady od toho, abys přemýšlela. Od toho jsou jiní. Ty jsi tady od opravování čárek.“
Zatnula jsem zuby. Vždyť každá cesta začíná od píky, ne? Možná se prostě musím prokousat tou nejnudnější a nejnevděčnější prací, abych se dostala tam, kde bych doopravdy chtěla být?
Byla jsem v šoku
Zdálo se mi, že nakladatelství existují proto, aby šířila kulturu. Byla to obrovská naivita. Opravdu obrovská. Pravda byla taková, že naše redakce fungovala přesně jako jakékoli jiné marketingové oddělení. Záleželo na tom, jestli má autor široké publikum na Facebooku a Instagramu. Zda je jeho obálka „klikatelná“ a jestli se do popisu vejde slovní spojení „mrazivý“.
Obsah? Kvalita? To bylo na konci seznamu. Důležité bylo, aby kniha byla chytlavá, kontroverzní a dobře se prodávala. A celebrity, i ty internetové, se prodávaly mnohem lépe než lidé, kteří chtěli do svých románů propašovat uměleckou hodnotu.
Viděla jsem, jak redaktoři odmítají dobré texty, protože byly příliš chytré. Jak jedna z kolegyň plakala na záchodě, protože omylem vydala e-knihu s chybou na titulní straně. Nikdo ji nepodpořil. Olga jen prohodila:
„V naší práci není místo pro emoce. Musíš mít hroší kůži a být odolná vůči pádům.“
Já jsem si ale stále dělala iluze. Doma jsem psala recenze, navrhovala tituly, podsouvala návrhy na vydání hodnotných děl. Odpověď byla vždy stejná:
„Tohle si stejně nikdo nekoupí,“ opakovala šéfová.
Když jsem chtěla, abychom vydali opravdu hodnotnou básnickou sbírku, kterou nám poslala jedna začínající autorka, Olga se mi začala smát.
„Nejsme akademická knihovna, abychom šířili kulturu a nesli pochodeň osvěty. Holka, v jakém světě to žiješ? Ještě jsi nic nepochopila? Já v tomhle dělám roky. Tady není místo pro takové chytráky, kteří si myslí, že snědli všechnu moudrost světa.“
Moje vášeň mizela
Začala jsem na sobě pozorovat změny. Doma už jsem nečetla knihy pro potěšení. Každý text jsem analyzovala z hlediska interpunkce. Když jsem seděla v křesle s detektivkou, přistihla jsem se, že se mi v hlavě objevují myšlenky jako:
„Ten odstavec je moc dlouhý, vypravěč se v tom ztrácí.“
Práce začala požírat to, co jsem milovala nejvíc. A pak přišel ten den. Dostala jsem do rukou román mladé, talentované spisovatelky. Měl všechno – atmosféru, lehce drzý styl, neotřelý jazyk, svěžest. Přečetla jsem ho jedním dechem. Šla jsem za Olgou s jiskrou v očích.
„Tohle je perla, říkám ti. Přesně tohle potřebujeme. To bude bestseller.“
Šéfová se jen letmo podívala na obálku.
„A kolik má sledujících? Protože tu ženu z fotky vůbec neznám.“
Úplně mi spadla čelist. Ale ještě jsem to zkoušela.
„Nevím, možná pár set? Ale to je jedno, ta kniha…“ začala jsem vysvětlovat.
„To nepřipadá v úvahu. Pokud nemá dosah, nevydáváme. Nebudeme nikomu charitativně budovat kariéru od nuly. Nejdřív se musí snažit, vybudovat si komunitu, získat potenciální čtenáře. A teprve potom chodit do seriózního nakladatelství.“
Vrátila jsem se ke stolu a posadila se. V krku mi narostl knedlík. Cítila jsem se, jako by někdo právě pošlapal něco, co jsem považovala za svaté.
Nevydržela jsem to
Zdálo se mi, že jsem se ocitla tam, kde jsem vždycky chtěla být. Ale ukázalo se, že vysněná práce ne vždy vypadá tak, jak si ji v hlavě naplánujeme. Opravdu o tohle šlo? Redukovat knihy na produkt a literaturu na tabulku v Excelu?
Výpověď jsem podala po třech měsících. Známí říkali, že jsem se zbláznila. Že bych měla zatnout zuby. Ale já už jsem věděla, že každá přečtená kniha bolí, když se z ní dělá jen zboží. A já nechtěla být prodavačkou v hypermarketu s fikcí.
Dnes zase čtu. Pro radost. Píšu také blog o knihách – bez clickbaitů a bez sponzorovaných recenzí. A i když možná nemám miliony zobrazení, vím jedno: je to v souladu s tím, co cítím. Lituji toho? Ne. Protože někdy si člověk musí splnit sen, aby pochopil, že jiná cesta pro něj bude nakonec lepší.
Karolína, 28 let
Související články
