Silvie se po bolestném rozchodu po letech setkala s mužem, který jí kdysi zlomil srdce. Strach i touha ji přiměly dát tomu šanci, ale minulost se jí stále vrací. Podaří se jí konečně zavřít tu bolestnou kapitolu a znovu být šťastná?
Byl to jeden z těch dusných, teplých večerů, kdy beton stále sálá teplem celého dne a člověk chodí po bytě jako v nějakém bezčasí a nemůže se rozhodnout, jestli se mu chce plakat, nebo smát.
Souhlasila jsem s kávou
Seděla jsem na balkoně jen v košili, s nohama na parapetu, usrkávala víno a dívala se, jak v panelácích naproti zhasínají další a další okna. Byla jsem sama. Už několik měsíců. Možná z vlastní volby, ale byla to opravdu moje volba?
Telefon zabzučel, jako by mě chtěl z toho ticha vytrhnout. „Silvie, ahoj. Dlouho jsem se neozval. Vím, že bych možná neměl… ale neměla bys chuť na kávu? Jen tak. Pavel.“ Víno najednou přestalo chutnat.
Dívala jsem se na displej o chvíli déle, jako by to byla zpráva z jiného života. Vlastně byla. Pavel… Muž, který pro mě kdysi znamenal všechno. A pak mi jedním tahem vzal půdu pod nohama. Člověk, po kterém jsem se dlouho sbírala. Příliš dlouho.
„Neopovažuj se s ním scházet, Silvie. Po tom všem ne“, uslyšela jsem v hlavě hlas své kamarádky Katky, když jsem jí poslala screenshot.
Ale já už tehdy věděla, že budu souhlasit. A ne, nebylo to rozumné. Bylo to nerozumné a naprosto iracionální. Jenže v tom létě – v té dusné, teplé noci – se ve mně něco pohnulo. Něco mi začalo chybět.
O pár dní později jsem stála před kavárnou se zmrzlinou stékající z kornoutu a se srdcem bušícím tak, jako by mi znovu bylo něco přes dvacet.
Nevěděla jsem, že ten večer skončí pláčem. Že do toho zase spadnu. Do starých rozhovorů, nedořešených záležitostí a emocí, které jsem už nedokázala ovládat. Ale možná právě proto jsem tam šla.
Snažila jsem se být objektivní
Viděla jsem ho už z dálky. Seděl u stolku pod slunečníkem se sklenicí ledového čaje. Slunce se odráželo v jeho slunečních brýlích, které nosil vždycky jen na špičce nosu, protože „přes ně nevidí svět“. Vůbec se nezměnil. Nové byly jen stříbrné nitky v jeho vlasech.
Na chvíli jsem se zastavila. Kdyby si mě nevšiml a nezamával, asi bych utekla. Ale už mě viděl.
„Silvie“, řekl, jako by mé jméno vyslovoval poprvé v životě. „Vypadáš… no, jako vždycky. Nádherně.“
„Nech toho“, zavrčela jsem a posadila se. „Nezačínej s komplimenty. Domluvili jsme se na neutrální půdě.“
Usmál se, jako by mě znal lépe, než jsem si byla ochotná přiznat.
Objednala jsem si ledovou kávu, i když jsem věděla, že se jí sotva dotknu. Chvíli jsme seděli v tichu a pozorovali lidi procházející po pěší zóně. Děti táhly rodiče na zmrzlinu, starší pár se dělil o vafli, někdo křičel na známé přes ulici. Svět si plynul svým vlastním rytmem a já cítila, jak se mi vrací vzpomínky – na to léto, kdy mě poprvé držel za ruku v parku u fontány.
„Proč jsi mi napsal?“ zeptala jsem se, aniž bych se mu podívala do očí.
„Nevím. Stýskalo se mi? Myslel jsem na tebe. A na to, co jsem zničil.“
Otočila jsem hlavu. Nechtěla jsem s tím začínat tak brzy. A možná jsem s tím nechtěla začínat vůbec.
„Silvie…“, řekl měkce. „Vím, že nemám právo o nic prosit. Ale chci ti něco říct. Něco důležitého.“
Ucítila jsem, jak je mi horko. Ne ze slunce. Z něj a z toho, co ve mně probouzel.
Celou dobu litoval toho, co mi udělal
Na chvíli jsem zadržela dech.
