Aneta ztratila práci a ocitla se v tíživé finanční situaci. Když se jí naskytla příležitost hlídat sousedům luxusní dům, podlehla pokušení a vzala si peníze. Následně čelila ztrátě důvěry, ale rozhodla se svou chybu napravit a bojovat.
Můj život není snadný. Od té doby, co jsem přišla o práci, sotva vyjdu s penězi. Pracuji na poloviční úvazek v potravinách, ale to nestačí. Každý den přemýšlím, kde vzít peníze na účty a jídlo. Někdy si říkám, jak dlouho to ještě takhle zvládnu.
Vždycky jsem snila o stabilním životě, ale osud rozhodl jinak. Můj manžel odešel, když zjistil, že nemůžeme mít děti. Nechal mě samotnou s dluhy, které jsme si udělali společně. Od té doby bojuji o každý den sama.
Záviděla jsem sousedům
Někdy, když se dívám z okna na život svých sousedů, přemýšlím, jaké to je mít všechno. Katka a Tomáš, manželé odnaproti, se zdají mít ideální život. Katka je elegantní žena, vždy usměvavá, vždy ve značkovém oblečení. Tomáš je bohatý podnikatel, který vydělává balík. Mají krásný dům, drahá auta a nikdy se nemusí starat o peníze. Já si pronajímám pokoj v sousedním domě.
Závist? Možná trochu. Ale spíš bych chtěla mít to, co oni – finanční klid. Občas sním o tom, že mi život dá nějakou nečekanou šanci. Že se něco stane a já konečně budu moci žít beze strachu z toho, co bude zítra.
Měla jsem jim hlídat dům
„Aneto, mohla bys mi pomoct?“ – uslyšela jsem Katku, když jsem se vracela z práce. Stála na cestičce, elegantní jako vždy, s kufry vedle sebe.
„Jasně, Katko. Co se stalo?“ – zeptala jsem se a snažila se skrýt únavu.
„S Tomášem odjíždíme na dva týdny na Bali. Mohla by ses nám postarat o dům? Zalít kytky, občas vybrat poštu. Samozřejmě ti za to po návratu zaplatíme“ – řekla s úsměvem.
„Není problém, o všechno se postarám a nemusíš mi nic platit“ – zalhala jsem, protože peníze navíc by se mi vždycky hodily.
Katka mi podala klíče a krátce vysvětlila, co a jak. Když odjeli taxíkem na letiště, vešla jsem do jejich domu. Byl luxusně zařízený, plný moderních spotřebičů a krásných dekorací. Při pohledu na to všechno jsem pocítila záchvěv závisti.
„To je život...“– povzdechla jsem si a posadila se na pohovku.
Měla jsem dva týdny na to, abych si užila luxus, který pro mě nebyl denně dostupný. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se můj život během těch dvou týdnů změní.
Byla to náhoda
Uplynul týden. Zalévala jsem květiny a uklízela dům Katky a Tomáše. Jejich život se zdál tak vzdálený tomu mému, že jsem se občas cítila jako v cizím světě. Jednoho dne jsem při úklidu otevřela skříňku, protože jsem hledala čisticí prostředky. Náhodou jsem zavadila o polici a z ní spadla krabice.
Zvedla jsem ji, že ji vrátím na místo, ale něco mě zarazilo. Krabice byla těžká, což vzbudilo mou zvědavost. Otevřela jsem ji a ztuhla. Uvnitř byla hromada bankovek, srovnaných v úhledných komíncích. Srdce se mi rozbušilo. Je možné, že měli doma tolik peněz?
Rozhlížela jsem se kolem sebe, jako by mě měl někdo přistihnout. Hlavou se mi honily myšlenky. „Nikdo se to nedozví, když si trochu vezmu,“ prolétlo mi hlavou. Bojovala jsem s výčitkami svědomí, ale představa, že splatím dluhy a zajistím si lepší život, byla silnější.
Vytáhla jsem pár bankovek a schovala je do kapsy. Cítila jsem zároveň strach i úlevu. „Je to jen trochu. Určitě si toho nevšimnou,“ uklidňovala jsem se. Zavřela jsem krabici a vrátila ji na místo, snažila jsem se nechat všechno tak, jak to bylo.
