Klára utíká ze vztahu, kde ztratila samu sebe, a na dovolené v Chorvatsku náhodou potká muže, který jí po jednom dni vyzná lásku. Jeho záhadné zmizení ji zanechá s pocitem zrady i touhou věřit v opravdový cit. Bojuje se zklamáním a nadějí, že ještě může být milována.
Ze dne na den jsem si sbalila kufr a koupila last minute do Chorvatska. Bez plánu, bez společnosti, bez jakékoli logistiky. Prostě jsem musela někam utéct. Od Prahy, od něj, od sebe. Sedm let jsem žila s chlapem, který ve mně den co den potlačoval ženu. Na začátku byl něžný a plný nápadů, ale časem se změnil v chladného spolubydlícího, který jen kontroloval, jestli jsou brambory dost slané. A když jsem konečně sebrala odvahu a řekla „dost“, divil se, jako by mu právě zavřeli oblíbený obchod.
Chtěla jsem být sama
„Kláro, vážně, jedeš sama?“ Justýna se na mě nevěřícně dívala a popíjela víno na mém balkoně.
„Ano. A nechystám se bavit s žádným chlapem. Chci ležet na slunci a jíst mořské plody.“
„No dobře, ale jestli potkáš nějakého Chorvata s hrudníkem jako z reklamy, tak nedělej, že nejsi žena.“
Obě jsme se zasmály, ale já už tehdy věděla jedno – nemám chuť na žádný nový příběh. Žádné románky. Moje srdce bylo unavené, jako by ho posledních sedm let protřepalo, vyždímalo a nechalo uschnout. Potřebovala jsem si odpočinout. Jen tolik. Jenže osud měl jiný plán.
Do cesty se mi připletl okouzlující muž
Snídaně v hotelu se podávaly na terase s výhledem na záliv. Slunce teprve vycházelo a já – nevyspalá a ještě trochu citově otlučená – jsem nasávala kávu jako lék. Tohle měl být můj rituál: osamělý stolek, ticho a pečivo s olivovým olejem. Místo toho mi číšník s rozpačitým úsměvem ukázal místo u velkého stolu, kde už seděl nějaký muž.
„Všechno ostatní bylo obsazené,“ prohodil číšník, jako by se omlouval.
Muž se na mě podíval a lehce se usmál.
„Pokud vám ráno nevadí společnost…“
Měl hlas jako samet a pohled, který mě okamžitě vyvedl z rovnováhy. Světle modré oči, třídenní strniště, košile rozepnutá u krku.
„Nevadí,“ odpověděla jsem a snažila se znít lhostejně.
Objednal pro mě další espresso a chléb, jako bychom byli staří známí.
„Max,“ řekl a natáhl ruku.
„Klára.“
„Klára… Hmm. To je jméno, které zní jako příslib.“
„Příslib čeho?“
„Že tohle nebude obyčejné ráno.“
Proti své vůli jsem vyprskla smíchy. Ten chlap byl očividně flirtující typ, ale měl v sobě něco magnetického. Nebyl vlezlý, spíš zábavný. Mluvili jsme o všem a o ničem – o hudbě z devadesátých let, o nejhorších letištích na světě a o tom, že by měli zakázat ananas na pizze.
Po snídani jsem vstala jako první.
„Hezký den,“ prohodila jsem, už skoro na odchodu.
„Možná se ještě uvidíme. Chorvatsko je malé,“ mrkl na mě.
Večer jsem si zašla do baru pro vodu. A hádejte, kdo tam seděl, opřený loktem o pult, jako z filmu?
„Věděl jsem, že se sem vrátíš,“ řekl tiše. „Nechceš se projít? Znám jedno místo, které musíš vidět.“
Neplánovala jsem to, ale kývla jsem na souhlas.
Překvapil mě
Restaurace, kam mě vzal, byla schovaná v úzké uličce. Dřevěné stoly, svíčky místo světla a číšník, který Maxe oslovoval jménem. To místo vonělo levandulí a vínem. Sedla jsem si naproti němu, ještě trochu napjatá, ale srdce už mi bilo klidně.