„Jenom neříkej, že mě miluješ“ vyhrkla jsem hned, než stihl otevřít pusu.
Podíval se na mě překvapeně, možná i trochu pobaveně. Typické. Pavel měl vždycky tu schopnost odzbrojit vážnost situace lehkým úsměvem.
„To nemám v úmyslu. Už jednou jsem to zkazil, pamatuješ?“ odvětil tiše. „Chtěl jsem jen… abys věděla, že toho lituju. Pořád.“
Mlčela jsem. Věděla jsem, že o tom bude mluvit. Ale nemyslela jsem si, že to bude tolik bolet. V jediné vteřině se vrátil ten kuchyňský stůl, u kterého jsem čekala celou noc. Ty esemesky, na které neodpovídal. A ta zpráva od dívky, jejíž jméno nezapomenu do konce života.
„To bylo před třemi lety, Pavle“ usrkl jsem kávy. „Lituješ toho až teď?“
„Litoval jsem toho už tehdy. Ale byl jsem příliš hloupý, abych to přiznal. Příliš hrdý.“
„A příliš zaneprázdněný tou holkou“ dodala jsem kysele. „Jak se jmenovala? Karolína?“
Zmlkl. Pohledem se utopil někde ve sklenici. Věděla jsem, že jsem ho zasáhla. A vůbec jsem se necítila lépe.
„Vím, že nemáš důvod mi věřit, Silvie. Ale to nic neznamenalo. Byl to… útěk.“
„Od čeho?“ sykla jsem. „Od života se mnou?“
Zvedl ke mně oči. Pořád ty stejné – tmavé a teplé. A přesně tak se na mě díval teď. Jako kdysi. Jako bych byla něco víc než jen vzpomínka.
„Od sebe samého. Protože jsem věděl, že ti nedokážu dát to, co si zasloužíš.“
Zamrkala jsem, abych zadržela slzy.
„A co, teď už to dokážeš?
Ticho. Lidé procházeli, smáli se, zvonily zvonky kol. A já tam seděla a dívala se na muže, který mi kdysi zlomil srdce. A cítila jsem, že tenhle večer neskončí jen u kávy.
Podruhé se napálit nenechám
„Nevím, Silvie“ řekl konečně. „Nevím, jestli to dokážu. Ale vím, že nebyl den, kdy bych na tebe nepomyslel.“
Hlasitě jsem si povzdechla. V tu chvíli jsem nevěděla, co bolí víc: jeho slova, nebo to, že část mě jim skutečně chtěla uvěřit.
„Přišel jsi se očistit? Nebo snad počítáš s tím, že se s tebou vrátím do toho bytu, co?“
„Ne!“ přerušil mě až se zvedl ze židle. „Nic od tebe nechci. Přísahám. Jen… jsem tě chtěl vidět. Zjistit, jestli jsi šťastná.“
Zavřela jsem oči. Idiot. Opravdu si myslel, že zapomenu?
„Šťastná? Ty se mě ptáš, jestli jsem šťastná?“
Vstala jsem. A to byl okamžik, kdy jsem se už nedokázala ovládnout.
„Tys mě podvedl, Pavle. V nejhorším okamžiku mého života. Moje matka tehdy ležela v nemocnici, pamatuješ? A ty? Mizel jsi, abys “vyvětral hlavu„. Myslela jsem, že se v tom vztahu dusíš. A ty jsi prostě jen běhal za ní. Za tou Karolínou.“
„Silvie…“, snažil se něco říct, ale nedala jsem mu šanci.
„Víš, kolikrát jsem se probudila uprostřed noci a nemohla popadnout dech? Kolikrát už jsem opakovala, že jsme se jednoduše rozešli? Že naše rozdílné povahy nás nakonec rozdělily? Neměla jsem odvahu přiznat, že to ty jsi opustil mě. Kvůli někomu jinému. Jako starý kabát.
Viděla jsem, že neví, kam s očima. Ale já to musela dostat ven.
„Myslela jsem, že ta káva bude konec, tečka. Že se ti podívám do očí a zjistím, že už nic necítím. A místo toho…“, odmlčela jsem se, protože se mi začal třást hlas.
„A místo toho?“ zeptal se tiše.
