Vždycky jsem se chtěla vdávat na zámku. Bílé sloupy, třpytivé lustry, červený koberec, bohatě zdobené princeznovské šaty, závoj až na zem. No víte, taková verze Popelky, ale bez přebírání hrachu z popela a ztraceného střevíčku. Dokonale si pamatuji, že už v dětství jsme si s kamarádkami hrály na svatbu a vždycky jsem to byla já, kdo hrál roli nevěsty. Kradla jsem mámě lodičky, dělala si závoj ze staré záclony, nasazovala si své nejkrásnější zlaté náušnice. Takové ty se srdíčky a malinkými diamantíky, které jsem dostala od kmotry k prvnímu svatému přijímání. Na židlích jsme jako svatební hosty rozestavěly všechny panenky a medvídky. Knězem byla vždycky moje kamarádka Olivie. Přesně ta samá, která teď měla plnit čestnou funkci mé hlavní družičky.
Snila jsem o pohádkové svatbě
Postupem času mě ten sen vůbec nepřešel. Jen s tím rozdílem, že teď už jsem plánovala skutečnou svatbu. Elegantní, s noblesou a ve velkém stylu. Když se Martina, moje kamarádka z vysoké, vdávala a požádala mě, abych jí šla za svědka, nemohla jsem vyjít z údivu.
„Ale proč nechceš žádnou svatební hostinu? Jde o peníze? Vždyť tvoji rodiče se určitě plácnou přes kapsu. Nepřeháněj, pocházíš z bohaté rodiny,“ – byly jsme si tak blízké, že jsem si takovou poznámku mohla dovolit, aniž bych se bála, že se na mě Martina urazí. – „Ostatně, vždycky můžete s Kamilem počkat a našetřit si na pořádnou oslavu. Vždyť na to tak nespěcháte.“
„O to nejde. Milujeme se a chceme se vzít, ale nepotřebujeme všechno to okolo. Nám stačí prstýnky, slib a to, že odteď budeme manželé.“
Pro mě byla taková rychlá civilní svatba, zakončená skromným obědem v restauraci pro nejbližší, něco nepředstavitelného. Nechápala jsem, jak by se kterákoli dívka mohla dobrovolně vzdát krásné svatby. Vždyť taková příležitost se naskytne jednou za život. No dobře, dnes je to různé a rozvody jsou častější než v dobách našich rodičů nebo prarodičů. Ale svatba je svatba. A vyžaduje patřičnou okázalost.
„Nechceš si obléct opravdové bílé šaty s krajkou?“ vyptávala jsem se, protože Martina si koupila jednoduché šaty po kolena, ke kterým si vzala krátké sáčko.
Chtěla jsem všechno ve velkém stylu!
Pro mě to byl spíš outfit na dovolenou než na svatbu, ale kamarádka měla úplně jiný názor.
„A na co by mi byla nějaká obrovská sněhová pusinka? Vždyť víš, že normálně běhám v džínách a tričku nebo mikině s kapucí. No ale na úřad v teplákách a teniskách nepůjdu, proto jsem si koupila tyhle bílé šaty,“ vysvětlovala mi jako malému dítěti a já jen kulila oči údivem.
Nakonec jsem se přestala vyptávat, ale v duchu jsem byla přesvědčená, že se ta Martina snad zbláznila. Dokonce jsme o ní mluvily se sestrou a já prohodila, že je to sice fajn, inteligentní holka, ale neví, o co přichází.
„Nevěsta je hvězdou večera. V ten den může zazářit jako na červeném koberci v Hollywoodu a nevidím jediný rozumný důvod, proč si to odpírat.“
Sama jsem toužebně čekala na svou vlastní chvíli. A dočkala jsem se. Když mě Borek požádal o ruku, věděla jsem, že teď, anebo nikdy. Mimochodem, musím uznat, že se vytáhl a speciálně pro mě zorganizoval romantické zásnuby. Vzal mě na víkend na Jižní Moravu. Ubytovali jsme se v našem oblíbeném malém penzionu. A prstýnek mi dal při večerní procházce mezi vinicemi. Bylo to skoro jako v romantické komedii a já věděla, že taková krásná vzpomínka mi zůstane navždy.
Mělo to být luxusní
Žádné společenské sály za městem. Žádný guláš připomínající kuchyni z dob socialismu nebo DJ převlečený za Elvise. Mělo to být elegantní a luxusní. Našli jsme ideální místo: zámecký hotel nedaleko Prahy s vlastní kapličkou, překrásnou zahradou plnou kvetoucích keřů, rybníkem a... vířivkou v obrovském novomanželském apartmá. Bílé mramorové schody, stylové sloupky, terasa. Obrovský sál s prostřenými stoly, druhý s tanečním parketem. Všechno vypadalo jako z katalogu, který plní sny i té nejnáročnější nevěsty. Moje kolegyně v práci praskaly závistí. A já? Já jsem si byla jistá, že si plním svůj sen.
Přípravy na svatbu pro mě byly nejkrásnějším obdobím v životě. Vím, vím. Mnoho mladých párů si stěžuje na tisíce úkolů, které je třeba zařídit, formality, které je třeba dotáhnout, rozhovory, které je třeba vést, smlouvy, které je třeba podepsat. Já se při tom všem cítila jako ryba ve vodě. Vůbec jsem neztrácela trpělivost při ochutnávání dalších a dalších chodů a předkrmů u cateringové firmy, při výběru krému do dortu nebo dezertů do sladkého baru.