„Jezdíš sem často?“ zeptala jsem se.
„Každý rok. Mám takovou svoji rutinu – vždycky stejné město, stejný hotel, stejné snídaně… a sen, že se třeba přece jen něco změní.“
„Něco, tedy?“
„Například to, že potkám někoho, s kým konečně bude stát za to riskovat.“
Podívala jsem se na něj opatrně, protože to řekl s takovou jistotou, jako by mě znal už dávno. Na chvíli jsme zmlkli. Pak přišlo víno. A pak přišla zpověď. Mluvil o otci, který ho opustil, když mu bylo deset. O matce, která už nechtěla milovat. O tom, že se snažil s někým něco vybudovat, ale vždycky to nějak „nesedělo“.
„A ty?“ zeptal se. „Máš taky takové svoje ‚něco nesedělo‘?“
Zhluboka jsem se nadechla a vyprávěla jsem mu o svém bývalém. Ne do detailů, spíš o pocitech. O tom, jak jsem vyhořela ve vztahu, který měl být navždy. Jak dlouho jsem neměla odvahu odejít. Jak dlouho jsem si lhala. Poslouchal. Jen tak. Bez přerušování, bez komentářů. Po večeři jsme vyšli ven.
„Kláro,“ zastavil se a podíval se mi přímo do očí. „Vím, že to zní idiotsky. Ale nemůžu to neříct.“
„Co?“
„Jsi láska mého života.“
Ztuhla jsem.
„Myslím to vážně. Nevím, jak je to po jednom dni možné, ale přesně tak to cítím.“
Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. Nevěděla jsem, co říct. Ale moje srdce už stihlo odpovědět. Tu noc jsme strávili spolu.
Prostě odjel
Probudila jsem se brzy, i když jsem skoro nespala. Cítila jsem v sobě neklid, ale také zvláštní teplo. Nebyl to obyčejný večer. A nebyl to obyčejný chlap. Aspoň se mi to tak zdálo. Vzala jsem telefon a napsala mu: „Dobré ráno, milovníku kávy. Kde se dnes schováme?“ Neodepsal.
Sešla jsem na snídani s nadějí, že se za chvíli objeví a řekne něco jako „čekal jsem jen na tvé espresso“. Neobjevil se. Uplynula hodina, pak dvě. Zkontrolovala jsem zprávu. Stále žádná odpověď. Zavolala jsem – hlasová schránka.
Šla jsem na pláž. Tam, kde jsme se včera večer procházeli. Tam, kde se dotkl mé ruky, jako by znal každý její záhyb. Nebyl tam. Vrátila jsem se do hotelu a přistoupila k recepci.
„Promiňte, je pokoj 207 stále obsazený?“ zeptala jsem se a snažila se znít neutrálně.
Recepční se podívala do počítače.
„Pan Max se odhlásil dnes ráno. Kolem šesté.“
Udělalo se mi zle. Jako by mi někdo nalil ledovou vodu do žaludku.
„Určitě?“ zašeptala jsem.
„Ano. Nechal klíč a odjel taxíkem.“
Odešla jsem od pultu a snažila se popadnout dech. Pomyslela jsem si: možná se něco stalo. Možná nehoda. Možná se musel náhle vrátit. Možná… Ale uvnitř jsem už cítila, že to není žádná náhlá situace. Že to nebyla náhoda. Že jsem zůstala sama s něčím, co ani nemělo šanci začít. Jak jsem mohla být tak hloupá? opakovala jsem si v hlavě, když jsem se vracela do pokoje. Dala jsem si studenou sprchu, jako by to mohlo z mé kůže smýt včerejší vyznání. Nesmylo.
Cítila jsem se jako idiotka
Nepamatuji si, jak jsem ten den přežila. Myslím, že jsem pořád dokola chodila stejnou trasou – pláž, promenáda, malý přístav a zpět. Hledala jsem jeho tvář v davu turistů, jako by měl odněkud vyskočit zpoza rohu a říct: „To byl jen hloupý vtip, nemohl jsem jen tak odejít.“ Ale nevyskočil.