Odešla jsem z domu se směsicí emocí – od euforie po pocit viny. Teď jsem jen doufala, že si Katka a Tomáš chybějících peněz opravdu nevšimnou.
Vrátili se dřív
Všechno se zdálo jít podle plánu. Každý den jsem chodila do domu Katky a Tomáše, zalévala kytky, uklízela a pak se vracela k sobě. Peníze jsem schovala na bezpečném místě a začala splácet některé účty po splatnosti.
Jednoho dne, když jsem se však vrátila do domu sousedů, něco bylo jinak. Dveře byly pootevřené a zevnitř se ozývaly hlasy. Opatrně jsem vešla a uviděla Katku a Tomáše sedět u stolu v kuchyni. Katka držela v rukou otevřenou krabici, kterou jsem našla před týdnem.
„Aneto, vrátili jsme se dřív“ – řekla Katka a podezřívavě se na mě podívala.
Srdce mi začalo bít jako o závod. Cítila jsem, jak mi začíná být horko.
„Děje se něco?“ – zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo přirozeně.
Tomáš se na mě přísně podíval.
„Chybí peníze z naší skrýše. Bylo tu ještě 10 tisíc korun. Někdo je vzal. Aneto, víš o tom něco?“
.
Přiznala jsem se ke krádeži
Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Musela jsem něco vymyslet.
„Já... já nevím, o čem mluvíte. Jen jsem zalévala kytky a uklízela“ – zalhala jsem a snažila se zachovat klid.
Katka se podívala na Tomáše a pak zase na mě.
„Aneto, byla jsi jediná, kdo měl od domu klíče. Prosím, řekni pravdu. Můžeme to nějak vyřešit.“
Cítila jsem, že se moje lež každou chvíli zhroutí.
„Opravdu nevím, kde se ty peníze vzaly. Možná někdo jiný...“ – snažila jsem se vymluvit, ale věděla jsem, že to nemá smysl.
„Aneto, prosím“– přerušil mě Tomáš. „Když se teď přiznáš, možná se to dá nějak vyřešit. Ale jestli to budeme muset nahlásit na policii...“
„Dobře!“ – vybuchla jsem. „Vzala jsem si nějaké peníze. Potřebovala jsem je na účty. Myslela jsem si, že si toho nevšimnete. Omlouvám se.“
„Aneto, jak jsi mohla?“ – Katka byla v šoku. „Myslela jsem, že ti můžeme věřit.“
„Omlouvám se“ – řekla jsem tiše, aniž bych se jim odvážila podívat do očí. „Opravdu jsem ty peníze potřebovala.“
Katka zavrtěla hlavou a Tomáš si těžce povzdechl.
„Musíme si teď promyslet, co s tím uděláme.“
Potřebovala jsem pomoc
Odešla jsem z jejich domu s tíživým pocitem viny. Věděla jsem, že si musím promluvit s Petrem, mým nejlepším kamarádem. Možná bude vědět, jak mi pomoci.
Sešli jsme se v naší oblíbené kavárně. Petr si hned všiml, že se něco děje.
„Co se stalo, Aneto?“ – zeptal se starostlivě.
Řekla jsem mu všechno – o penězích, o Katce a Tomášovi, o svém zoufalství. Petr pozorně naslouchal a pak přikývl.
„Aneto, chápu, že jsi byla v těžké situaci, ale krádež není řešení. Teď musíš napravit, co jsi udělala.“
„Já vím“ – povzdechla jsem si. „Jen nevím jak. Katka s Tomášem jsou naštvaní. Bojím se, co udělají.“
„Nejdůležitější je přiznat si chybu a pokusit se ji napravit“ – řekl Petr rozhodně. „Možná se ti s nimi podaří promluvit a nějak to vyřešit.“
„Máš pravdu“ – připustila jsem neochotně. „Ale co když mě nebudou chtít poslouchat?“
„To je riziko, které musíš podstoupit“ – řekl Petr. „Víš, že se na mě můžeš vždycky spolehnout. Když budeš potřebovat podporu, jsem tu pro tebe.“
Pevně jsem ho objala.
