Dcera odjela s milencem na dovolenou k moři a nechala mě sama s nemocnými vnoučaty. Místo zaslouženého odpočinku teď bojuji s únavou, stresem a bezmocí, zatímco ona si užívá volnost a klid daleko od nás.
Už jsem se neplánovala starat o malé děti. Své jsem vychovala, odchovala a teď, s šedesátkou na krku, jsem snila o klidu, knížce a procházkách s hůlkami. Ale život píše své vlastní scénáře. Moje dcera se, necelý rok po rozvodu, zamilovala až po uši do nového ctitele. Sbalila si kufr, na sociální sítě hodila fotku nohou na pozadí Jadranu a mně nechala dvě děti – tříletou a sedmiletého. „Mami, jen na dva týdny,“ řekla. Uplynul měsíc. Děti jsou na střídačku nemocné, doma je nepořádek a já... jsem na pokraji sil. Unavená, zahořklá a bezmocná.
Nečekaný telefonát
Zrovna jsem stála ve frontě u pokladny v Albertu, když zavolala Markéta. Mluvila rychle, zmateně, s takovým nadšením, že jsem si na chvíli myslela, že vyhrála ve Sportce.
„Mami, poslouchej, hlavně se nerozčiluj!“ začala rovnou. „Marek navrhl, abychom spolu jeli do Chorvatska. Zná tam skvělé místo, klidné, daleko od davů. No a... no a odlétáme zítra!“
„Odlétáte?!“ téměř jsem vykřikla a hodila do košíku poslední jogurt. „A co děti?“
„No právě… Potřebuju tě, mami. Moc. Na dva týdny, slibuju. Všechno jim připravím: oblečení, léky, plán dne, pohádky… Budeš jenom hlídat, aby neroznesly dům na kopytech,“ zasmála se nervózně.
„Markéto, vždyť víš, že mám svůj život…“ snažila jsem se protestovat, ale ona už měla připravenou odpověď.
„Mami, prosím. Vždycky jsem se na tebe mohla spolehnout. A já si opravdu potřebuju odpočinout, Marek taky… No tak tě prosím.“
Neměla jsem to srdce odmítnout. Ačkoli už tehdy jsem cítila neklid – něco mi na celé té „romantické“ eskapádě nesedělo. Ale řekla jsem ano. Protože jak odmítnout vlastnímu dítěti, které prosí do telefonu a říká, že je to „jen na dva týdny“?
Druhý den ráno přijela taxíkem. Děti ještě rozespalé, s medvídky v rukou. Ve spěchu mi dala pusu, prohodila: „Díky, mami!“ a byla pryč. Podívala jsem se na ty dva prcky a ucítila, jak se na mě pomalu snáší veškerá tíha světa.
Útěk od zodpovědnosti
Uplynuly tři dny, než jsem si uvědomila, že tady něco nehraje. Měly to být dva týdny, a už po třech dnech jsem na Markově Instagramu viděla fotku se sklenkou vína v ruce a popiskem: „Konečně dýchám. Jen my a moře.“ Ani slovo o dětech, žádné „stýská se mi“, jen záběry pláže, opálených nohou a západů slunce.
„Babi, a kdy se maminka vrátí?“ zeptala se Julinka a chytila mě za ruku, když jsem jí plnila pískoviště.
„Brzy, zlatíčko,“ odpověděla jsem a až mě píchlo u srdce, protože jsem tomu sama nevěřila.
Zavolala jsem. Jednou, podruhé, potřetí. Nakonec to zvedla s očividnou netrpělivostí v hlase.
„Mami, vždyť jsem říkala – odpočívám. Marek mě překvapil, zaplatil další týden. Prostě musím zůstat, pochop to, je to pro mě důležité.“
„Dětem se po tobě stýská,“ řekla jsem chladně.
„Vím, ale je to jen pár dní. Ty to zvládneš, jako vždycky.“
Jako vždycky. Jen tak. Jako by bylo samozřejmé, že člověk může nechat své děti a vyrazit na romantickou dovolenou. Přestávala jsem ji poznávat. Moje dcera – zodpovědná, organizovaná, citlivá máma – se najednou proměnila v holku z prázdninového katalogu. A já měla uklízet následky jejích rozhodnutí.
Zůstala jsem se dvěma dětmi, z nichž jedno zrovna začalo horečkovat a druhé tvrdohlavě odmítalo jíst cokoliv kromě čokoládových cereálií. A Markéta? Na dalších fotkách byla čím dál opálenější a... čím dál vzdálenější.
Každodenní život babičky na plný úvazek
Den začínal v šest ráno. Julinka se budila s pláčem, protože se jí „zdálo něco ošklivého“, a Honzík už vymýšlel, co by kde rozlil, vyhodil nebo rozebral. První dny jsem se ještě držela – snídaně, pohádka, chvíle hraní, procházka. Ale s každým dalším týdnem, protože ano, týdnem, ne dnem, to bylo čím dál těžší.
„Babi, já chci za mámou,“ říkala Julinka a tiskla se ke mně tak pevně, až mě svíralo na hrudi.
