Nikdy předtím jsem nebyla v zahraničí. Jistě, s rodiči jsme kdysi byli ve Špindlerově Mlýně a na Mácháči, ale to se nedá srovnat. A Egypt? To znělo jako jiná planeta. Palmy, velbloudi, moře teplé jako polévka a hotel, kde je všechno all inclusive. Když Patrik navrhl společný výlet, připadala jsem si jako ve snu.
„Vážně? Chceš se mnou letět na dovolenou?“ zeptala jsem se, když jsme seděli v jeho kuchyni a jedli sendviče s tuňákem.
„A s kým jiným?“ usmál se tím svým rošťáckým úsměvem, který mě pokaždé odzbrojil.
Kufr jsem si balila celý týden. Každé plavky jsem si zkoušela snad třikrát. V hlavě jsem si přehrávala romantické scénáře – společné západy slunce, povídání na balkoně až do rána, možná... možná mi dokonce řekne, že mě miluje? Protože to doteď ještě neřekl.
Byli jsme spolu půl roku. Ne vždy to bylo ideální. Někdy na několik dní zmlknul, jindy zmizel s kamarády a já brečela do polštáře, ale pak se vždycky vrátil a omluvil se. A já pak znovu měla pocit, že je možná „ten pravý“. Možná jen neumí dávat najevo city. Možná nás dovolená sblíží.
První den byl jako z filmu. Průzračná voda, bílý písek, sklenka vína k večeři a ten okamžik, kdy mě Patrik na pláži objal zezadu a něco mi šeptal do ucha.
„Je mi tu s tebou fajn,“ řekl. Ještě to nebylo „miluji tě“, ale zahřálo mě u srdce.
Netušila jsem, že o dva dny později se všechno zhroutí.
Patrik říká „miluji tě“
Slunce se právě schovávalo za obzor a barvilo nebe do odstínů oranžové a fialové. Seděli jsme s Patrikem na lehátkách na pláži, zabalení po koupání do ručníků. Moře líně šumělo a já se dívala na linii, kde se nebe stýkalo s vodou. Přemýšlela jsem o tom, že chvíle jako tahle jsou jako bonbony – sladké, ale rychle zmizí.
„Julie...“ přerušil ticho. Pomalu jsem se otočila a podívala se mu do očí.
„Hm?“
„Nevím, proč jsem tak dlouho otálel…“ odkašlal si, jako by se bál toho, co chce říct. „Miluji tě, Julie.“
Srdce se mi zastavilo. Doslova. Dívala jsem se na něj a nemohla jsem uvěřit, že to řekl. Konečně.
„Vážně?“ zašeptala jsem. „Myslela jsem, že to nikdy neřekneš.“
„Protože jsem hloupý. A někdy se bojím. Ale vím jedno – jsi ta nejdůležitější.“ Vzal mě za ruku a já cítila, jako by se ve mně něco zlomilo. V dobrém slova smyslu. Jako by se všechny obavy a pochybnosti rozplynuly ve vzduchu.
Objala jsem ho a zabořila se mu do hrudi. Voněl solí, sluncem a ještě něčím, něčím známým a bezpečným. Večer skončil polibky, šeptáním a něhou, jaká mezi námi dosud nebyla.
V tu chvíli jsem si byla jistá, že všechno bude v pořádku.
O dva dny později – flirt
Skončila jsem s masáží dřív, takže jsem z masážního salonu vyšla o půl hodiny dřív než Patrik. Místo abych šla na pokoj, zamířila jsem k baru u bazénu. Chtěla jsem se napít vody s mátou a chvíli posedět ve stínu. Nečekala jsem, že ho tam uvidím. Ne takhle.
Patrik seděl na lehátku vedle Leily – té animátorky, která ho včera tahala za ruku na aqua zumbu. Smáli se. Měli hlavy nakloněné k sobě. Jejich ruce byly blízko. Až moc blízko.
„Ach, Patriku, jsi tak vtipný,“ řekla Leila s tím jejím melodickým přízvukem.
„A ty… jsi krásná jako vždycky. Škoda, že jsi vázaná na tohle místo,“ prohodil a opřel se na lehátku.
Zarazila jsem se. Ucítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Opravdu to slyším?
Stála jsem jako přikovaná. Třásly se mi ruce. To je flirt? Vážně? Vždyť mi před dvěma dny řekl, že mě miluje…
Pomalu jsem se otočila a skoro běžela zpátky na pokoj. Zabouchla jsem dveře, sjela po zdi na zem a rozbrečela se. Dávila jsem se pláčem.
Zapnula jsem nahrávání hlasové zprávy.
„Kláro, já… já se mi to snad jen zdá. Řekl, že mě miluje. A teď flirtuje s nějakou animátorkou. Přímo před mýma očima! Smál se s ní! Lichotil jí. Kdo takhle mluví s cizími ženami, když má přítelkyni? Kláro, co mám dělat? Cítím se, jako by mě někdo praštil cihlou.“
V hlase jsem měla slzy a stud. Ale musela jsem to někomu říct. Komukoliv.
