Žena po letech lhostejnosti manžela koupila jednosměrnou jízdenku k neznámému jezeru. V novém prostředí našla klid a sílu opustit svůj dosavadní život. Její cesta začala tam, kde zjistila, že i ona si zaslouží být volná.
Nepamatuji si, kdy jsem k Arturovi přestala cokoliv cítit. Nebyl to jeden konkrétní okamžik. Spíš proces – pomalý, tichý a zrádný jako ubývající kyslík. S každým dalším rokem manželství jsem se stále víc vytrácela. V zrcadle jsem viděla ženu s prázdným pohledem, zplihlými vlasy a sevřenými rty. Bylo mi čtyřicet pět let a připadala jsem si jako stín.
Manžel si mě přestal všímat
Artur… No. Nikdy nebyl něžný, ale dřív to aspoň předstíral. Postupem času přestal. Už ani neskrýval svou lhostejnost. Dokázal kolem mě projít v kuchyni beze slova, jako bych byla tapeta. A když jsem se snažila mluvit? Mávl rukou, že přeháním. Že si vymýšlím. Že bych se měla pustit do něčeho užitečného.
„Možná bys někam vypadla, Májo?“ prohodil jednou, když si v telefonu procházel e-maily. „Sama. Trochu si odpočiň.“
„Vážně si to myslíš?“ zeptala jsem se tehdy nevěřícně.
„No jasně. Třeba tě přejde to věčné rýpání do všeho. Udělej něco pro sebe,“ odvětil, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Tehdy si nevšiml, jak jsem se usmála. Protože v mé hlavě to zajiskřilo. Právě tehdy jsem pochopila, že můžu zmizet. Že on si toho ani nevšimne.
Několik měsíců jsem šetřila každou korunu. Vzala jsem si malou půjčku „na rekonstrukci koupelny“. Koupila jsem si jednosměrnou jízdenku. Dceři jsem řekla, že si jedu odpočinout. Arturovi to samé a že potřebuji prostor.
A on jen kývl hlavou.
„Dobře. Možná ti to prospěje,“ řekl.
Právě tehdy jsem to pocítila: jsem volná. Alespoň na chvíli. Odjezd se blížil každým dnem.
Zpočátku jsem byla jako turistka
Odjela jsem za úsvitu. Kufr nebyl velký, ale sbalený jako na měsíc. V srdci – směs vzrušení a strachu. Jako bych poprvé v životě měla dýchat podle vlastních pravidel. Seděla jsem v autobuse a dívala se, jak se krajina za oknem rozplývá jako sen. Neplakala jsem. Už ne.
První zastávka – malé městečko u jezera, jehož jméno by Artur ani nedokázal vyslovit. Ubytovala jsem se v laciném hotýlku, kde mi recepční v pantoflích hodila na pult klíč s číslem 12 a řekla jen: „Snídaně je do deseti. A teplá voda, jak se poštěstí,“ a vrátila se k lakování nehtů.
Pokoj byl dost ošklivý. Zdi pokrývala odlupující se tapeta, postel vrzala při každém pohybu. Ale okno vedlo k jezeru. A mně to stačilo.
První dva dny jsem chodila bez cíle. Jako turistka, která se ztratila. Kupovala jsem si zmrzlinu, kávu s sebou, četla si knihu v parku, ale nic z toho se mi nedostávalo do hlavy. Připadala jsem si jako uprchlice z vlastního života.
Třetího dne jsem narazila na malou kavárnu u promenády. Vonělo to tam skořicí a čerstvým koláčem. Unavená jsem se zeptala, jestli mi mohou udělat čaj s citronem. Za pultem stála žena po padesátce s krátkými, šedivými vlasy. Změřila si mě pohledem, jako by něco vycítila.
„Zůstaneš tu déle?“ zeptala se.
„Sama nevím. Možná…“ pokrčila jsem rameny.
„Nahoře mám volný pokoj. A hledám někoho na výpomoc. Neslibuju žádné hory doly, ale střechu nad hlavou a snídani ano,“ řekla věcně.
Zírala jsem na ni v úžasu. „Proč mi to nabízíte?“
„Protože máš oči někoho, kdo musí začít znovu,“ odpověděla a utírala pult.
Tak jsem poznala Renatu. Neptala se na zbytečné otázky. Dala mi klíč a zástěru. A já – i když stále plná nedůvěry – jsem vše přijala, jako by mi někdo hodil záchranné lano.