Šaty jsem si nechala šít na zakázku ve známém krejčovském salonu. Paní, která ho vedla, tvořila kostýmy i pro jeden známý historický seriál, takže jsem si byla jistá, že jsem v dobrých rukou. Zkouška líčení a účesu? Pro mě to nebyla jen povinnost k odškrtnutí, ale skutečné potěšení. Koneckonců, plnila jsem si svůj velký sen a chtěla jsem v ten den vypadat dokonale. Dokonce i Borek si ze mě trochu dělal legraci:
„Zpomal trochu, Zuzko,“ smál se, když jsem vybírala květiny pro družičky. „Je to jenom svatba. Vím, že naše a moc důležitá, ale není to předávání Oscarů nebo filmový festival v Cannes.“
„Pro mě je to důležitější než nějací Oscaři. Je tak těžké to pochopit?“ vyjela jsem na něj netrpělivě, protože mě štvalo, že se snoubenec do našich svatebních příprav zapojuje o tolik méně než já.
On mě ale dokonale znal, a tak se nenechal zbytečně vyvést z míry:
„Klid, nech si trochu energie na svatební cestu,“ mrknul na mě a běžel si po svém.
Dál jsem žila ve své pohádce, která měla mít výjimečný konec. Jenže pohádky většinou končí svatbou. A pak následuje slavné „a žili šťastně až do smrti“. Zato moje vlastní pohádka se začala hroutit právě na svatbě.
Velkolepá svatba, která se zadrhla
Už od samého začátku to začalo skřípat. Borkova matka si stěžovala, že není vývar, ale jen nějaké divné krémové polévky. Můj strýc se urazil, protože jsme ho posadili ke stolu vedle sestřenice, kterou nesnáší. A svědek ztratil oblek a přijel v tmavé mikině. „To se snad všichni spikli, aby mi zkazili můj velký den? Dělají mi to naschvál, nebo co? Vždyť všechno mělo být dokonalé,“ honilo se mi neustále hlavou.
Nakonec jsem si ale vysvětlila, že se nemůžu nervovat kvůli věcem, které stejně nemůžu ovlivnit. Dnes jsem přece byla princezna a měla jsem si ten okamžik užívat plnými doušky. Ostatně, i můj Borek se zdál být nějaký napjatý, ale myslela jsem si, že je to jen tréma. Všechny oči se přece upíraly na nás, takže i takový pohodář jako on měl právo být nervózní. Do určité chvíle.
Později už šlo všechno víceméně hladce. Jídlo bylo vynikající, hosté se dobře bavili, parket nezůstával prázdný a přípitky byly opravdu srdečné. Tety a sestřenice mi opakovaly, jak skvěle vypadám, a máma mi pošeptala, že je na mě moc pyšná. Teprve po čepení se něco pokazilo. Borek najednou zmizel. Protancovala jsem pár písniček s tátou, strýcem, svědkem, kamarády, popovídala si u stolu s Olivií, objala se se svou kmotrou, která už byla unavená a odjížděla dřív.
„Pařit do rána, to už není pro můj věk a kondici. Ale všechno jste zařídili překrásně,“ usmála se na mě laskavě a já jí podala krabičku s drobným dárkem připraveným pro každého hosta.
Svatba zakončená rozvodem
Můj manžel tu stále nebyl. Prostě někam zmizel a jeho telefon tvrdošíjně mlčel. Hosté tančili dál a já, čím dál nervózněji, kroužila po zámeckých chodbách jako nějaká bludná nevěsta, která nemůže najít klid. Nikde ale nebyl. Nahlédla jsem do zahradního altánu, na terasu, dokonce jsem bez okolků vešla na pánské záchody. Po Borkovi však ani stopy. Až jsem nakonec vyšla nahoru do apartmá připraveného pro novomanžele. Právě tam jsem ho našla. Přesněji řečeno – ve vířivce.
Můj čerstvý manžel tam ale nebyl sám, nýbrž s... recepční. Oblečenou v bílém hotelovém županu, který byl pravděpodobně připravený speciálně pro mě. Stála jsem ve dveřích a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. A oni? Dívali se na mě s takovým výrazem, jako bych je vyrušila při masáži.
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl konečně.
Standardní obranná fráze. Jenže já si nemusela nic představovat. Viděla jsem všechno černé na bílém. Doslova. Nebyl žádný křik. Žádné dramatické scény. Prostě jsem se vrátila do sálu, sundala si závoj a řekla mámě:
„Zavolej mi taxíka.“
Právník mě ve své kanceláři přijal o dva dny později. Borka už jsem neviděla. Prý se vrátil do hotelu, aby si užil zbytek pobytu, který byl stejně zaplacený. Bez manželky. Zato s „kamarádkou z recepce“.
Ne každý zámek skrývá pohádku. Někdy místo rytíře na bílém koni narazíte na šaška z vířivky. A opravdu se nedá všechno naplánovat podle vlastních představ. Protože k tomu je potřeba i vůle druhé strany. A ta tady zjevně chyběla. Ale je dobře, že jsem to pochopila po jednom večeru, a ne po deseti letech manželství. Svatba, to ano, byla velkolepá. Rozvod? Bleskový. Ale víte co? Pořád miluju zámky. Jen už v nich nehledám manžela. Stačí mi, že je můžu navštěvovat.
Zuzka, 28 let
Související články
