Letos jsme museli říct dětem, že na dovolenou nemáme. Vypadalo to na katastrofu, místo toho jsme společně získali obrovskou zkušenost – naučili jsme se spolupracovat, vážit si peněz i jeden druhého.
Můj manžel na začátku prohlásil, že letošní dovolená spíš nepřipadá v úvahu, protože na ni nemáme peníze. Ale když se podíval na zaskočené tváře našich dětí, po chvíli záhadně dodal: „Ledaže bychom něco vymysleli…“. Společně jsme se podívali, kolik máme našetřeno a na co peníze potřebujeme.
S penězi to bylo nahnuté
No to je nadělení! Výměna pračky za novou, prasklá trubka na záchodě a k tomu rovnátka pro kluka – takové výdaje jako blesk z čistého nebe zruinovaly náš rozpočet odložený na životní radosti. Šlo to rychle, nedá se nic dělat!
„Proč? Mami, jen to ne!“ – po několik okamžiků se obývákem ozývaly nářky a protesty.
A pak se snažili jeden druhého překřičet, padali jako mrtví na podlahu, bezvládně viseli z opěradel pohovky… Naše ratolesti předváděly skutečné divadelní představení.
„Je jen jedna možnost, jak o prázdninách něco zažít. Možná se nám podaří sehnat chybějící částku,“ manžel udělal pauzu a podíval se na děti.
„Ano, ano! Podaří!“ – děti radostně zareagovaly a nadělaly spoustu hluku tleskáním a dupáním.
Musela jsem je utišit, protože jsem se bála, že sem za chvíli vrazí naštvaní sousedi a obviní nás z vyvolávání seismických otřesů.
Manžel měl nápad
„Poslouchejte, mám nápad. Já i vaše máma si můžeme vzít v práci hodiny navíc, ale obávám se, že to stačit nebude. Ostatně, nebylo by fér, kdyby radost pro nás čtyři ležela jen na bedrech dvou, souhlasíte?“
Nadšení kluků viditelně opadlo, protože začali tušit nějaký háček. Přesto jsme v rozhovoru pokračovali.
„Prarodiče slíbili pomoc. Počítají s pomocí při nákupech, úklidu, venčení Alfa a leštění auta. Výměnou za sekání a hrabání trávníku slíbili přihodit nějakou kačku na letní výlet,“ oznámila jsem.
„Sousedka odnaproti si poranila nohu a ptala se, jestli by si jeden z vás nechtěl přivydělat ke kapesnému tím, že by jí pomáhal venčit pejska,“ navrhl manžel další nápad. „Kromě toho trochu omezíme výdaje za hlouposti, a díky tomu všemu se nám možná podaří na pár dní odjet.“
Byla jsem na syny pyšná
Kluci pochopili, že nemá cenu diskutovat, a rozhodli se vzít věci do svých rukou. A skutečně se pustili do práce. Netlačili jsme na ně, aby něco dělali, ale mince padaly do sklenice na prázdninový fond s pravidelností, která nás překvapila. Navíc, i když sklenice nebyla zavřená, peníze z ní nemizely, když některého z kluků na něco přepadla chuť. Neskrývala jsem, jak moc jsem na naše syny pyšná, že s námi statečně shánějí peníze na dovolenou.
„Vždyť jsme v tom přece spolu, ne?“ – řekl Darek, náš osmiletý syn, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě.
Jeho dospělý postoj mě hodně překvapil. Obvykle jsme s manželem, v honbě za neodkladnými záležitostmi, brali všechno na sebe a naše děti do toho nezatahovali. Přesvědčovali jsme sami sebe, že to tak bude rychlejší, efektivnější a bezpečnější. Také se nám zdálo, že nemá smysl zatěžovat dětem hlavu každodenními problémy, a už vůbec ne těmi, které se týkají peněz.
Synové se tak stáhli z rodinného života a soustředili se na školu a počítačové hry. Zdálo se, že je nezajímá, co se děje kolem, jako by byli odříznuti od reality. Upřímný rozhovor s nimi však dokázal jejich přístup zcela změnit. Cítili se důležití a potřební, když dostali šanci zapojit se do domácích záležitostí.
Byla to cenná lekce
Den co den jsme u nich pozorovali rostoucí radost, když viděli, jak se sklenice stále více plní mincemi, a také se těšili, že se jim podařilo pomoci prarodičům, paní sousedce nebo kamarádovi, který měl problém s vyřešením úkolu. Nebylo podstatné, zda za svou pomoc dostali odměnu, nebo ne – časem se stále aktivněji účastnili života ostatních. Kromě toho si z toho odnesli cennou lekci do budoucna: rozumné hospodaření s penězi.
Než se na nás obrátili s prosbou, což dříve dělali mechanicky slovy „Mami, tati, kupte mi to“, promysleli si, jakou částku bude třeba utratit a kolik vaflí a zmrzliny by si za ty peníze mohli dát během dovolené. Samozřejmě nám nešlo o to, aby se z nich stali skrblíci, kteří si i ostatním odpírají jakékoli potěšení, ale rozhazovačnost může být stejně nebezpečná.