Kdysi dávno jsem pracovala v kavárně, takže řemeslo mi zůstalo v rukou.
Pořád jsem se bála
Dny začaly dostávat nějaký řád. Ráno káva s Renatou a příprava sálu – ubrusy, svíčky, hudba. Potom vaření kávy, podávání zákusků, úsměvy pro zákazníky. Večer úklid a dlouhé rozhovory v kuchyni u sklenky vína. Neptala se, odkud přesně jsem. Ale věděla, že před něčím utíkám.
„Lidé nemizí bezdůvodně,“ řekla jednou. „Ale když už zmizí, mají šanci začít žít.“
Cítila jsem se bezpečně. Ale také… ostražitě. Každý zvuk telefonu, každý muž, který vešel do kavárny s příliš velkou taškou – ze všeho jsem byla napjatá. Měla jsem pocit, že se tu Artur může objevit. Že mě najde. Koneckonců, neřekla jsem mu, na jak dlouho jedu ani kam, protože se ani neptal.
Začala jsem kontrolovat jeho profil. Změnil si profilový obrázek. Přidal fotku naší kočky s popiskem „bez ní to nezvládám“. Nevěděla jsem, jestli to „ní“ znamená mě, nebo kočku. Nebo to byl možná jen tah pro veřejnost.
Nemohla jsem se přemoci, abych zavolala své dospělé dceři, která odjela studovat. Ale jednoho večera zavolala ona.
„Mami?“ její hlas byl tichý, znepokojený. „Kde jsi? Táta říká, že sis jela odpočinout, ale ty to nebereš… Určitě se něco muselo stát.“
„Zlatíčko, nic se nestalo,“ řekla jsem jemně. „Vážně. Jen potřebuju trochu času. Jsem v bezpečí.“
„Ale…“ zaváhala, „já se bojím. Hodláš se vůbec vrátit?“
Zmlkla jsem. Věděla jsem, že bych měla něco říct. Něco moudrého. Ale v krku jsem měla jen knedlík.
„Ještě nevím,“ řekla jsem upřímně. „Ale miluju tě a to se nikdy nezmění. Dobře?“
„Dobře…“ povzdechla si. „Jen… dej občas vědět. Prostě tak.“
„Slibuju.“
Zavěsila jsem a začala plakat. Z únavy, úlevy, stesku a toho hrozného pocitu – že si konečně začínám vybírat sama sebe.
Prostě mě nepoznal
Bylo obyčejné úterý. Tiché, chladné, s vůní deště ve vzduchu. Vracela jsem se z pekárny s chlebem a kávou v papírovém kelímku. Procházela jsem náměstím, nos zabořený v šále, protože od jezera foukalo chladno. A tehdy jsem ho uviděla.
Artur. Hledal mě? Strojený ve svém béžovém saku, kráčel rychlým, známým krokem. V ruce aktovku. Minul novinové stánky, blížil se. Srdce se mi zastavilo. Cítila jsem, jak mi krev odtéká z tváře. A neměla jsem kam utéct – šel přímo na mě.
Podíval se mým směrem. A… prošel kolem. Ani nemrkl. Ani nezaváhal. Jako bych byla jen další tvář v davu. Neviditelná. Cizí. Nepoznal mě.
Změnila jsem se snad tolik? Zastavila jsem se jako přikovaná. Chvíli jsem tak stála a stále na sobě cítila jeho stín. A najednou jsem se začala smát. Nejprve tiše, roztřeseně a pak stále hlasitěji. Smála jsem se tak, že se lidé začali otáčet. Protože v té jediné vteřině se něco změnilo.
Ne – něco se uvolnilo. Už nejsem ta Mája, která prosí o pozornost. Nejsem žena, kterou lze přehlédnout. Nejsem manželka, jejíž jméno si člověk nepamatuje. On mě neznal. A já… já už jsem nebyla jeho.
Šla jsem dál, jako by mě nohy samy nesly po dlažbě. S chlebem v podpaží, s nedopitou kávou a úsměvem na rtech. Smála jsem se na slunce, které konečně vyšlo zpoza mraků. Věděla jsem, že je to konec. A že právě začalo něco nového.
Už jsem déle nečekala
Vrátila jsem se do pokoje nad kavárnou, svlékla si kabát a dlouho seděla na posteli a dívala se z okna. Svět byl stejný, ale já už ne. Hlavou mi proletěly obrazy z minulosti – večeře v tichosti, jeho pohled klouzající po mně jako po nábytku. A ta dnešní scéna – míjím ho, on se dívá a… nic.
