Zuzka se vydala na prázdninovou brigádu sbírat maliny, aby si vydělala na studia. Nečekala, že mezi keři najde nejen sladké plody, ale i lásku svého života, která jí změní celý život.
Zrovna jsem dokončila první ročník na vysněné anglické filologii a začínaly prázdniny. Všechny zkoušky jsem zvládla v prvním termínu, takže mě čekaly více než tři měsíce volna. Věděla jsem ale, že tenhle čas musím pořádně využít.
V naší rodině nebylo peněz nazbyt, takže jsem se nemohla spoléhat jen na rodiče. Sami vydělávali průměrně a já měla ještě dva mladší sourozence na gymnáziu. Výdajů bylo opravdu hodně, proto jsem je nechtěla přehnaně zatěžovat. A pronájem pokoje, účty, knihy, sešity, kopírování a každodenní živobytí na studiích nejsou žádná legrace. Potřebovala jsem peníze a teď byla příležitost si je vydělat.
Jistě, i během akademického roku jsem si sem tam něco přivydělala. Jednou jsem se přihlásila na inventuru do velkého supermarketu, jindy jsem rozdávala letáky pizzerie a pak jsem se zase o sobotách nechávala najmout jako servírka na svatbách. Ale z toho nebyly velké peníze. Byly to spíš drobné na menší výdaje. A přece jsem se nechtěla jen uživit, ale také jsem snila o nějakém novém hadříku, módních botách, kosmetice, posezení s kamarády u pizzy nebo v kině. To všechno stálo peníze.
Sběr malin
Kolegyně z ročníku, Magda, mi řekla, že u její tety na vesnici na jižní Moravě hledají lidi na sběr malin.
„Práce je to těžká, to je pravda. Na poli, někdy v horku, někdy v dešti. Ale platí poctivě,“ – ujišťovala mě. „A bydlení máš zadarmo. K tomu snídani, oběd a večeři, vodu, kávu. Náklady na živobytí ti odpadnou. Jen si musíš vzít vlastní spacák,“ – vysvětlovala mi.
Magda mě nemusela dál lákat. Šla jsem do toho. Zvlášť, když jsem se raději nechala zaměstnat u její tety než u nějakých náhodných lidí. Přece jen je to vždy menší pravděpodobnost, že mě podvedou. Sníží sazbu. Něco nezapočítají nebo nevyplatí. Dlouho jsem neváhala. Sbalila jsem si cestovní tašku a odjela na tu vesnici. Očekávala jsem těžkou práci a výdělek, který mi umožní našetřit si částku potřebnou na živobytí ve druhém ročníku. Nečekala jsem ale, že mezi keři malin najdu mnohem víc než jen sezónní přivýdělek.
Měl v sobě nějaké kouzlo
První den byl nejhorší. Žár se lil z nebe, ruce jsem měla pořezané od trnů, boty v blátě, protože pole ještě po nočním dešti vůbec neuschlo. Záda mě bolela od ohýbání a po prstech mi stékala šťáva, protože jsem se sběrem malin neměla žádné zkušenosti a některé plody jsem prostě rozmačkala. Snažila jsem se spočítat, kolikrát jsem to chtěla vzdát. Neměla jsem rodinu na venkově, nikdy jsem na žádné sběry nejezdila. Chuť do práce jsem měla, ale byla jsem úplný nováček a teď se to projevovalo. Na poli jsem si vedla hůř než tragicky. K tomu se košíčky ostatních pracovníků plnily bleskovým tempem a já sbírala pomalu.
„Tímhle tempem si tady rozhodně balík nevydělám. Vždyť platí od nasbíraných košíčků, a ne od mých od trnů poraněných prstů,“ honilo se mi hlavou. Sama nevím, jestli to bylo z únavy, nebo z toho horka, které jsem cítila v každé buňce svého těla. Sice jsem si na Magdinu radu oblékla tenké kalhoty, světlou halenku s dlouhým rukávem a na hlavu si dala kšiltovku, ale i tak jsem se cítila hůř než sardinka hozená na písek pouště.
Najednou jsem uslyšela hlas z řádku vedle:
„Hej, nová! Pozor, v tom třetím keři od konce je vosí hnízdo.“
Podívala jsem se překvapeně. Ten kluk byl vysoký, opálený, s rozcuchanou ofinou a širokým úsměvem. Měl na sobě staré tričko s nápisem „Nezahrávej si se zemědělcem“.
„Díky,“ – odpověděla jsem nejistě. „Kdo jsi?“
„Michal. Jsem tady od minulé sezóny. A mám ve zvyku zachraňovat začínající sběračky,“ – prohodil s lehkou jiskrou v hlase.
Usmála jsem se. Ještě jsem nevěděla, že se na něj budu usmívat každý den po dalších několik desítek let.