Uspořádali jsme rodinnou sbírku
Konečně nastal okamžik, kdy jsme sečetli, kolik se nám podařilo našetřit. Když jsme připočítali všechny prémie za práci přesčas, částka by nám stačila na menší výlet, ale bez velkého rozhazování.
„Dobře, udělejme to takhle…“ – manžel vytáhl z peněženky pětistovku. „Plánoval jsem to dát na opravu motorky, ale asi se to dá odložit.“
Manžel tu motorku miloval, protože se k ní vázala spousta vzpomínek na chvíle strávené s jeho otcem. Uvědomovala jsem si, jak mnoho obětoval, když se vzdal toho, že by se toho léta vydal na jakoukoli projížďku.
„Tak já taky něco přidám…“ – zamumlala jsem si pod nos a přihodila do prázdninové kasy dvě stovky. „Plánovala jsem si pořídit nové boty, ale pak jsem si řekla, že je vlastně vůbec nepotřebuju.“
„Já taky něco mám!“ – Darek běžel do svého pokoje a za chvíli se objevil se stokorunovou bankovkou. „Dostal jsem ji od prarodičů k narozeninám a schoval si ji.“
„Taky přispěju!“ – starší syn na chvíli odešel, a když se vrátil, přidal do kasy tři stovky.
„Kdes vzal tolik peněz?“ – nemohla jsem se přestat divit.
„Šetřil jsem si peníze, které jsem dostával. Navíc, víš, k narozeninám babička s dědou taky trochu přispěli. A ještě jsem prodal kámošovi jednu hru, kterou táta kdysi sehnal, a ona na našem počítači ani nešla spustit.“
Podařilo se nám něco našetřit
Manžel začal všechno počítat a měl pro nás dobré zprávy.
„Dobrá, moji drazí. Vypadá to docela dobře a na nějaký pěkný prodloužený víkend nám to bude stačit.“
„K jezeru!“ – synové neměli pochyb.
Sluníčko svítilo po celou dobu pobytu, takže se kluci neustále cákali v jezeře. Napadlo mě, jestli se jednoho dne neprobudí s plovacími blánami mezi prsty. Trávili čas plaváním, děláním salt do vody, potápěním se pod hladinu. Skamarádili se s ostatními dětmi a celá parta běhala a honila se podél břehu.
Měli jsme čas na rodinné procházky a prozkoumávání okolí. Večery jsme trávili u deskových her a ten, kdo prohrál, musel připravit večeři. Kluci si sedmkrát rozmysleli, než utratili peníze za hračky, kterých byla spousta ve stáncích rozestavěných podél cesty k vodě.
Děti si začaly vážit peněz
Padesátikorunové mince držené v dlaních symbolizovaly venčení sousedovic pejska nebo sekání trávy u babičky a dědy. Pomalu jim docházelo, co skutečně znamená vydělávat a utrácet peníze. Často si odpustili další „zábavu“, když dospěli k závěru, že nestojí za tolik peněz. A kromě toho, největší zábava číhala nedaleko a byla úplně zadarmo.
Jako tehdy, když objevili mrtvého hada a půl dne s ním napíchnutým na klacku pochodovali po okolí, zatímco já jsem z toho málem dostala infarkt. Strávili jsme spolu spoustu času povídáním a ukázalo se, že i přes velký věkový rozdíl jsme si skvělými partnery pro rozhovor. Naše děti si vážily toho, co jsme jim chtěli předat, a my jsme konečně začali opravdu naslouchat tomu, co nám říkají ony. Záleželo nám na tom, abychom se lépe poznali. Vlastně by to mělo být mezi rodiči a dětmi normální.
Naši synové o nás projevovali stejně velký zájem jako my o ně. Vyptávali se na naše mládí – jací jsme byli v jejich věku, co jsme dělali, jaké jsme měli strachy, o čem jsme snili a čeho teď litujeme. Ten čtyřdenní výlet byl pro nás časem odpočinku a radosti. Poznali jsme se navzájem znovu. Dříve jsme se snažili zaplnit každou volnou chvíli různými aktivitami, kroužky nebo zábavou, jako bychom spolu ani nechtěli trávit čas.
To léto nás změnilo
Abychom si náš vztah po návratu domů udrželi a nezahodili to, co jsme vybudovali, vzdali jsme se některých dalších aktivit a nahradili je společnými procházkami. Méně často jsme chodili do kina, protože doma si film můžete kdykoli zastavit a vrátit se k němu, když je třeba si odskočit nebo připravit další mísu popcornu, když ta první záhadně zmizí už v polovině sledování.
Prarodiče se konečně mohli radovat, že k nim vnoučata chodí z vlastní vůle, bez neustálého přemlouvání. Přicházeli si popovídat a pomoci s různými drobnostmi. Nešlo o žádné „kačky“, i když když je dostali, neodmítli. To byla interní záležitost mezi prarodiči a vnuky, do které jsme se my, rodiče, nepletli. Tímto způsobem se vztahy v naší rodině upevnily. Nikdo by si nepomyslel, že nedostatek peněz může tak pozitivně ovlivnit vztahy mezi blízkými.
Matylda, 40 let
Související články
