Ještě před pár dny prožívala nejšťastnější chvíle svého života. Pak ale přišel šok – manžel si sbalil kufr a bez vysvětlení odešel. Její pohádková svatba se změnila v bolestivou noční můru.
Když jsme si před oddávajícím slibovali věčnou lásku, cítila jsem se jako v pohádce. I Martin vypadal dojatě. Obřad byl krásný a oslava se opravdu vydařila. Pozvali jsme jen nejbližší, protože jsme si přáli intimní atmosféru. Bylo to dokonalé. Dnes, když se na to dívám zpětně – a stává se to často – vím, že jsem byla slepá k mnoha varováním. Můžu se bránit tím, že jsem byla až po uši zamilovaná a věřila, že Martin mé city sdílí. Ale ve skutečnosti byl náš vztah postavený na lži...
Můj manžel mi nedokázal říct pravdu
Jen pár dní po svatbě jsem stála před svatebními šaty, které stále visely na dveřích skříně, a jen jsem na ně tupě zírala. Slzy mi stékaly po tvářích a já neměla sílu je otřít. Zničehonic jsem zůstala sama v bytě, který měl být naším společným hnízdem.
Slovy se nedá popsat, co jsem prožívala. Byla to směsice vzteku, smutku, zklamání, bezmoci a obrovského studu. Kdybych mohla, nejraději bych se neviditelná propadla do země. Cítila jsem se strašně ponížená.
Dodnes mám před očima Martina, jak tiše zavírá dveře s kufrem v ruce. V ten moment mi vůbec nedošlo, že je to definitivní konec. Až později jsem si plně uvědomila, že je to obyčejný zbabělec. Mohl mi ušetřit tolik bolesti, kdyby měl odvahu říct mi pravdu dřív. Ale na to je potřeba statečnost – a tu on neměl.
Manžel mě opustil
Přišla jsem z práce a našla ho sedět na pohovce v obývacím pokoji. Vedle něj stál sbalený kufr. „Co se děje?“ vydechla jsem vyděšeně.
„Tohle prostě není pro mě. Já to nedám,“ řekl skoro neslyšně.
„Nechápu,“ zírala jsem na něj s pootevřenými ústy.
„Není to tebou. Jsi skvělá, ale…“
„Ale co?“
„Ten rodinný život… já se v tom necítím dobře. Promiň,“ dodal, vstal a odešel. Prostě se sebral a odešel, ani se neohlédl. Jako bych byla vzduch.
V hlavě mi vířil chaos. Nesnilo se mi to? Když jsem se trochu vzpamatovala, zkoušela jsem mu volat, ale telefon nezvedal. Nakonec si ho vypnul. Připadala jsem si jako v absurdním dramatu. Následující dva týdny jsem nebyla ničeho schopná. Vzala jsem si volno a zalezla pod deku, snažila jsem se tu novou realitu nějak zpracovat. Byla jsem na dně a budoucnost se zdála být jen černá.
Tchyně to ještě zhoršila
Potřebovala jsem vysvětlení – jak mě mohl opustit jen dny po svatbě? Když mi bylo o trochu lépe, zkusila jsem Martinovi znovu volat. Bez úspěchu. Nakonec jsem se odhodlala a zašla za jeho matkou, doufala jsem, že mi něco řekne.
„Nikdy ti nechtěl ublížit. Jen na to nebyl připravený a nevěděl, jak ti to říct. A ty jsi na něj moc tlačila,“ řekla mi bez obalu.
Neměla důvod mi lhát. Nikdy na mě sice nebyla vyloženě zlá, ale vždy jsem cítila, že s naším vztahem nesouhlasí. Její slova mě zasáhla jako rána. Otočila jsem se a beze slova odešla. Doma jsem se zhroutila a znovu propukla v pláč. Můj svět ležel v troskách.
Sundala jsem si růžové brýle
Čas plynul. Rozvod s Martinem jsem dotáhla do konce a postupně jsem na celé situaci začala nacházet i něco pozitivního. Říkala jsem si, že je vlastně štěstí, že se to stalo hned, a ne až za pár let. Martin nebyl zralý na manželství – a já ta varování přehlížela. Teprve teď mi to všechno začalo dávat smysl.
Cíleně se vyhýbal debatám o dětech. Kdykoliv jsem nadšeně mluvila o tom, jak si jednou založíme rodinu, stočil řeč jinam. A když jsem se ho zeptala napřímo, mlžil. Dával mi jasně najevo, že otcem být nechce. Do svatebních příprav se také skoro nezapojil. Já všechno organizovala a běhala, zatímco on jen pasivně přikyvoval. Bylo mu lhostejné, jak budou vypadat pozvánky, kdo zajistí jídlo, koho pozveme nebo jaké si vybereme prstýnky. Na rozdíl ode mě z toho neměl žádnou radost.
Pak mi vytanula na mysli jedna příhoda z počátku našeho vztahu. Kamarádka tehdy opatrně poznamenala, že se Martin až příliš otáčí za jinými ženami. „To asi není nejlepší znamení do budoucna, nemyslíš?“ zeptala se. A já nad tím jen mávla rukou a řekla jí, že to zbytečně hrotí.
Žila jsem s růžovými brýlemi na očích. Teď je vše jinak, i můj pohled na celou věc. Snažím se dát zase dohromady. I slova jeho matky dnes vnímám jinak. Vlastně bych jí měla poděkovat. Probrala mě z letargie. Její věta byla jako studená sprcha. Věděla, že její syn na vážný vztah a založení rodiny prostě nemá povahu. Věřím, že jednou potkám někoho, kdo na společný život bude doopravdy připravený. Chce to jen čas a trpělivost...
