Někdy rozchod nemusí vypadat jako válka. Někdy končí mírně, téměř tiše. Přesně tak to bylo s námi – se mnou a s Jakubem. Po třech letech plných společných rán, večerních hádek o hloupostech, plánů do budoucna a těch drobných každodenních rituálů prostě přišel okamžik, kdy jsme oba věděli, že už to není ono.
„Myslíš, že... je to už konec?“ – zeptala jsem se tehdy, aniž bych se mu podívala do očí, a kroužila prstem po oušku hrnku s nedopitým čajem.
„Asi jo... – odpověděl. A nebylo v tom žádné drama ani křik. Jen smutek. Takový, co se usadí někde hluboko, jako prach na starých knihách.
Rozhodli jsme se, že nebudeme nepřátelé. Že zůstaneme přáteli, že nás toho přece tolik spojuje. Tolik společných vzpomínek, smíchu, vtipů, porozumění. Ale nikdo neříkal, že přátelství po rozchodu je snadné. Nebo že se dá budovat bez nostalgického ohlížení za tím, co bylo.
Ze začátku to bylo divné. Jakub za mnou chodil na kávu, dívali jsme se spolu na seriály, vyprávěl mi o práci, já jemu o vysoké. Někdy jsme se smáli jako dřív. Někdy jsme mlčeli, jako bychom čekali, až jeden z nás řekne: „Víš co, možná to zkusíme ještě jednou.“ Ale nikdo z nás to neřekl nahlas.
Něco se začalo kazit, když se na scéně objevila Lenka. Moje sestra. O tři roky mladší, vždycky sebevědomá, hlučná, zábavná. Typ, který přitahuje lidi. Zvlášť muže. Kdysi Jakuba nesnášela – říkala, že je moc velký suchar, málo do života. A teď... Teď se najednou něco změnilo.
Zpočátku jsem jejich pošťuchování nevěnovala pozornost. Vždyť je normální, že si lidé povídají, smějí se, ne? Ale pak... pak jsem si všimla, že si Lenka obléká ty šaty, ve kterých vypadá nejlépe, když ví, že se má Jakub stavit. A že on zůstává čím dál déle. Že se na ni dívá... jinak. A já sedím u stolu s hrnkem čaje a předstírám, že je všechno v pořádku. Ale není.
Už jsem se na ně nemohla dívat
Vešla jsem do kuchyně a oni už tam byli. Jakub se opíral o linku, Lenka seděla s nohama přitaženýma k sobě. Smáli se. Tak nějak... až moc nahlas, příliš důvěrně.
„Co je tu tak vtipného?“ – zeptala jsem se a snažila se znít lhostejně, i když se ve mně už něco svíralo.
„Jakub vyprávěl, jak málem spálil plynový sporák, když vařil těstoviny,“ – prohodila Lenka se svým ironickým úsměvem. „Klid, Eliško, nežárli.“
Žárlivá? Vážně? Vždyť já jsem se s Jakubem rozešla. Vždyť jsme se dohodli, že jsme přátelé. Vždyť... sakra, vždyť tady něco nehrálo. Proč to vůbec říkala? Proč bych vůbec měla žárlit?
„Nežárlím,“ – odpověděla jsem chladně. „Jenom... vážně nemáš lepší místa, kde vysedávat?“
„Eliško, no tak přestaň, – vložil se do toho Jakub. “Vždyť si jen povídáme. Nepřeháněj.
„Přeháním?“ – zvýšila jsem hlas. „Možná prostě jen nechci být svědkem vašich dalších “nevinných„ flirtů.“
Lenka se na mě podívala s lítostí, jako bych to já byla ta nedospělá. A možná jsem byla? Možná mě prostě bolelo, že jeho smích, ten samý smích, který kdysi patřil mně, teď patřil jí.
Odešla jsem z kuchyně, práskla dveřmi, i když vím, že je to dětinské. Sedla jsem si na postel a začala nehtem rýpat do polštáře. Vždyť byl můj. Tři roky. Znala jsem každou vrásku kolem jeho očí, každou jeho reakci, každé gesto. A teď... teď sedí v kuchyni s mojí sestrou a směje se, jako by se nic nedělo. Možná je to hloupé. Možná opravdu žárlím. Ale vždyť byl můj.
Bylo to jako zrada
Potkali jsme se náhodou na univerzitě, v bufetu. Vlastně ne náhodou – věděla jsem, že tam ve středu bývá. Nechtěla jsem čekat další večer doma a předstírat, že nevidím, jak se s Lenkou čím dál víc sbližují.
„Můžeme si promluvit?“ – zeptala jsem se dřív, než si stihl objednat kávu.
