Tohle mělo být moje léto. Léto bezstarostnosti, poslední takový čas před vysokou. Plánovala jsem ho strávit s Michalem – mým klukem – a s Julií, mou kamarádkou ze základky. Všechno nám tak krásně vycházelo. Společné táboráky, koupaliště, výlety za město. Celá naše parta – já, Michal, Julie, Kamil, občas ještě pár dalších lidí – všichni jsme plánovali každý týden, jako by to měla být poslední šance na mládí.
A já… Já byla šťastná
Opravdu šťastná. Možná ne v euforii, ale… klidná. V bezpečí. Věděla jsem, že mám u sebe lidi, kterým důvěřuju. Michal byl můj přístav – klidný, něžný, možná ne nejchytřejší, ale věrný. Julie? Julie byla můj odraz – jen průbojnější, odvážnější. Já snila potichu, ona nahlas. Já přemýšlela, ona jednala.
Byla jsem si jistá, že si rozumíme beze slov. Že jsme jedno tělo, jedna duše. Když jsem řekla „my“, myslela jsem tím „já, Julie a Michal“.
Ale teď už vím, že někdy to „my“ znamená něco úplně jiného. A že si člověk nemůže všimnout všeho, i když se někomu dívá do očí celý život.
Všechno se to sesypalo kvůli jedné hloupé fotce. Vyfocené jen tak mimochodem, na pozadí smíchu, za zvuku prskajícího tuku na grilu. Fotce, která měla být další letní vzpomínkou. A stala se koncem všeho.
Tiché, malé náznaky
„No, tak já už asi půjdu,“ podíval se na mě Michal zpod kapuce, kterou si nasadil, i když bylo teplo.
„Tak brzy?“ zeptala jsem se překvapeně. „Vždyť je teprve devět.“
„Nějak… nemám náladu,“ zabručel.
Na chvíli jsem zmlkla. Něco bylo špatně. Michal byl poslední dobou čím dál víc duchem nepřítomný, jako by byl někde vedle, ale ne se mnou. Na grilovačce u Kamila se taky celý večer potuloval někde stranou. Nepil. Nesmál se. S nikým nemluvil. Skoro se na mě nepodíval.
„Co se děje, Michale?“ zeptala jsem se tiše, když jsme šli po chodníku k jeho domu. „Posledních pár dní jsi… no já nevím… jiný.“
„Nic. Všechno je v pohodě,“ odpověděl a vyhýbal se mému pohledu.
To „nic“ znělo jako rozsudek. Jako zeď. Jako lež.
„Je to kvůli mně?“ ptala jsem se dál, i když jsem už věděla, že nechci znát odpověď. „Jestli jsem něco udělala…“
„Neudělala,“ přerušil mě rychle. „Prostě toho mám hodně, jasný?“
Stiskla jsem rty a snažila se nedat najevo, jak moc mě to zabolelo. Protože to nebyla pravda. Michal toho nikdy neměl „hodně“. Dokonce i maturita ho minula jakoby obloukem. On byl ten, kdo mě vždycky uklidňoval. A právě proto mě dnes jeho ticho děsilo.
Mlčky jsem ho doprovodila ke vchodu. Políbil mě na čelo – krátce, chladně, jako z povinnosti. Dívala jsem se, jak mizí ve tmě, a v mém srdci rostlo něco znepokojivého.
Ještě jsem nevěděla, že ten večer byl začátkem konce.
Přetvářka mé kamarádky
„Tak co, jaký to bylo?“ zeptala jsem se Julie, když vešla do kavárny. Sedla si naproti mně, objednala si matchu a chvíli projížděla telefon.
„Fajn,“ prohodila lhostejně.
„Jenom tolik?“ zvedla jsem obočí. „Prakticky celou dobu jsem tě vůbec neviděla.“
Pokrčila rameny a napila se svého podivného zeleného čaje.
