Nepamatuju se, že bychom někdy byli bohatí. U nás doma se o penězích nemluvilo, jen o jejich nedostatku. Máma, Alena, dřela od rána do večera – nejdřív ve výrobě, pak v potravinách, věčně unavená, věčně s kruhy pod očima. Ale navzdory všemu tady byla. Jen od ní jsem cítila teplo a starost. Od táty, Pavla, se mi dostávalo nanejvýš lhostejnosti. Ne že by byl agresivní nebo vyloženě krutý. Prostě... nepřítomný. Občas na víkendy zmizel a vymlouval se na služební cesty. Ráno vstal, oblékl si oblek a odešel, ještě než jsem otevřela oči. Vracel se pozdě večer. Nevím, jestli mi kdy řekl něco víc než „Zhasni“ nebo „Tady máš na tramvaj“. Nikdy se nezeptal, jaký jsem měla den. Neznal moje kamarádky. Nevěděl, co ráda jím.
Máma ho nikdy nekritizovala
Mlčela. A já... jsem se naučila neptat. I když mi v hlavě něco skřípalo. Vždyť táta měl slušnou práci – vedoucí nějakého oddělení, asi finančního. Vydělával. A my? Sotva jsme vyšli s penězi. Máma si brala půjčky na novou aktovku nebo na brýle pro mě. O dovolené v zahraničí jsme si ani nesnily. Já s mámou jsme jedly brambory s vajíčkem a táta vpadl do kuchyně, vytáhl z lednice řízek a beze slova zmizel.
Podezření a první důkaz
S věkem jsem začala chápat, že tady něco nesedí. Ale pořád jsem neměla odvahu se zeptat. Až do toho dne. Prohrabovala jsem se papíry a hledala svůj studentský průkaz, když jsem náhodou našla lístek – potvrzení o převodu. „Ivona K., 10 000 Kč, nájem.“ A všechno se ve mně zastavilo.
Neznala jsem žádnou Ivonu. S nikým jsme nebydleli. Nikomu jsme žádný byt nepronajímali. Proč by táta platil někomu nájem?
Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. Něco, co jsem dvaadvacet let tušila pod kůží, se právě dostalo na povrch. Táta měl druhý život. A já ho hodlala odhalit – bez ohledu na všechno.
„A co, zase nic nedáš?“ vyčetla jsem mu, když si jako by se nic nestalo sedal k večeři. „Máma sotva žije vyčerpáním, já si musím přivydělávat doučováním, a ty si tu sedíš a cpeš se, jako bys byl král světa.“
„Natálie, prosím tě, nezačínej,“ povzdechl si, aniž by zvedl oči od talíře.
„Nezačínej? Celá léta nic nedáváš, neptáš se, nezajímáš se o nás. Nikdy tě nenapadlo, já nevím… pomoct?“
„Pomáhám, jak můžu,“ odsekl.
„Pomáháš? Možná pomáháš té svojí Ivoně?!“ vybouchla jsem a hned toho litovala. Ale bylo pozdě.
Táta ztuhl. Lžíce s polévkou mu uvízla ve vzduchu. Několik vteřin na mě zíral, jako bych pronesla nějaké zaklínadlo. Pak pomalu odložil příbor a stiskl rty.
„Odkud znáš to jméno?“
„Takže je to pravda…“ zašeptala jsem a cítila, jak mi je horko. „Už léta jí posíláš peníze a my tady žijeme jako žebráci. Kdo to vůbec je? Máš druhou rodinu?!“
Neodpověděl. Seděl se skloněnou hlavou, jako by se najednou propadl do sebe. To ticho bylo horší než jakákoli lež.
„Mluv. Aspoň jednou řekni pravdu,“ zasyčela jsem skrz zuby.
„To… není tak, jak si myslíš,“ řekl nakonec. Ale ta věta jen přilila olej do ohně.
Vyběhla jsem z kuchyně.
V hlavě mi vířilo jediné: jestli to není milenka, tak co? Kdo by si zasloužil tolik pozornosti, tolik peněz? A proč máma nikdy neřekla ani slovo?
Mámino tiché přiznání
Našla jsem ji v koupelně. Stála u pračky a skládala ručníky. Tolik let a ona stále všechno dělala v tichosti, jako by každé slovo mohlo něco zničit.
„Mami,“ řekla jsem opatrně, ale rozhodně. „Kdo je Ivona?“
Rychle zamrkala, aniž by zvedla zrak.
„Natálie, teď ne…“
„Právě teď. Víš, že jí táta platí. Každý měsíc. Nájem, nějaké převody. Přece nejsme bohatí, a on rozdává peníze cizí ženské.“
„Odkud to máš?“ zeptala se tiše.
„To je jedno. Vím to. A chci vědět všechno.“
Konečně se na mě podívala. Její oči byly skleněné, jako by si na vteřinu dovolila cítit něco víc než jen únavu.
„Já jsem to taky dlouho nevěděla,“ zašeptala. „Zjistila jsem to… náhodou. Možná před patnácti lety.“
„Před patnácti lety?!“ vykřikla jsem. „A nic jsi mi neřekla? Nic jsi mu neřekla?! Jak se tak dá žít?“
„Myslíš, že to bylo snadné?“ přerušila mě už roztřeseným hlasem. „Máš tátu. Jaký je, takový je. Ale byl tu. Měla jsem na výběr – buď ho opustit a zůstat s tebou sama, bez prostředků, bez práce, anebo… přimhouřit oko. Protože on přísahal, že to není milenka. Že je to… závazek.“
„Závazek?“ odfrkla jsem si. „A co my, nejsme jeho závazek?“
Zmlkla. V tom tichu jsem najednou pochopila: ona něco ví. Víc, než říká. Jen to nechce, neumí, nedokáže ze sebe dostat. Nebo… se bojí.
