Martina už neunesla, že ji manžel jen vysává a celé dny tráví u televize s pivem. Rozhodla se tomu zatnout tipec a zablokovala mu přístup k penězům. Její drsný krok přinesl nečekaný výsledek.
Každému správnému chlapovi by mělo záležet na finančním zabezpečení rodiny, ale můj manžel to očividně vidí jinak.
Od chvíle, co Honza přišel o práci, stal se z něj lenoch na druhou. Celé dny vysedává v křesle, zírá na televizi a popíjí pivo. Zpočátku mi to přišlo trochu vtipné, pak mě to začalo znepokojovat a teď cítím jen vztek. Jsem naštvaná, že tíha odpovědnosti za rodinu leží na mně, zatímco on tvrdí, že si konečně může odpočinout. Dost bylo! Je na čase s tím něco udělat.
Byli jsme každý jiný
Někteří muži oslňují krásnými vlasy, jiní přitahují ženské pohledy dokonale vypracovanými svaly nebo odzbrojujícím úsměvem. Honza není žádný krasavec. Už ve dvaceti měl bříško a začínající pleš. Je menší než já, i když si nevezmu podpatky. A přesto mě okouzlil. Protože i když nepřipomíná Brada Pitta, umí čarovat se slovy jako nikdo jiný. „Kouzelník se slovy“ – tak jsem mu říkala. Vždycky jsem se smála, že by bez problémů dokázal prodat i písek na poušti a určitě by na tom vydělal majlant. Uměl se prodat tak dobře, že jsem si ho vzala za muže.
Svůj vypravěčský talent mohl využít mnoha způsoby. Honza by byl skvělý jako moderátor v rádiu, konferenciér a v mnoha dalších profesích. On si ale vybral jinou cestu. Stal se obchodním zástupcem a musím uznat, že v tom byl vynikající. Pravidelně se umisťoval na špici nejlepších prodejců v republice. Nejméně jednou za čtvrt roku dostal nabídku práce od konkurence, on ale zůstával věrný firmě, ve které pracoval, a byl za to patřičně odměňován.
Já takový dar nikdy neměla. Neuměla jsem hypnotizovat slovy a neměla jsem talent na prodej. Nevadí, protože mě to stejně vždycky táhlo ke zdravotnictví. Vystudovala jsem stomatologii a díky pomoci rodičů se mi brzy po škole podařilo otevřít si vlastní ordinaci. Dnes vydělávám opravdu dobře a můj manžel toho neváhal využít.
Najednou přišel o práci
„Už jsi doma z práce?“ zeptala jsem se jednoho dne Honzy, když se objevil dříve, než měl. „Myslela jsem, že se dnes vrátíš až večer.“
„Já taky, ale dovolili mi odejít dřív a už se nikdy nevracet.“
„Jak to?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Prostě tak. Vyhodili mě. Ředitel dnes oznámil, že zavírají oddělení dílenského nářadí, a protože ostatní sekce už jsou plné, vyhodili mě na dlažbu.“
„A ty to říkáš s takovým klidem?“
„A čím se mám trápit? Když dnes pošlu životopis do pár firem, zítra mám práci. Žádný problém, žádný stres.“
Měl pravdu. Konkurence se ho přece léta snažila přetáhnout. Mohla jsem klidně spát.
„Chystáš se to udělat ještě dnes?“
„Ne. Dám si asi týden volno.“
„To je dobře. Zasloužíš si trochu odpočinku.“
Honza chodil spát pozdě a vstával pozdě. Celé dny seděl v křesle a sledoval seriály na streamovacích službách. Nic jsem mu nevyčítala. Nepamatuji si, kdy jsme naposledy měli dovolenou, a musím uznat, že než přišel o práci, dřel jako kůň. Zmíněný týden volna se ale začal protahovat. Nejdřív na dva, tři, pak na čtyři týdny. Po dvou měsících jsem toho začínala mít dost.
Myslela jsem, že má depresi
„Jak se cítíš, miláčku?“ zeptala jsem se ho jednoho dne, když jsem se vrátila z práce.
„Výborně. Děkuji za optání.“
„Určitě? Nálada v pohodě? Necítíš se smutný nebo skleslý?“
„Co to je za výslech?“ rozčílil se.