Ranní káva v termosce
Den za dnem přestával být sběr malin tak hrozný. Zvykla jsem si na slunce i na únavu. Už jsem věděla, jak chytat větvičky, abych se vyhnula trnům. Prostě jsem nabírala zkušenosti a mé košíčky se plnily červenými, sladkými plody mnohem rychleji než na začátku. Vidina rostoucího denního výdělku mě opravdu motivovala k práci. Už jsem si přepočítávala, že tímhle tempem si vydělám opravdu pěknou sumičku. Budu mít nejen peníze na studia, ale možná se mi podaří koupit si i něco hezkého. Za odměnu za tu každodenní dřinu.
Michal mi každé ráno nosil kávu v termosce. Přestože tvrdil, že sám kávu nemá rád. Někdy mi kradl palačinky s tvarohem z druhé snídaně a jindy mi zase dával své chleby se šunkou a okurkou, když viděl, že jsem vyřízená.
„Víš, že ti to v kšiltovce sluší víc než bez ní?“ – prohodil jednoho dne, když sledoval, jak se snažím zkrotit pot stékající mi do očí.
„To je asi poprvé, co mi to někdo říká. Díky, to je kompliment života.“
„Hele... mám tě rád, víš?“
Zahleděl se někam k mým holínkám a já ucítila, že tady nejde jen o sbírání malin. Že by se mezi námi rodilo něco výjimečného? Něco, co by mohlo přetrvat déle než tuhle sezónu a společně strávený čas na obrovské plantáži plné zelených keříků?
Déšť, který všechno změnil
Koncem července přišly lijáky. Týden jsme pracovali v blátě po kolena. Nemohli jsme přestat. Maliny jsou velmi křehké a od vlhkosti bleskově hnijí. Pro majitele by to byla obrovská ztráta. Nikdo si tedy nemohl dovolit neplánovanou přestávku. Počítal se každý den, téměř každá hodina. Objevující se plíseň prý bleskově přechází i na zdravé plody, dokonce i na ty nezralé. Otálení by znamenalo promarnění spousty peněz.
Jednoho večera Michal zaklepal na dveře mého pokoje. Měl promočenou fleecovou mikinu a výraz zbitého psa. Úplně jiný než obvykle. Běžně tak usměvavý, se šibalským výrazem a sebevědomím vepsaným ve tváři. A teď? Teď připomínal nesmělého školáka, který ví, že něco provedl, a bojí se říct, co to je.
„Pojď se mnou. Něco mám,“ – řekl.
Zavedl mě do skleníku, kde na stolku stály dvě skleničky, láhev pomerančového džusu, talíř s kajzerkami a sklenice malinového džemu.
„Vím, že nemáme restauraci ani svíčky, ale... možná to bude stačit?“
Srdce mi začalo bít rychleji. Sedli jsme si na bedýnky od jahod. Michal pustil na svém telefonu nějakou baladu a tiše řekl:
„Víš, hrozně jsem si tě oblíbil a chtěl bych, abys tady zůstala déle. Možná ne na téhle plantáži, ale u mě.“
Od jedné bedýnky k hektarům
Po prázdninách jsem se vrátila na studia. Michal mě navštěvoval jednou za měsíc, někdy častěji. Procházeli jsme se po městě, vysedávali na lavičkách v parku, ukazovala jsem mu svá oblíbená místa. Spoustu času jsme trávili v útulné kavárničce nedaleko mého podnájmu.
Pronajímala jsem si pokoj ve studentském bytě, společně s kamarádkou. Nemohli jsme tam trávit moc času, protože tam bylo vždycky těsno. Holky se chtěly učit, pořád někdo přicházel a odcházel. Nebyla příležitost si v klidu sednout a popovídat. No co, na studiích se na soukromí ne vždy dá spolehnout.
Ale našli jsme si místa, která byla jen naše, a nikdy jsme se spolu nenudili. Nepotřebovali jsme velké peníze, abychom si zařídili hezká rande. Jistě, návštěvy kina, restaurace nebo koncertu byly fajn. Ale vždycky se dají vymyslet i levnější varianty. My jsme je uměli využívat. O půl roku později za mnou Michal přijel s prstýnkem vyrobeným ze dřeva.
„To je jen tak na zkoušku,“ – navlékl mi ho na prst se smíchem.
Po studiích jsem se k němu přestěhovala na venkov. Můj kluk totiž pocházel z obce, kde se nacházela malinová plantáž, na které jsme se seznámili. Jeho rodný dům od ní dělilo asi dvacet kilometrů. Rodiče nám přenechali část pole, kde jsme zasadili své vlastní maliny. Už pět let jsme manželé. Máme dvouletého syna Jakuba. A psa jménem Palačinka. Naše plantáž stále roste – doslova i v přeneseném smyslu. Někdy, když spolu vyrazíme s košíky na pole, Michal prohodí:
„Pozor, třetí od konce je pořád tvůj oblíbený keř, že?“
A smějeme se k slzám. Úplně jako tehdy, když jsme byli jen mladí sběrači s ruměncem ve tvářích. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že najdu lásku svého života mezi keři, jen bych soucitně zavrtěla hlavou. A přece. Někdy život sám píše ty nejlepší scénáře. Stačí se jen odvážit vyrazit s batohem a... nepřehlédnout kluka v ošoupaném tričku.
Zuzka, 28 let
Související články
