Natálie si myslela, že zvládne balancovat vztahy se dvěma muži. Na svatbě kamarádky se ale dozvěděla tajemství, které ji zasáhlo jako ledová sprcha – Petr a Adam totiž nebyli jen sokové v lásce.
Je neuvěřitelné, jak nevyzpytatelný umí být život. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že osud dokáže dát pořádnou lekci někomu, kdo má problém s rozhodováním – anebo se rozhodnout nechce z čisté pohodlnosti. Přesně to se stalo v mém případě. Dostala jsem cennou a zároveň bolestivou lekci, ze které jsem si vzala ponaučení do budoucna.
Dva muži v životě
Nejsem typ, co láme mužská srdce. Vážně, tohle jsem neplánovala. Vůbec to není můj styl, sedět na dvou židlích. Prostě se to tak nešťastně seběhlo. Nejdřív se v mém životě objevil Petr a o něco později Adam. Oba byli nesmírně fascinující a přitom naprosto odlišní.
Můj problém spočíval v tom, že jsem se nedokázala pro jednoho z nich rozhodnout, protože se mi líbili oba. Naivně jsem si myslela, že se to nějak samo vyřeší. A vlastně se to přesně tak stalo, jenže já jsem zůstala s prázdnýma rukama. Není už ani Petr, ani Adam – nulová šance, že se vrátí. Zlobím se na sebe. Měla jsem příležitost mít skvělý vztah, ale vlastní vinou jsem ji promarnila.
Jako osel mezi dvěma kupkami sena
Nejdřív tu byl Petr. Pohledný tmavovlasý muž s precizně zastřiženým plnovousem a postavou vyrýsovanou úmorným tréninkem v posilovně. Zamilovaný do španělské kinematografie a klasik světové literatury. Šarmantní, velmi zdvořilý a pekelně inteligentní. V jeho společnosti jsem se cítila, jako bych v loterii vyhrála nejmíň dvacet milionů korun. Byl úplně jiný než všichni chlapi, které jsem do té doby znala. Nebombardoval mě city, což jsem brala jako dobré znamení. Naše známost se rozvíjela rychlým, ale přirozeným tempem. Petr byl taky velkorysý, což se v dnešní době vidí stále méně. Rande s ním byla vždycky vydařená, člověk chtěl víc a víc. Myslím, že nechybělo mnoho a naše známost by se posunula na vyšší, intimnější úroveň.
A právě tehdy jsem poznala Adama. Pohodový, srdečný a vřelý blonďák, který mě jako nikdo jiný dokázal rozesmát až k slzám. Tanec v dešti? Spontánní výlet na Šumavu? To byl celý Adam, milující život a čerpající z něj plnými doušky. Okamžitě jsme si padli do oka a prokecali několik hodin.
Neodpustitelná chyba, kterou jsem udělala, byla, že jsem oběma dávala naději na něco víc. Abych to řekla na rovinu, chyběla mi odvaha k upřímnosti. Ale ta volba byla tak těžká... Petr se ke mně choval jako ke královně, zatímco s Adamem jsem mohla být stoprocentně sama sebou.
Bylo mi až moc dobře
Teď, když se na to všechno dívám s odstupem času, věděla bych, koho si vybrat. Byl by to Adam, protože s Petrem na mě byl příliš velký tlak, abych byla dokonalá žena. Taková, která bez ohledu na okolnosti vypadá jako ze škatulky a má bezchybné chování. S Adamem ten tlak mizel. Je strašně důležité, aby se člověk vedle partnera cítil pohodlně a uvolněně.
Úplně zbytečně jsem to protahovala. Nevím proč. Asi jsem se nejvíc bála toho, že Petrovi ublížím. Viděla jsem, že se angažuje, a nechtěla jsem ho zranit. Nebyla jsem fér nejen vůči němu, ale i vůči sobě. Když jsem byla s ním, mé myšlenky utíkaly k Adamovi. Bylo to silnější než já a nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem si vědoma toho, že nejednám čestně.
Dokonce ani Magdě, mé dlouholeté kamarádce, jsem ani nenaznačila, že se scházím se dvěma chlapy. Přiznala jsem se až tehdy, když pravda vyšla najevo a všechno prasklo.
„Holka zlatá, co sis nadrobila, to si taky sníš.“
Měla naprostou pravdu.
Nakonec jsem na to dojela
V dubnu, těsně před Velikonocemi, se vdávala moje blízká kamarádka. Byla jsem nesmírně dojatá, když mě požádala, abych jí šla za svědkyni. Bez váhání jsem souhlasila. Své role jsem se zhostila velmi zodpovědně – z pochopitelných důvodů jsem chtěla vypadat co nejlépe. Nikoho jsem si na svatbu jako doprovod nepozvala. V kostele bylo plno lidí, neměla jsem čas si je prohlížet. Proto jsem hned na začátku svatební hostiny zažila naprostý šok, když jsem uviděla Petra.
„Co ty tady?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Svět je malý, co?“ usmál se a hned vysvětlil, proč je na oslavě. „Ono se to má tak, že Kačka je moje sestřenice.“
„Vážně?“
Dali jsme se do příjemného hovoru. V okamžiku, kdy si mě Petr přitáhl k sobě a políbil mě, se za mými zády ozval známý hlas.
„Natálie?“
Otočila jsem se a ztuhla, rudá až za ušima. Chtěla jsem se propadnout do země. Byl to Adam.
„Petře, vy se znáte?“
„To je moje holka“ odvětil klidně Petr a já se propadala hanbou.
„Počkej, něčemu tady nerozumím“ obrátil se Adam na mě. „Nějakou dobu se scházíme a ty jsi jeho holka?“
Bylo to horší, než se dalo čekat
Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit ani slovo. Petrovy oči v tu chvíli připomínaly podšálky.
„Adame, nezmínil ses, že někoho máš.“
„Počkat… To vy se znáte?“
„To je můj bratr“, Petr na mě vrhl takový pohled, že jsem málem na místě padla mrtvá.
„Nevlastní“, upřesnil Adam stejně chladným tónem. „A ty jsi lhala nám oběma.“
Nemohla jsem to popřít. S žádným z nich jsem nikdy nemluvila o rodinných vazbách, protože byla zajímavější témata. Každopádně se na mou adresu snesla sprška nepříliš příjemných slov. Adam i Petr se zachovali s grácií. Nepadaly žádné nadávky, což ale nic nemění na tom, že jejich slova hodně bolela.
Utekla jsem ze svatby. Řekla jsem Kačce, že je mi hrozně špatně. Dělala si starosti, ale pochopila to. Probrečela jsem celou noc. Potom jsem se mnohokrát snažila kontaktovat jak Adama, tak Petra, ale nezvedali mi telefony a neodpovídali na zprávy. Musela jsem to vzdát, i když jsem byla na dně. A co hůř, i Kačka se ode mě odstřihla.
Tehdy jsem si vylila srdce Magdě. Rychle mě vrátila na zem. Vždycky byla až bolestně upřímná. Navíc neskrývala, že jsem ji zklamala.
„Škoda, že jsi mi o tom neřekla dřív“, byla viditelně zklamaná.
V našem vztahu zavál lehký chlad, ale udělám všechno pro to, abych si její narušenou důvěru získala zpět. Lituji, že jsem si své srdeční záležitosti neuspořádala tak, jak se patří. Ostrouhala jsem. Zbyly mi jen výčitky svědomí.
Natálie, 30 let
Související články