Seděla jsem na lavičce u moře a cítila se jako poslední idiotka. Zase jsem se nechala nachytat na sladká slůvka. Zase jsem uvěřila v něco, co neexistovalo. A to po jednom dni. Kdo to tak dělá? Kdo někomu vyzná lásku a zmizí před další snídaní?
„Vypadáte, jako by se vám zhroutil svět,“ uslyšela jsem hlas vedle sebe.
Starší muž, turista z Česka, se posadil na druhou stranu lavičky. Křivě jsem se usmála.
„Protože se možná právě zhroutil. Nebo se možná jen na chvíli převrátil. Ještě nevím.“
Chápavě přikývl, načež vytáhl noviny a začal si číst, jako by věděl, že není třeba nic víc říkat. A za to jsem mu byla vděčná.
Když jsem se vrátila do pokoje, vrhla jsem se na postel a konečně jsem si dovolila plakat. Ne tak jako ve filmech, ale opravdově – tiše, s přestávkami na ošklivé popotahování nosem a zabořování nehtů do polštáře.
„Jak jsem mohla být tak hloupá?“ opakovala jsem pořád dokola jako mantru.
Neznala jsem ani jeho příjmení. Neměla jsem nic. Jen jeho hlas v hlavě a ozvěnu slov: „Jsi láska mého života.“ A to bolelo nejvíc.
Nedokázala jsem zapomenout
Po návratu do Prahy nic nechutnalo. Dokonce i káva v mé oblíbené kavárně, ta, kterou jsem kdysi považovala za lék na všechno, byla nějaká nevýrazná. Nechala jsem kufr nevybalený. Ležel v rohu jako němý důkaz mé naivity. Několik dní jsem jela na autopilota – práce, obchod, domov – a ani jednou jsem se nepodívala do zrcadla.
A pak jednoho večera, když jsem si prohlížela fotky z Chorvatska, uviděla jsem tu jednu – selfie s Maxem, pořízené na pozadí zapadajícího slunce. Jeho ruka na mém rameni, můj úsměv ještě tehdy nevědomý, že za pár hodin zůstanu sama. Napsala jsem mu SMS:
„Jestli to byla lež, řekni to. Jestli ne – ozvi se.“
Seděla jsem s tou zprávou hodinu. Nakonec jsem ji odeslala a vypnula telefon.
O týden později, ve 2:14 v noci, přišla SMS:
„Nebyla to lež. Promiň.“
Ztuhla jsem. Neodepsala jsem. A on už víc nenapsal. Ticho se vrátilo, tentokrát ještě hlasitější.
„On si s tebou jenom hrál,“ řekla Justýna, když jsem jí ukázala zprávu. „A teď má ještě tu drzost se omlouvat?“
„Nevím,“ zašeptala jsem. „Něco na tom bylo opravdového. Aspoň pro mě.“
Zadívala se na mě a soucitně zavrtěla hlavou. A já… já jsem stále nevěděla, jestli víc nenávidím jeho, nebo sebe.
Budu si pamatovat
Uplynulo několik týdnů. Vrátila jsem se do své každodennosti – té, kterou jsem znala před Chorvatskem. Znovu jsem chodila do práce, kupovala čerstvé pečivo v šest ráno a večer myla nádobí za zvuků rádia. Lidé říkali, že vypadám dobře, že jsem se vrátila opálená a odpočatá. Kývala jsem a usmívala se, jako bych si z dovolené opravdu přivezla jen to.
Ale něco se ve mně změnilo. Jako by někdo odemkl dveře, které byly předtím pevně zamčené. Něco, co už nešlo vzít zpět. I když bych chtěla.
Nevím, co na tom bylo opravdového. Jeho úsměv? Ten okamžik, kdy držel mou ruku, jako by byla něco svatého? Nebo možná já – možná jsem se já na chvíli zase cítila jako žena, kterou je možné milovat.
Nezablokovala jsem si jeho číslo. Ale neodepsala jsem. Možná jednou zase napíše. Možná ne. Možná ho už nikdy neuvidím. A možná mě jednou mine na nějaké jiné terase, v jiné zemi, a znovu mi vyzná lásku.
Klára, 32 let
Související články
