Eva chtěla pomoci své mladší sestře, která se dostala do potíží. Poskytla jí střechu nad hlavou, dokud si nenajde nové zaměstnání a nebude mít na vlastní nájem. Po nějaké době si ale všimla, že si sestra s mým manželem rozumí až příliš. A nezůstalo jen u slov...
Když moje sestra Klára přišla o práci a neměla na podnájem, chtěla jsem jí pomoct. „Můžeš bydlet u nás, máme volný pokoj pro hosty. Zůstaň do té doby, než si něco najdeš,“ nabídla jsem jí.
„Nechci vám být na obtíž,“ zašeptala, ale v jejím hlase byla znát úleva.
Chtěla jsem sestře pomoci
Zpočátku bylo všechno v naprostém pořádku. Uvolnila jsem jí místo ve skříni, aby si měla kam dát věci, večer jsme spolu sledovaly seriály. Klára se smála nahlas a bylo vidět, že na chvíli zapomněla na své starosti. Pavel se k nám občas přidal. Všimla jsem si, že si rozumějí – pomáhal jí s životopisem, radil jí, co by mohla dělat, povídali si o životě.
„Vám dvěma to klape,“ utrousila jsem jednou.
Pavel se na mě podíval trochu překvapeně. „Snažím se jí pomoct. To je snad normální, ne?“ ohradil se.
Jeho reakce mě zarazila. Začala jsem si klást otázky: Žárlím? Přeháním to? Vždyť je to jen moje sestra a můj muž. Měla bych mít radost, že si rozumí. Ale neměla jsem...
Začala jsem žárlit
„Myslíš, že nevidím, co se mezi vámi děje?“ zeptala jsem se ho jednoho večera, když jsme konečně byli sami. Klára tehdy šla ven s kamarádkami.
„O čem to mluvíš?“ reagoval unaveně.
„O tobě a Kláře. O těch pohledech, o tom, jak se směješ. Jako by byla tvoje žena, ne já.“
Chvíli zamyšleně mlčel. „Už to přeháníš. Pomáhám jí, protože je v těžké situaci. Vždyť je to tvoje sestra.“
„Já vím, kdo to je. A právě proto to bolí – připadám si jako páté kolo u vozu.“
Mávl rukou. „Jsi unavená, všechno tě rozčiluje.“
„Možná. Ale nejsem slepá,“ řekla jsem klidně. „Třeba bys byl rád, kdyby tu zůstala navždy, když si tak skvěle rozumíte...“ Dívala jsem se mu do očí. Čekala jsem, že se zasměje, obejme mě a řekne, že je to hloupost. Ale on mlčel. „Proč jsi to nepopřel?“ zeptala jsem se. „Proč jsi hned neřekl, že je to nesmysl?“
„Protože to není tak jednoduché,“ zamumlal a uhnul pohledem.
Pochopila jsem, že moje tušení bylo správné...
Něco se děje
Počkala jsem, až se Klára vrátí z nákupu. Seděla jsem u stolu, dívala se na displej telefonu, ale nic jsem nevnímala. Všechno bylo jako v mlze. Když jsem konečně zaslechla klíč v zámku, ztuhla jsem. Vešla s plnou taškou a pobrukovala si. „Ahoj, ségra. Koupila jsem ti tvoje oblíbené sušenky,“ řekla vesele a položila tašku na linku.
„Co se děje mezi tebou a Pavlem?“ pronesla jsem vážně.
Okamžitě se jí změnil výraz. Úsměv zmizel, přimhouřila oči. „Tobě přeskočilo?“ zeptala se.
„Viděla jsem, jak se na sebe díváte. Jak se k sobě chováte. Něco se děje. A já chci vědět co.“
„Přestaň. To je směšné. Je to přece tvůj manžel. Fakt si myslíš...“ kroutila hlavou.
„Nejde o to, co si myslím. Bojím se, že se děje něco, co nechcete přiznat.“
Klára si začala pohrávat s vlasy – to dělala vždycky, když byla nervózní nebo lhala. „Evo, vážně to přeháníš. Možná jen žárlíš, že si ho všímá i někdo jiný. Nebo že si s ním rozumím líp než ty...“
Pohádaly jsme se
Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. „Možná...“ pronesla jsem. „Ale ty mi něco tajíš. Znám tě moc dobře na to, abych to nepoznala.“
Dívala se na zem. Zaťala pěsti. A pak najednou zvýšila hlas: „Víš co? Ty mě vždycky jen poučuješ. Vždycky! Už když jsme byly malé holky, a teď zase. Nemůžu nic říct, aniž bys mě soudila.“
„Tohle není o poučování. Tohle je o důvěře. A o tom, že si ve vlastním bytě připadám jako cizinec.“
„Možná bych měla odejít,“ řekla chladně.
„Možná...“ dodala jsem. To slovo mezi námi viselo jako propast. Neodpověděla mi. Ale dala mi něco jiného – jistotu. Něco je špatně. A Klára už není ta sestra, které můžu bezmezně věřit.
Opustila jsem je
Další den jsem přišla domů dřív. V práci jsem se vymluvila na migrénu, ale ve skutečnosti jsem chtěla zjistit, co se děje, když nejsem doma. Potichu jsem vešla do bytu. Zaslechla jsem hlasy a pak smích, takové zachichotání. Zvuky vycházely z naší ložnice. Mohla jsem tam vtrhnout a nejspíš bych je přistihla... Neudělala jsem to. Nechtěla jsem to vidět. Místo toho jsem si v koupelně vzala kartáček a pár svých věcí ze sušáku. Jen to, co bylo po ruce. Zbytek oblečení ve skříni v ložnici jsem nechala být. Ti dva si ničeho nevšimli. Když jsem odcházela, z ložnice se začalo ozývat sténání.
Přestěhovala jsem se ke své kamarádce Janě. Neřekla jsem jí, co se stalo, jen jsem ji poprosila, jestli bych u ní pár dní nemohla zůstat. Položila jsem tašku do kouta a sedla si na gauč. Jana mi podala čaj a na nic se neptala. Až večer tiše řekla: „Kdybys o tom chtěla mluvit...“
Neodpověděla jsem. Zírala jsem do stropu. V hlavě jsem měla Kláru jako malou holku s rozcuchanými vlasy, jak ke mně běží s odřeným kolenem, jak jsem ji objímala, jak jsem ji bránila před psem ze sousedství, jak jsem jí nechala poslední kousek koláče, jak usínala vedle mě, když se bála bouřky. A teď spala v mé posteli s mým manželem.
Můj mobil vibroval. Klára mi psala krátké zprávy: „Kde jsi? Prosím, ozvi se. Můžeme si promluvit?“ Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem s ní mluvit. Pavel se mi taky snažil dovolat. Dokonce za mnou přišel do práce, ale recepční jsem řekla, že ho nechci vidět. Ne proto, že bych mu nemohla odpustit, ale proto, že mi nedokázal říct pravdu, když na tom ještě záleželo.
Uvědomila jsem si jedno – důvěra není jen pocit. Je to rozhodnutí, které děláme. A když se jednou rozbije, nejde ji slepit jako rozbitý talíř. Můžeme předstírat, že se nic nestalo, ale pokaždé, když ho vezmeme do ruky, budeme se bát, že znovu praskne...
