Markéta přišla o babičku, která byla pro ni vším. V temných dnech ztratila snoubence, ale našla nečekanou oporu v kamarádově bratru. Příběh plný ztráty, zklamání a naděje, která dává sílu jít dál.
Byl to můj nejmilovanější člověk na světě. Od té doby, co mi maminka zemřela na rakovinu, jsem kromě ní nikoho neměla. Z rodiny samozřejmě nikoho, protože jsem měla pár známých a pak Kristýnu, moji nejlepší a zároveň nejbližší kamarádku. I přesto jsem ale nejvíc času trávila právě s babičkou.
Během studií na vysoké jsem měla velké výčitky svědomí, když jsem ji musela na celé týdny opouštět. Zbožňovala jsem chvíle, kdy jsme spolu mohly trávit čas, když jsem se vracela domů. Moji vrstevníci nechápali, proč volný čas raději trávím u babičky než s nimi. Nemínila jsem se z toho nikomu zpovídat a zároveň mi nic nedělalo takovou radost jako právě tyhle chvíle.
„Ty jsi nemožná,“ tvrdila Kristýna. Pak se ale usmála a přikývla. „No jo, ale tvoje babička je super. Něco jako máma a kamarádka v jednom.“
Měla pravdu. Přesně to jsem k babičce cítila – koneckonců mi nahrazovala celou rodinu. Otce jsem nikdy nepoznala a máma mě opustila příliš brzy. Nestěžovala jsem si tedy, jen jsem opečovávala naše neobyčejné pouto. Stejně tak po studiích – když jsem si našla práci a v našem společném domě jsem bývala jen odpoledne. Dlouho jsem na vztahy vůbec nemyslela, nějak se to nedařilo a mně bylo dobře samotné. Nakonec se ale objevil on.
Už jen to byl zázrak, že se Kristýně podařilo vytáhnout mě k někomu na domácí párty. Holku, která ji pořádala, jsem neznala, ale moje kamarádka tvrdila, že to nevadí, že to tak dělají všichni a že tamta chce mít velkou oslavu. Vůbec jsem takovým sešlostem nerozuměla, ale nechtěla jsem vypadat jako nějaká podivínka. Zvlášť když mě i babička přesvědčovala, že bych měla čas od času vyrazit z domu a být ve společnosti vrstevníků.
„Musíš si budovat nějaké vztahy,“ přesvědčovala mě. „Přece tu nebudu věčně a ty tu zůstaneš. Sama.“
Jedno setkání nás sblížilo
Nehádala jsem se s ní, i když jsem si myslela, že trochu přehání. Každopádně na té jedné jediné párty, na kterou jsem kývla, byl taky Pavel. Zdálo se mi, že se nudí stejně jako já a že se tam cítí přinejmenším nepatřičně. Možná právě to nás sblížilo a vedlo k tomu, že jsme odešli spolu a on mě pozval do nedalekého baru.
„Vůbec se nepoznávám,“ zasmála jsem se, když jsme se posadili k jednomu ze stolků. „Já, s cizím chlapem, na skleničce? Takhle v noci?“
„Ale už jsme si ujasnili, že nejsem cizí,“ prohodil a snažil se zachovat vážnou tvář. „Jsem Pavel. Pamatuj si to.“
Mluvilo se mi s ním velmi uvolněně a on působil naprosto bezstarostně – jako by ho v životě nic netrápilo. No ano, jak se později ukázalo, měl skvělou práci, a protože dělal to, co ho bavilo, vlastně se v životě vůbec nedřel. Nemusel. Náš vztah se zdál být silný a stále pevnější. Měla jsem dojem, že si skvěle rozumíme, a on nejednou tvrdil, že nikoho nikdy nemiloval víc. Samozřejmě jsem ho představila babičce a ta si ho velmi oblíbila. Viděla jsem, že si není úplně jistý, jak se k ní chovat, ale snažil se ze všech sil, aby mi nebylo líto.
„Ale neomlouvej ho, děvenko,“ řekla mi babička. „Jste mladí a většina mladých lidí se odstřihává od rodiny, hlavně od starších generací. Pavel prostě jenom nemluví se staršími lidmi moc často, to je celé.“
Najednou se všechno sesypalo
Pro mě to bylo normální, ale dala jsem jí za pravdu. Zvlášť když jsme trávili čas ve dvou, cítila jsem se opravdu důležitá a potřebná. Když mě tedy požádal o ruku, bez váhání jsem řekla „ano“. Babička měla obrovskou radost a společně s Kristýnou jsme se pustily do poklidných příprav – koneckonců nikdo z nás nechtěl příliš spěchat, i když babička občas reptala, že jestli to takhle půjde dál, svatby se nedožije.