Rozhovor s Patrikem
Čekala jsem. Ležela jsem na posteli se zataženými závěsy a dělala, že spím. Když jsem uslyšela, jak Patrik otevírá dveře, srdce mi začalo bušit jako o závod. Sedl si na kraj postele a naklonil se ke mně.
„Ahoj, spíš?“ zeptal se tiše.
Otevřela jsem oči. Chladně jsem se na něj podívala.
„Viděla jsem vás,“ řekla jsem tvrdě. „Slyšela jsem. To ti to ‚miluji tě‘ šlo tak snadno přes pusu?“
Patrik svraštil obočí a narovnal se.
„Hele, klid. Byl to jen rozhovor. Uklidni se, jsme na dovolené.“
„‚Krásná jako vždycky‘? ‚Škoda, že jsi vázaná na tohle místo‘?“ citovala jsem ho s třesoucím se hlasem. „Slyšíš se vůbec?“
„Přestaň dramatizovat, Julie. Moc si toho představuješ.“
Zavřela jsem oči. Jeho tón – ten chladný, pohrdavý – bolel víc než slova.
„A já myslela, že jsme ve vztahu,“ řekla jsem a podívala se mu přímo do očí.
Pokrčil rameny.
„Možná jsme, ale… nemusíš ze všeho dělat aféru. Byl to jen flirt. Nic neznamenal.“
Nic neznamenal? Cítila jsem se, jako by mi někdo lžičkou dlabal srdce z těla.
Byla jsem naivní? – prolétlo mi hlavou. Copak mě nikdy nemiloval?
Patrik vstal, sáhl po láhvi s vodou a klidně se napil, jako by se nic nestalo.
A já... já jsem seděla v té tmě s otázkami, na které jsem už nechtěla znát odpovědi.
Rozhovor s Leilou
Zastihla jsem ji u bazénu, když rozdávala dětem meče z balónků. Čekala jsem, až skončí, srdce mi bušilo jako šílené. Když zůstala sama, přistoupila jsem k ní.
„Ahoj. Ty jsi Leila, že?“
„Ano,“ usmála se. „Stalo se něco?“
„Nepřišla jsem se hádat,“ řekla jsem hned, když jsem viděla, jak ztuhla. „Jen... potřebuju něco pochopit.“
Svraštila obočí. Mlčela.
„Flirtoval s tebou Patrik?“ zeptala jsem se tiše. „Vím, že jste animátoři, mluvíte s lidmi, ale... slyšela jsem, co říkal.“
Leila se mi chvíli dívala do očí, pak se zhluboka nadechla.
„Poslyš… Nechtěla jsem nikomu ublížit. Myslela jsem, že jste kamarádi. Neřekl, že je s tebou. Právě naopak – choval se, jako by byl volný.“
Udělalo se mi horko. „Řekl mi, že mě miluje. Před dvěma dny.“
Leila zesmutněla. Zavrtěla hlavou.
„Julie… On to dělá s mnoha turistkami. Vážně nejsi první. Úsměv, řečičky, pohledy. My to tady známe nazpaměť.“
Udělalo se mi zle. Doslova. Polkla jsem.
„Děkuju. To je všechno, co jsem chtěla vědět.“
Otočila jsem se a odešla. Teprve na pokoji, s tváří zabořenou do polštáře, jsem nahrála zprávu Kláře.
„On mě podvedl. Jen tak. A já... já si vážně myslela, že to něco znamená. Že jsme... že mě miloval. Kláro, připadám si jako idiotka.“
Samotný návrat a zamyšlení
Z hotelové haly jsem si objednala zpáteční letenku. Bez slz, bez scén. Patrik se mě ani nepokoušel zastavit. Řekl jen:
„Jak chceš. Tvoje rozhodnutí.“
Neměla jsem sílu balit, tak jsem všechno naházela do kufru, jak to přišlo pod ruku. V letadle jsem seděla u okna. Vedle mě si nikdo nesedl – ironie osudu. Měla jsem pro sebe prázdnotu, do které jsem se mohla propadnout.
Nasadila jsem si sluchátka. Pustila jsem si poslední zprávu od Kláry.
„Juli… nevím, co ti na to říct. Je to hajzl. Ale... možná je dobře, že se to provalilo teď, a ne po dvou letech nebo po svatbě. Zasloužíš si víc, fakt. Dýchej. Jsem s tebou.“
Přetáhla jsem si kapuci přes hlavu a pevně stiskla víčka. Bolelo to. Nejen srdce. Všechno. Hlava, krk, ruce. Jako by mě emoce fyzicky rozkládaly.
Dívala jsem se z okna. Pod námi se táhla vrstva mraků jako bílý, nehybný oceán.
Cítím se podvedená, pomyslela jsem si. Ale možná je dobře, že se to stalo teď. Možná to bylo nutné. Abych viděla, kým je on. A abych viděla, kým jsem já.
Vzpomínám si, jak někdo kdysi řekl: „Láska nebolí. To, co bolí, je její nedostatek.“ A přesně to bolelo nejvíc – že já jsem milovala, a on to jen předstíral.
Související články