Kývl. Sedli jsme si k oknu, do rohu, kde jsme si obvykle povídali o všem a o ničem. Jenže dneska nešlo o nic.
„Co se děje mezi tebou a Lenkou?“ – zeptala jsem se rovnou a podívala se mu do očí.
„Cože? Nic. Eliško...“ – nervózně se usmál a snažil se to obrátit v žert.
„Nedělej si legraci. Viděla jsem, jak se na ni díváš.“
„Nedívám se na ni nijak zvláštně,“ – odvětil rychle, až příliš rychle.
„Víš, že lžeš. I teď uhýbáš pohledem,“ – řekla jsem tiše, ale tvrdě.
Chvíli mlčel a hrál si s víčkem od kelímku.
„Možná si prostě dobře rozumíme. To snad není zločin, ne?“
Zločin? Ne. Ale zrada důvěry – ano. Cítila jsem, jak mi stažené hrdlo brání mluvit dál. Nechtěla jsem se před ním sesypat. Ne teď.
„Nedělej ze sebe oběť,“ – řekl nakonec. „To ty jsi řekla, že můžeme být přátelé.“
„Ale neřekla jsem, že se můžeš zamilovat do mé sestry.“
Chtěl něco odpovědět, ale vstala jsem. Nechtěla jsem poslouchat jeho vysvětlování. Vyšla jsem ven a chladný vzduch mě udeřil do tváře jako facka.
Tehdy jsem poprvé cítila, že jsem ho ztratila doopravdy. Dokonce víc než v den rozchodu.
Bylo jí to jedno
Celou noc jsem nespala. V hlavě se mi točily Jakubova slova: „Možná si prostě dobře rozumíme.“ Jako by to byl obyčejný rozhovor u kávy, jako by mezi nimi nebylo žádné napětí. Jako by nebyl můj bývalý, jako by Lenka nebyla moje sestra.
Ráno jsem sešla do kuchyně dřív než obvykle. Máma už vařila kávu, Lenka seděla u stolu v pyžamu a dívala se do telefonu.
„Víš, mami...“ – říkala, aniž by si mě všimla – „já jsem to nechtěla. Vážně. Prostě se to... stalo. Nějak samo.“
Ztuhlá jsem za rohem. Srdce se mi rozbušilo.
„Lenko, zlatíčko... Ale vždyť on chodil s Eliškou. Tři roky. Myslela jsem, že k sobě máte blízko,“ – odpověděla máma mírně, ale bez pochopení.
„Ne, co?“ – odfrkla si Lenka. „Vždyť už s ním není. Rozešli se, ne? Nebudu se celý život dívat, s kým Eliška kdy chodila. Jakub je fajn kluk a... myslím, že jsem se zamilovala.“
„Ale Eliška...“ – začala máma, ale v tu chvíli jsem vešla do kuchyně.
„Zamilovala ses?“ – řekla jsem ostrým tónem. „To je skvělé. Možná bychom na oslavu mohli uspořádat večírek?“
Obě se na mě podívaly, jako bych byla blázen.
„Eliško...“ – Lenka vstala, jako by mě chtěla obejmout. „Neslyšela jsi všechno...“
„Slyšela jsem dost, – přerušila jsem ji. “Zradila jsi mě. A ty taky, mami, vědělas to?„
„Dozvěděla jsem se to před chvílí, přísahám,“ – máma bezmocně rozhodila rukama. „Eliško, nekřič...“
„Nekřičím!“ – zařvala jsem. „Jenom prostě nemůžu uvěřit, že někdo může být tak falešný!“
Vyběhla jsem z kuchyně s pocitem, že se ve mně všechno vaří. Takovou bolest jsem necítila ani tehdy, když jsme se s Jakubem rozcházeli. Tohle nebyla jen ztráta chlapa. Byla to zrada. Od vlastní sestry.
Tvářila se, jako by se nic nedělo
Zavřela jsem se v pokoji, ale Lenka za mnou samozřejmě musela přijít. Zaklepala tiše, jako by to mělo něco zmírnit.
„Eliško...“ – začala tiše a pootevřela dveře.
„Nechoď sem,“ – řekla jsem bez síly.
Vešla. Samozřejmě, že vešla. Vždycky si dělala, co chtěla.
„Chtěla bych si promluvit,“ – sedla si na kraj postele. „Vím, že jsi naštvaná. Ale nebylo to plánované. Já... jsem nechtěla.“
„Ale stalo se, že?“ – přerušila jsem ji. „Prostě to mezi vámi “cvaklo„, co?“
„Ano,“ – řekla po chvíli. „Cvaklo.“
Zasmála jsem se. Hořce. Ironické. To slovo mi najednou přišlo tak prázdné, tak absurdně směšné.