Možná už tehdy něco tušila. Možná tu byly nějaké signály, kterých jsem si já, stále v euforii, prostě nevšimla. Každopádně o tři měsíce později už nežila – zemřela ve spánku. Jak mi řekli, došlo k zástavě srdce. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo. Že tu není. Chodila jsem po domě a přistihla jsem se, že ji stále hledám, i když jsem si uvědomovala, že nikoho nenajdu. Že jsem zůstala v prázdném domě sama.
Pavel se ukázal jednou nebo dvakrát. Snažil se se mnou mluvit, ale protože jsem se nechytala žádného tématu, příliš soustředěná na bolest, která mě pohlcovala, vzdal to. Myslím, že byl podrážděný, ale nějak jsem se tím nedokázala zabývat. Nedokázala jsem ani posoudit, jestli to tak skutečně bylo. Jednoho odpoledne, musel to být víkend, ke mně vpadla kamarádka.
„Ty zase sedíš sama?“ Kristýna lomila rukama.
Já se na ni naopak ani nepodívala. Dál jsem zírala z okna a myslela jen na babičku. Někde v podvědomí mi docházelo, že v tom všem by měl být ještě někde Pavel. Neměla jsem ale ponětí, kdy jsem ho vlastně viděla naposledy. Úplně jsem ztratila pojem o čase.
„Kristýno, běž domů, ať nepřijdeš pozdě,“ teprve když promluvil, uvědomila jsem si, že je s ní její o dva roky starší bratr Daniel. „Já tu zůstanu a dám to tu do pořádku.“
Snoubenec se o mě nezajímal
A skutečně – zůstal a dal to do pořádku. Uklidil ten nepořádek, který jsem kolem sebe vytvořila, když jsem se ztrácela ve smutku, dělal mi společnost, uvařil čaj, i když jsem si ani neuvědomovala, jak moc ho potřebuju.
„Díky, Danieli,“ zamumlala jsem, když se pozdě večer chystal k odchodu.
„Není zač,“ slabě se usmál. „Od čeho má člověk přátele?“
Pomyslela jsem si, že je opravdu fajn je mít. Že babička měla jako vždycky pravdu. Jenže bych měla také počítat se společností snoubence. Vlastně jsem to dříve brala jako naprostou samozřejmost. Možná právě proto jsem se mu další den po té návštěvě rozhodla zavolat a zeptat se, jestli bychom někam nezašli.
„A co, už ses z toho dostala?“ zeptal se tónem, jako by zrovna analyzoval předpověď počasí. „Protože víš, jestli máme někam jít a ty se tam budeš jen trápit, tak to díky. Ostatně, už jsem domluvený s kamarády.“
Nenaléhala jsem. Přesto mě jeho slova zabolela. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem byla opravdu tak hrozná. Jestli vina za to, že se mezi námi něco očividně pokazilo, nebyla náhodou na mé straně. Protože možná jsem se příliš uzavřela? Možná jsem byla příliš… sobecká?
Ztráta prověřila můj život
A tehdy se objevil on. Trochu mě překvapilo, když na mém prahu znovu stál Daniel. Dříve… no, brala jsem ho prostě jako bratra nejlepší kamarádky, ale neměli jsme spolu žádný bližší vztah. Tehdy ale, když se na mě usmál, zahřálo mě u srdce.
„Mám dva lístky do kina,“ oznámil. „Kristýna mě vypekla, samotnému se mi nechce jít, tak jsem si vzpomněl na tebe. Možná bys chtěla…“
„Jasně,“ přerušila jsem ho. „Ráda odsud konečně vypadnu.“
Dlouho jsem nestrávila tak příjemné odpoledne jako tehdy, s Danielem v kině. Podívali jsme se na film a pak jsme šli na kávu. Bylo to… jiné než s kýmkoli dřív, a přesto jsem měla pocit, jako bych našla dávno ztraceného přítele. A on, místo aby znejistěl nebo utekl, mě pozval na mnoho dalších takových setkání. A nelituji ani jednoho z nich.
A Pavel? Ten mě přestal zajímat. Ještě jsem oficiálně nezrušila zasnoubení, ale nedokážu si představit, že bych měla strávit zbytek života po boku někoho takového. On… se ani nerozhodl promluvit si o tom, čím jsem si prošla. Čekal jen, až se „konečně dám dohromady“. Nemluvili jsme spolu asi dva týdny a on mi ani nenapsal. No, sejdu se s ním ještě jednou, abych to ukončila, a doufám, že už toho člověka nikdy nepotkám. Raději zůstanu s těmi, kterým na mně opravdu záleží – s Kristýnou a Danielem.
Markéta, 29 let
Související články