Otevřela jsem notebook. Otevřela jsem stránky právní kanceláře. Ruce se mi třásly, ale srdce bilo jistě. Našla jsem formulář žádosti o rozvod. Pamatovala jsem si heslo k datové schránce. Klikla jsem, vybrala důvod. Každé slovo bylo jako nádech. Jako svlékání vrstev tmavého, starého kabátu.
Při odesílání žádosti jsem už necítila strach. Jen úlevu. Klid. Lehkost, jakou jsem necítila léta.
Uvařila jsem si čaj a sešla dolů. Renata seděla u pultu a luštila křížovku.
„V pořádku?“ zeptala se, aniž by zvedla pohled.
„Ano,“ řekla jsem tiše.
Podívala se na mě, pozvedla obočí.
„Opravdu v pořádku,“ zopakovala jsem.
„No vida,“ usmála se a odložila noviny. „Trvalo ti to, ale je dobře, že už jsi tady.“
Sedla jsem si vedle ní. Dívaly jsme se z okna na procházející lidi, děti s batohy, starší paní se psem. Nikdo nespěchal. Nikdo nekřičel. Najednou jsem cítila, že poprvé po letech – nemusím nic vysvětlovat. Stačí, že jsem.
Přestala jsem se skrývat
O několik dní později mi Renata podala k podpisu novou smlouvu. Plný úvazek, s pojištěním a směnami dopředu. Široce jsem se usmála. Poprvé po dlouhé době se mi mé jméno na papíře nespojovalo s povinností ani s vězením.
„Podepiš tady,“ ukázala prstem. „A tady, pro účetní. A… možná napiš, jak se tady chceš představovat. Pořád píšeme ‚Mája‘, ale...“
Zaváhala jsem. Podívala jsem se na prázdné pole a… napsala: „Anna“. To je mé druhé jméno. Nikdy jsem ho nepoužívala. Teď znělo jako nové dveře.
„Anna?“ Renata s úsměvem pozvedla obočí. „Pěkné. Vážné, ale s charakterem.“
„Prostě… jiné,“ řekla jsem. „Už nejsem ta žena.“
Smála se, když jsem se vrátila od kadeřnice – krátké vlasy, drzá ofina. Říkala, že vypadám jako někdo, kdo konečně začíná dýchat. Koupila jsem si také několik nových kousků oblečení. Jiných než kdykoli předtím – volnějších, s barvami, které jsem se vždy bála nosit. Už jsem se neskrývala.
Procházela jsem se po městě, chodila na trh, učila se místa. Když se mě někdo zeptal, odkud jsem, odpověděla jsem, že z Česka, z Vysočiny. Proč říkat víc?
„Anno, podáš mi dýňový koláč?“ zavolala jednoho dne Renata zpoza baru.
Otočila jsem se. Podala jsem talíř. A usmála jsem se na ni, úplně jako by „Anna“ ve mně vždycky byla. Jen potřebovala prostor, aby se mohla objevit.
„Konečně jsi sama sebou,“ zamumlala Renata, když jsme pozdě večer zavíraly kavárnu.
„Ne,“ opravila jsem ji tiše. „Konečně vím, kdo jsem.“
Tady jsem volná
Sedím na lavičce v parku, v rukou kelímek s horkým čajem. Vedle mě – taška s knihou a několika jablky z trhu. Pozoruji lidi. Žena se psem, kluk na skateboardu, dvě starší dámy smějící se nad termoskami. Nikdo mě tu nezná. A konečně mi to nevadí.
Nemám žádné nepříjemné povinnosti, nemusím se nikomu dívat do očí se strachem, nepřemýšlím, co si o mně pomyslí manžel, jestli mě dnes zase přejde mlčením, nebo prohodí nějakou jízlivou poznámku.
Už nejsem neviditelná. Pro sebe jsem viditelná. Plně. Se svými strachy, chybami, ale i s tou silou, o které jsem netušila, že jí v sobě mám tolik.
Telefon v kapse mlčí. Dcera ví, že jsem v bezpečí, a kromě toho má už svůj život. Vrátím se, až budu připravená. Možná jednou, možná ne. Ale to už je moje rozhodnutí.
Zavřu oči. Nadechnu se, cítím chlad na tváři a teplo v dlaních.
„Nevím, co bude zítra,“ pomyslím si. „Ale dnes jsem volná. A to stačí.“
Mája Anna, 45 let
Související články