„No co mám říkat? Kamil jako vždycky plácal nesmysly, Petra se předváděla a Michal byl ve svém světě.“
Zabolelo to. Nevěděla, že já o tom „jeho světě“ už několik dní přemýšlím bez přestání.
„Michal byl divnej, viď?“ prohodila jsem jakoby nic a snažila se z její reakce něco vyčíst.
Julie zvedla pohled. Na vteřinu, možná dvě. Pak se zase schovala za svůj hrnek.
„Nevšímala jsem si toho.“
„Vážně?“ zeptala jsem se opatrně. „Protože já… já mám pocit, že se něco děje. A nevím, jestli si to jen namlouvám, nebo…“
Julie si povzdechla.
„Možná se prostě všechno nemusí točit jen kolem tebe, Kačko.“
Zarazilo mě to.
„Hele, já jenom… jsem si chtěla promluvit. Jsi moje kamarádka, ne?“
Podívala se na mě s lehkým úsměvem.
„Kdybys měla co říct, tak bys to udělala. Ale ty jsi vždycky byla dobrá v přetvářce,“ vyhrkla jsem najednou. A hned jsem toho litovala.
Julie položila šálek na stůl s bouchnutím.
„No tak to bych možná měla prostě nic neříkat. Tak to bude nejbezpečnější.“
Vstala a odešla. A já zůstala sama, s prázdným hrnkem a něčím těžkým v břiše, co nechtělo přestat růst.
V jednom momentě jsem přišla o kluka, kamarádku i iluze
Oznámení přišlo večer, když jsem seděla zabalená v dece a projížděla TikTok. „Petra: Tohle musíš vidět.“ A pod tím fotka.
V první chvíli jsem nechápala, co vidím.
Michal a Julie. Držel ji zezadu, rukama kolem pasu, a ona se o něj opírala a smála se. V pozadí Kamil, Petra a já – sedící na druhé straně ohniště, zahleděná někam do prázdna.
Byla to ta grilovačka u Kamila. Ten samý večer. Ta samá noc, po které byl Michal divně nepřítomný a Julie se vyhýbala pohledům. A teď najednou všechno dávalo smysl.
Prsty se mi třásly, když jsem volala Michalovi. Zvedl to po třetím zazvonění.
„Haló?“
„Michale. Co to má být?“ můj hlas byl podivně klidný, jako ticho před bouří.
„Kačko…“
Nedokončil to.
„Nedělej, že nevíš. Ta fotka. Viděla jsem ji. Ty a Julie.“ Začalo se mi třást v krku. „Co to sakra je?“
Na druhé straně telefonu nastalo ticho.
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl konečně.
„NENÍ TO TAK?! Michale, držíš moji kamarádku a ona se k tobě tulí. A není to tak?!“
Zatnula jsem zuby a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
„Nechtěl jsem…“ začal, ale přerušila jsem ho.
„Ušetři si to. Víš co? Končím s tebou. Jsi ubohý.“
Zavěsila jsem a začala brečet tak, jak ještě nikdy v životě. Protože v jedné vteřině jsem ztratila dva nejbližší lidi. A nemohla jsem přestat myslet na to, jak dlouho to trvalo.
Nemohla jsem to tak nechat. Musela jsem se podívat Julii do očí. Musela jsem to slyšet od ní. Chtěla jsem, aby se přiznala. Aby měla alespoň odvahu říct pravdu.
Zavolala jsem jí. Tři zazvonění. Típla to. Napsala jsem: „Musíme si promluvit. Dneska. Z očí do očí.“ Odepsala jen: „Stav se.“
Dveře otevřela v teplákách, bez make-upu. Jako by celá ta situace byla něco naprosto normálního.
„No?“ prohodila. „Přišlas mě zabít?“
„A měla bych?“
Chvíli jsme na sebe mlčky koukaly. Pak jsem vešla dovnitř. Seděly jsme na gauči, jako by to byl obyčejný den, jako bychom se měly za chvíli dívat na film a jíst popcorn.