„A místo toho kvůli tobě zase brečím.“
Otočila jsem se na patě a vykročila pryč, nechala jsem ho tam – se sklenicí čaje, s tou jeho lítostí, se vším, co ve mně znovu otevřel.
Ta káva neměla být začátek. Měla být konec. A místo toho mě roztrhala zevnitř.
Litovala jsem, že jsem tam šla
Šla jsem bezcílně vpřed. Přeplněnými ulicemi, skrze vůni cukrové vaty a výfukových plynů, skrze smích lidí, kteří neměli tušení, že se mi právě zhroutil svět.
Telefon zazvonil potřetí. Katka.
„Tak co?“ vyhrkla hned, aniž by čekala na mé „haló“. „Jaké to bylo? Silvie, ozvi se!“
Sedla jsem si na nízkou zídku u zastávky a chvíli jen dýchala.
„Bylo to…“, zaváhala jsem. „Bylo to hrozné. Dali jsme si kávu, promluvili si. Vlastně já jsem se rozbrečela a utekla. Nevím, proč jsem tam chodila.
„Vážně nevíš proč?“ Katka mluvila klidně, ale pevně. „Protože já to vím moc dobře. Chtěla jsi slyšet, že toho lituje. A slyšela jsi. Teď si jen musíš vzpomenout, proč jsi od něj odešla. Nevracej se tam.“
„Já od něj neodešla“, řekla jsem tiše. „To on odešel. A to je to nejhorší. Protože já ho tehdy ještě milovala.“
Na druhé straně sluchátka bylo ticho. Věděla jsem, že Katka hledá slova, ale žádná nebudou ta správná.
„Chceš, abych pro tebe přijela?“
„Ne, půjdu pěšky. Potřebuju… vzduch.“
Típla jsem to a vydala se směrem k parku. Sedla jsem si na tu samou lavičku, na které jsme kdysi seděli spolu s Pavlem a jedli hranolky ze stánku. Té noci mi poprvé řekl „miluju tě“. A nevím, jestli mě položila zrovna ta lavička, nebo návrat vzpomínek, ale najednou jsem ucítila, jak se mi v krku stahuje žal.
Pevně jsem zavřela oči a nechala slzy téct po tvářích. Nikdo si mě nevšímal. Lidé mě míjeli, zabraní do svých světů. A já tam seděla a snažila se poskládat sama sebe z kousků.
Konečně jsem tu kapitolu uzavřela
Uplynul týden. Telefon mlčel. Pavel se neozval a já kontakt nehledala. Zahrabala jsem se do práce, odepisovala na maily, dělala grafiku jako stroj. Večer jsem sledovala seriály, které si nepamatuju, a pila víno, které mi nechutnalo.
Katka se jednoho dne stavila bez ohlášení. Položila na stůl pizzu a lahev vína.
„Tak mluv“, poručila, sedla si na pohovku a hodila po mně polštář. „Jak se ti žije po apokalypse?“
„Normálně. Jako po každé apokalypse. Člověk se zvedne a dělá, jako by se nic nestalo.“
„A co dál s tím tvým ex?“ zeptala se.
„Nic. Minulost se vrátila, řekla si své, rozložila mě a zase šla.“
Katka si povzdechla, ale nekomentovala to. Znala mě příliš dobře. Věděla, že to není konec.
O dva dny později napsal Michal. „Ahoj Silvie, nechceš večer vypadnout na pivo? Znám fajn místo. Žádné rande, jen pivo a smích. Může být?“
Usmála jsem se. Michal – ten z reklamní agentury, poznali jsme se před dvěma měsíci na firemním setkání. Zpočátku jsem si myslela, že to bude jen pracovní. Ale rozhovory s ním byly jako osvěžující sprcha po dlouhém dni – lehké, zábavné a nenucené.
„Jasně,“ odepsala jsem. „Ale jestli navrhneš karaoke, utíkám.“
Večer byl úžasný. Michal říkal vtipné věci, objednával mé oblíbené pivo, naslouchal. Díval se mi do očí tak, jako by ho opravdu zajímalo, co si myslím.
Nedotkl se mé ruky. Nepokusil se mě políbit. A to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Protože právě tehdy jsem pocítila, že se možná ještě umím smát. Ne s Pavlem. Ne přes slzy. Prostě – s někým novým.
Silvie, 30 let
Související články