„Žádný výslech. Chci jen zjistit, jestli nemáš příznaky deprese.“
„Martino, co sis to zase vymyslela?“
„Už druhý měsíc se nezvedneš z křesla, leda tak k lednici pro další pivo. Pořád nemáš práci a očividně to nehodláš měnit. Tak se ptám, trápí tě něco? Protože jestli se necítíš dobře, najdeme ti pomoc.“
„Nemám žádnou depresi a nepotřebuju psychiatra.“
„A kdo mluví o psychiatrovi? Myslela jsem terapeuta. Zlato, chápu, že tě ztráta práce mohla ranit, ale pokud na tom nezačneme pracovat, problém se bude jen prohlubovat.“
„Prosím tě, nevymýšlej mi nemoci. Cítím se skvěle.“
To mi vyrazilo dech
„Tak proč tak dlouho nic neděláš?“
„Protože si potřebuju odpočinout. Vždyť nám nic nechybí. Nestěžuješ si na nedostatek pacientů a od každého si vezmeš nejméně pár tisícovek. Jsi šikovná, takže pro změnu můžeš teď nějakou dobu nosit kalhoty v téhle rodině ty.“
Tak takhle si to vymyslel. Já se měla sedřít z kůže, zatímco on bude zírat na obrazovku a dopřávat si studené pivo. Tak na to, ať zapomene! Nešlo o peníze, těch jsme opravdu měli dost. Ale to neznamenalo, že si může dovolit být líný.
Nemohla jsem to dovolit
Máme dva syny. Jaký příklad jim dává otec povaleč? Tonda a Kryštof jsou ve věku, kdy potřebují dobrý mužský vzor. A táta, kterému se nechce chodit do práce, nemůže být dáván za příklad. Pochopila bych to, kdyby se snažil něco najít. Ale on neposlal ani jeden životopis. Zatím je o něj zájem, ale když vypadne z oběhu, už se do něj nemusí vrátit.
„Oblékej se, jedeme na nákup,“ řekla jsem jednoho dne
„Skvělé. Zrovna mi dochází pivo.“
Po návratu jsem ho poprosila, aby si se mnou sedl ke stolu. Vytáhla jsem účtenku a začala kroužkovat všechny položky, které si vybral pro sebe.
„Co to děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Počítám, kolik stál tvůj nákup.“
„A k čemu?“
„Protože chci vědět, kolik mi dlužíš.“
Rozdělila jsem rozpočet
„Jak to dlužím? Od kdy máme doma dva oddělené rozpočty?“
„Ode dneška. Odteď budu zapisovat každý tvůj výdaj. Spočítám ti i spotřebu elektřiny a vody. Na konci měsíce mi za všechno zaplatíš.“
„To nebude problém,“ řekl a začal se smát. „Zapomnělas, že mám druhou kartu k tvému účtu?“
„Už nemáš,“ oznámila jsem.
„Ale jak to?“
„Dnes jsem ti zablokovala přístup. Nevím, kde vezmeš peníze, a je mi to jedno. Ale na konci měsíce mi vrátíš tolik, kolik spočítám.“
„Martinko, stává se z tebe pěkná semetrika.“
„Nesnaž se mě vyvést z míry svými vtípky. Stejně názor nezměním.“
„Proč jsi taková?“
„Protože se už nemůžu dívat, jak celé dny vysedáváš v křesle s pivem v ruce. Chováš se jako hrdina z nějakého špatného sitcomu. Tohle není seriál, Honzíku. To je život. Ano, hlad nám nehrozí, ale napadlo tě, jaký dáváš příklad dětem? Není ti trapně, že tě živí žena?“
Můj plán zafungoval
Asi potřeboval takovou ledovou sprchu, protože na ta slova nijak nereagoval. Druhý den vstal z postele dřív než já. Když jsem se probudila, našla jsem ho v obýváku s notebookem na klíně.
„Co děláš?“ zeptala jsem se.
„Posílám životopisy. Měla jsi pravdu. Trochu jsem se tu zaseděl. Děkuju ti, že jsi mi otevřela oči.“
„Od toho máš přece ženu,“ řekla jsem a políbila ho na tvář.
Martina, 43 let
Související články