„Děkuju, Petře. Opravdu si toho vážím.“
Vrátila jsem se domů se smíšenými pocity. Věděla jsem, že musím čelit následkům svých činů. Rozhodla jsem se, že další den půjdu za Katkou a Tomášem a pokusím se jim to vysvětlit.
Musela jsem se jim omluvit
Ráno, po probdělé noci, jsem sebrala odvahu a zaklepala na dveře sousedů. Katka otevřela a byla vážná jako nikdy předtím.
„Aneto, dobře, že jsi přišla“ – řekla chladně. „Tomáš a já s tebou chceme mluvit.“
Posadila jsem se ke stolu v kuchyni a připadala si jako u výslechu. Tomáš se na mě vážně podíval.
„Aneto, ceníme si toho, že jsi přišla“ – začal. „Ale musíme najít nějaké řešení. Ty peníze pro nás byly důležité.“
„Vím“ – odpověděla jsem tiše. „Chci napravit, co jsem udělala. Můžu ty peníze vrátit, i když ne hned. Prosím, dejte mi šanci.“
Chtěli peníze zpátky
Katka a Tomáš si vyměnili pohledy.
„Dobře“ – řekla nakonec Katka. „Dáme ti šanci. Ale musíš ty peníze vrátit a napravit naši důvěru. Jestli se to bude opakovat, nahlásíme to na policii.“
Pocítila jsem obrovskou úlevu.
„Děkuji, opravdu vám děkuji. Slibuji, že se to už nestane.“
Odešla jsem od nich s pocitem úlevy a naděje, že se mi snad podaří dát si život do pořádku. Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta, ale měla jsem podporu Petra a šanci, kterou jsem nehodlala promarnit.
Už mi nikdy nebudou věřit
Týdny ubíhaly a já tvrdě pracovala, abych Katce a Tomášovi splatila dluh. Každou vydělanou korunu jsem si odkládala a snažila se co nejrychleji chybějící peníze vrátit. Mezitím se mé vztahy se sousedy pomalu napravovaly, i když už nikdy nebyly jako dřív. Vždycky jsem cítila, že jejich důvěra je křehká a může se snadno rozpadnout.
Petr mě podporoval na každém kroku, dodával mi odvahu a pomáhal mi v těžkých chvílích. Díky němu jsem pochopila, že musím být zodpovědná za své činy. Často opakoval, že každý si zaslouží druhou šanci, ale musí se jí chytit rozumně.
Jednoho dne, když mě Katka s Tomášem pozvali na kávu, jsme seděli společně v jejich kuchyni a atmosféra byla přátelštější než dřív. Tomáš se na mě lehce usmál.
„Aneto, vidíme, jak moc se snažíš. Ceníme si toho“ – řekl. „Vidíme, že svou chybu chceš opravdu napravit.“
Katka přikývla a dodala:
„To, co jsi udělala, bylo špatné, ale každý dělá chyby. Důležité je, že se z nich poučíš.“
Při těch slovech se mi do očí draly slzy.
„Děkuji vám. Slibuji, že už nikdy vaši důvěru nezklamu.“
.
Jana (47): Vyměnila jsem tyrana za hodného muže, teď se v klidu a tichu trápím
Byla to hořká lekce
Po tomto setkání jsem začala věřit, že může být lépe. I když byl život stále těžký, naučila jsem se vážit si maličkostí a čerpat sílu z podpory, kterou jsem měla od Petra, a dokonce i od Katky a Tomáše. Věděla jsem, že budoucnost nebude snadná, ale byla jsem připravená jí čelit.
Když jsem konečně splatila celý dluh, pocítila jsem obrovskou úlevu. Pochopila jsem, že nejdůležitější nejsou peníze, ale poctivost, důvěra a vztahy s lidmi. Rozhodla jsem se, že udělám všechno pro to, abych se už nikdy neocitla v podobné situaci.
Aneta, 35 let
Související články