„Lenko, víš, co bolí nejvíc? Ne to, že jste spolu. Ale to, že jste to dělali za mými zády. Že jsi se mi každý den dívala do očí a věděla jsi, co se děje. A nic jsi neřekla.“
„Protože jsem nevěděla jak,“ – vyhrkla rychle. „Eliško, já nejsem zlá. Přísahám, že jsem ti nechtěla ublížit.“
„Ale udělala jsi to,“ – podívala jsem se jí přímo do očí. „Ublížilas mi, Lenko. Právě ty. Ty, která mě znáš nejlíp.“
Zmlkla. A poprvé vypadala, jako by neměla žádnou odpověď. Jako by jí opravdu došlo, co udělala.
„Musím odsud vypadnout,“ – řekla jsem najednou. „Nemůžu tady být, ne s tebou.“
„Kam půjdeš?“
„Nevím. Možná k Olze. Možná kamkoli, kde nebudeš ty.“
Sbalila jsem si pár věcí do tašky. Sešla jsem dolů, aniž bych se ohlédla. Nevím, jestli jsem tehdy plakala bolestí, nebo úlevou, že to aspoň nemusím vidět.
Oba mi lhali
Jakub si se mnou domluvil schůzku v parku. Napsala jsem mu jen jednu větu: „Musíme si promluvit. Bez ní.“ Odepsal během minuty: „Dobře. Kde a kdy?“
Přišel přesně na čas, jako vždycky. Měl na sobě tu samou bundu, kterou nosil, když jsme byli spolu. Vždycky říkal, že je nejpohodlnější. A já ji měla ráda. Teď jsem se na ni dívala se znechucením.
„Ahoj,“ – řekl tiše.
„Nezačínej s “ahoj„, Jakube. Prostě mi řekni, co to má být, – ukázala jsem rukou do vzduchu, jako bych tím mohla obsáhnout celou situaci.
„Nemělo se to takhle stát,“ – povzdechl si. „Já... neplánoval jsem to. Přísahám. Prostě jsme si časem... začali rozumět.“
„A já?“ – zeptala jsem se. „Mně už nerozumíš?“
Zmlkl. Podíval se někam za mé rameno, jako by nesnesl můj pohled.
„Eliško, já si tě moc vážím. Byla jsi mi nejbližší osobou tři roky. Ale to... to skončilo.“
„A začala nová kapitola s mou sestrou?“ – zasyčela jsem. „S holkou, která s námi večeřela a poslouchala, jak se smějeme? Dívala se, jak se líbáme?“
„Nebylo to fér,“ – přiznal. „Ale taky to nebylo špatné.“
„Nebylo to špatné?!“ – zlomil se mi hlas. „Zradil jsi mě. Ne fyzicky – i když kdo ví – ale citově. A ona taky. Oba jste si vybrali něco jednoduššího, něco nového. A já?“
Chvíli nic neříkal. A pak jsem položila otázku, která mě bolela nejvíc.
„Miluješ ji?“
Zmlkl. Neřekl „ne“. Neřekl ani „ano“. Prostě… mlčel. A v tom mlčení bylo všechno. Otočila jsem se a odešla. Neplakala jsem.
Tohle jí neodpustím
Seděla jsem na posteli u Olgy a dívala se z okna na město, které jsem znala nazpaměť a které mi teď připadalo cizí. Lidé někam šli, něco dělali, žili. A já… já jsem se snažila dát dohromady.
Lence jsem se neozvala. Ona nepsala. Nesnažila se mě najít. Možná cítila, že to všechno překročilo hranici, která se nepřekračuje ani v rodině. Nebo možná byla prostě šťastná s Jakubem a nechtěla si to zničit. A možná... prostě neměla odvahu.
Máma volala, ale nezvedala jsem to. Nechtěla jsem poslouchat její pokusy o vysvětlování, omlouvání. Protože co by mohla říct? Že je Lenka mladá? Že život píše různé scénáře? Že mám být dospělá a pochopit to?
A já to chápala. To bylo nejhorší. Chápala jsem, že se lidé mění. Že láska někdy odchází, aniž by se ptala na svolení. Že si ne vždy vybíráme správně. A že city nemají morálku. Prostě jsou. Nebo nejsou.
Pořád cítím hořkost. Ale už ne tak bolestivou jako tehdy, když se to dělo. Teď je to něco jiného. Ticho po bouři. Prázdnota, kterou je třeba něčím zaplnit.
Eliška, 24 let