„Viděla jsem tu fotku,“ řekla jsem. „Michal se to snažil vysvětlit. A co ty?“
Julie si těžce povzdechla. Odvrátila pohled.
„Bylo… bylo to jen jednou. Po té grilovačce. Michal byl na dně, já…“ odmlčela se.
„A co? Pomyslelas sis: ‚Hele, kamarádka nekamarádka, ale co by člověk neudělal pro trochu něhy‘?“
„Neplánovali jsme to,“ začala, ale hlas se jí zlomil. „Prostě… se to stalo.“
„Stalo se to?! Jako by to byl liják, a ne to, že ses vyspala s mým klukem?!“ zařvala jsem.
Julie sklopila hlavu. Mlčela.
„Jsi ubohá…“
Vstala jsem. Nechtěla jsem slyšet ani slovo navíc. A tehdy, když už jsem byla ve dveřích, řekla:
„Promiň.“
Ale to slovo už neznamenalo vůbec nic.
Byla jsem naštvaná
Kamil čekal u nás před panelákem. Seděl na zídce, s cigaretou v ruce, jako by věděl, že dřív nebo později vylezu ven.
„Ahoj,“ řekl tiše, když mě uviděl.
„To ty jsi udělal tu fotku, viď?“
„Jo. Ale nechtěl jsem ti ublížit.“
„A co jsi chtěl? Zničit mi život?“ zeptala jsem se s hořkostí a sedla si vedle něj. „Vlastně… díky. Bez tebe bych byla pořád slepá.“
Kamil si potáhl z cigarety. Pomalu vyfoukl kouř, jako by s ním chtěl vypustit všechno, co bylo těžké.
„Víš, když jsem tu fotku dělal, tak… nejdřív jsem si jich nevšiml. Ale pak… mi něco nesedělo. Díval jsem se na to přes displej a… no prostě něco bylo špatně.“
Podívala jsem se na něj.
„A co? Poslal jsi to Petře?“
„Ne. Dal jsem ti čas, abys na to přišla sama. Ale Petra byla u mě, prohlížela si fotky z akce, chtěla něco hodit na naši skupinu. A začalo to. Víš, jaká je.“
Zavřela jsem oči. Petra, královna drbů. Jasně.
„Chtěl jsem ti jen říct… že je mi to líto. A že si zasloužíš něco lepšího než jsou oni.“
„Nechci soucit, Kamile. Vážně. Cítím se jako idiotka. Jako by to všichni věděli, jenom já ne.“
Chvíli nikdo z nás nic neříkal. Pak jsem tiše dodala:
„Cítím se prázdná. Jako by se ve mně všechno rozsypalo.“
Kamil hodil vajgl na chodník a zašlápl ho.
„To přejde. Jednou. Ale teď máš právo cítit cokoli. Nebo taky nic.“
Přikývla jsem. Pořád jsem nedokázala ani brečet.
Nakonec jsem zůstala sama. Julie se přestala ozývat. Michal se snažil něco psát, vysvětlovat, ale neodpovídala jsem. Zablokovala jsem je. Oba. Už jsem nechtěla znát jejich verzi. Nechtěla jsem znát žádnou verzi kromě té, kterou jsem viděla na fotce.
Zbytek prázdnin jsem strávila doma. Poslouchala jsem smutné písničky, spala deset hodin denně a psala. Do bloku, na papíry, do telefonu. O tom, co se rozpadlo. O sobě. O nich. O tom, jak moc bolí, když vám někdo vrazí nůž do zad a pak řekne „byla to náhoda“.
Pochopila jsem jedno: už nejsem ta stejná Kateřina. A nikdy nebudu.
Tohle léto mě zlomilo. Ale možná právě tímhle začíná dospělost. Možná jednou zase někomu budu věřit. Ale ne teď.
Kateřina, 19 let