„Řekni mi všechno. Nebo si to zjistím sama.“
Otočila se ke mně zády a odešla z koupelny. A já tam zůstala a zírala na rovně složené ručníky, jako by v nich měla být odpověď.
Pravda vychází najevo
Seděla jsem ve svém pokoji s pootevřenými dveřmi. Už několik dní chodili rodiče jako stíny – vyhýbali se sobě, vyhýbali se mně. Máma byla mlčenlivá, ještě skleslejší než obvykle. Táta… jako by nepřítomný. Ticho mezi nimi bylo hmatatelné.
A pak jsem to uslyšela.
„Natálie začala něco tušit,“ řekla máma šeptem. „Našla nějaký převod. Nevím, jestli jí nemám všechno říct.“
„Ne,“ odpověděl táta stroze. „Ještě ne.“
„Pavle, jak dlouho to ještě potáhneš? Lžeš vlastní dceři, mně… i sobě. Jak ještě dlouho? Uběhlo dvacet let.“
„Nebyla to milenka,“ pronesl. „Nikdy. Byl to slib. Rozumíš? Slib.“
Ztuhla jsem. Nechtěla jsem poslouchat, ale nemohla jsem se odtrhnout. Jejich hlasy v kuchyni zněly, jako by stáli nad něčím, co každou chvíli vybuchne.
„Slib neslib, zničil jsi nás tímhle tajemstvím,“ odvětila máma.
Nevydržela jsem to. Vyběhla jsem z pokoje a vešla do kuchyně.
„Dost. Mám dost polopravd a nevyřčených vět. Vím, že táta dvacet let posílal peníze nějaké Ivoně. Vím, že máma o tom věděla. Teď chci vědět všechno. Kdo je to?!“
Rodiče se na mě podívali s takovou únavou, jako by se v té jediné chvíli celý jejich život smrskl do té jediné otázky.
„To je dlouhý příběh…“ začal táta a promnul si rukama obličej.
„Mám čas,“ odpověděla jsem chladně a sedla si ke stolu. „A nehnu se odsud, dokud neuslyším pravdu.“
Seděli jsme v tichu, dokud si táta nesáhl pro sklenici vody, jako by si chtěl koupit ještě pár vteřin.
„Poznal jsem ji na vysoké,“ začal. „Ivona. Byla… někdo důležitý. Tehdy jsem si myslel, že je možná ta pravá. Ale život…“ povzdechl si. „Rodiče o ní nechtěli ani slyšet. Nebyla z jejich kruhů, chudá, bez jména, bez ‚perspektivy‘. A já, hlupák, jsem se poddal tlaku. Opustil jsem ji. A šel dál.“
Máma stála vedle jako socha. Nehýbala se, neprotestovala.
„Po letech jsem ji náhodou potkal. Byla ve špatné situaci. Pracovala příležitostně, sotva vycházela s penězi. A já… cítil jsem, že jí něco dlužím. Že ji nemůžu podruhé opustit, když mě zase potřebuje.“
„Takže jsi jí platil nájem,“ řekla jsem chladně.
„A víc,“ přiznal. „Pomáhal jsem, jak jsem mohl. Ale nikdy jsme spolu nebyli. Ne… fyzicky. Tvoji matku jsem nepodvedl. Přísahám.“
„Ale miloval jsi ji,“ zašeptala jsem.
Nepopřel to. Jen sklonil hlavu.
„A my?“ zeptala jsem se. „Byla jsem pro tebe já někdy důležitá?“
„Byla,“ řekl tiše. „Ale jinak. Byl jsem zbabělec. Bál jsem se postavit čelem k tomu, co jsem udělal. Myslel jsem si, že když budu platit, když se nebudu projevovat, tak se to všechno nějak urovná.“
„A urovnalo se to?“ zeptala jsem se ostře. „Máma celý život dřela. Já jsem se celé dětství cítila jako nechtěné zavazadlo. A ty sis platil za své výčitky svědomí!“
Nevydržela jsem to. Vyběhla jsem z domu s bušícím srdcem a žhavým vztekem v krku. Musela jsem tu ženu poznat. Tu Ivonu, kvůli které náš život vypadal tak, jak vypadal.
Našla jsem ji
Stála jsem na druhé straně ulice s kelímkem studené kávy v ruce a dívala se, jak vychází z domu. Ivona.
Nízká, shrbená, s čepicí naraženou do čela, nesla síťovku s nákupem. Neměla v sobě nic z femme fatale, žádnou smyslnost, z které bych ji mohla podezírat. Spíš… stín člověka. Žena, které by si nikdo na zastávce nevšiml.
Pozorovala jsem ji, jak pomalu schází po schodech, na chvíli se zastavuje, chytá se zábradlí a jde dál, jako by ji každý krok stál sílu.
Tohle všechno bylo kvůli ní? Kvůli ní táta dvacet let poctivě odkládal peníze, zatímco my doma jsme počítaly každou korunu? Na chvíli jsem k ní chtěla přistoupit. Zeptat se: „Stálo to za to?“ Ale věděla jsem, že ona mi nemá co říct. A že to není její vina.
Natálie, 24 let
Související články