„Vím, sluníčko. Maminka se brzy vrátí,“ lhala jsem. Už jsem neměla sílu vysvětlovat, že si maminka zase „něco prodloužila“.
Mezitím Julinka onemocněla. Horečka, kašel, pláč v noci. Šla jsem s ní na polikliniku s Honzíkem v náručí, protože ho přece nenechám samotného. Tam půl hodiny čekání, skřípění zubů ostatních pacientů, protože přece „babička ty děti nezvládá“. Ano, slyšela jsem ten šepot.
Vracely jsme se tramvají, Julinka mi spala na klíně, Honzík kňoural, protože ztratil plastového dinosaura. Doma čekalo prádlo, polévka, nákup, který bylo třeba udělat, a úkoly do první třídy ke kontrole, protože Honzíkův sešit vypadal, jako by se přes něj přehnalo tornádo. Večer jsem si sedla na gauč a myslela jen na jedno – aby po mně už nikdo nic nechtěl. Alespoň na pět minut. Ale vždycky některé zavolalo: „Babi, čůrat!“, „Babi, mlíčko!“, „Babi, ztratila jsem medvídka!“. Začala jsem chápat, proč mladé matky pláčou v koupelně.
Únava, slzy a krize
Jednou v noci jsem se prostě rozplakala. Děti spaly – poprvé obě najednou – a já seděla v kuchyni nad studeným čajem a tiše plakala. Potichu, aby mě neslyšely. Už to nebyl jen smutek nebo únava. Byla to bezmoc. Neměla jsem sílu ani čas se o sebe postarat. Vlasy ledabyle stažené do culíku, vytahané tepláky, kruhy pod očima. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlela, kdy jsem takhle zestárla. A za co to všechno. Za to, že jsem byla dobrá matka? Že jsem jí vždycky pomáhala?
Zavolala jsem Markétě s úmyslem říct jí, že už dál nemůžu. Ale nezvedala to. Poslala jen SMS: „Teď nemůžu mluvit. Jsme na lodi.“ Na lodi. Já mezi plenkami, sirupy a ztracenými ponožkami. Ona na lodi, s drinkem v ruce. Jak si proboha mohla myslet, že je to v pořádku?
Druhý den zavolala moje kamarádka Božena. Jakmile uslyšela můj hlas, zeptala se:
„Tys plakala?“
Složila jsem se. Všechno jsem jí řekla. Že nespím, že nemám chvilku pro sebe, že děti jsou úžasné, ale já prostě... už nemůžu.
„Doroto, musíš něco udělat. Zavolat jí, jasně jí říct, že to není normální. Vždyť tě to odrovná.“
Chtěla jsem ji poslechnout, opravdu. Ale pokaždé, když jsem viděla ty malé oči, které na mě hleděly s důvěrou, se ve mně něco zlomilo. Znovu jsem si nevybrala sebe, ale děti.
Byla prostě drzá
Vrátila se po jednadvaceti dnech. Opálená, usměvavá, s kufrem plným suvenýrů a novou kabelkou „ze slevy“. Vešla do domu, jako by se nic nestalo. Vlepila mi pusu na tvář a řekla s odzbrojujícím úsměvem:
„Mami, tak ráda tě vidím! Mám ti toho tolik co vyprávět!“
Stála jsem nehybně, s rukama od mouky, protože jsem zrovna zadělávala těsto na pirohy, které Honzík miluje. Dívala jsem se na ni jako na cizí ženu. Děti s pískotem vyběhly a vrhly se jí kolem krku. A ona si klekla, objala je a hned se zeptala:
„Co je u vás nového? Byli jste na babičku hodní?“
„Takhle to vypadat nemělo,“ řekla jsem chladně, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „Já jsem opravdu počítala s tím, že se po dvou týdnech vrátíš.“
„Mami, vždyť víš, že Marek je umělec. Potřebuje prostor, inspiraci...“ začala filozofovat.
„A ty? Ty potřebuješ děti, jen když se máš ke komu vrátit?“
Podívala se na mě uraženě, jako bych jí dala facku.
„Mami, přeháníš. Opravdu nevidíš, jak jsi napjatá? Měla by sis užívat čas s vnoučaty. Milují tě.“
„Ano, ale já nejsem matka tvých dětí. Nenahradím tě, Markéto.“
Pokrčila rameny.
A v tu jedinou chvíli jsem pochopila: já jsem bojovala o rodinu, a ona o vlastní pohodlí.
Láska, která bolí
Markéta nepochopila, že překročila hranici. Nebo nechtěla pochopit. Při odjezdu mi Julinka dala pusu na čelo a zeptala se:
„Babi, a ty teď budeš spát?“
„Ano, zlatíčko. Hodně dlouho,“ usmála jsem se smutně.
Zavřela jsem za nimi dveře a poprvé po několika týdnech si sedla do křesla. Sama. To ticho bylo tak ohlušující, až mi zvonilo v uších. A i když se mi po nich stýskalo už teď, věděla jsem jedno: musím se naučit říkat „ne“. Dokonce i Markétě. Láska není neustálé obětování se. Láska k vnoučatům by neměla být zneužívána jako bezplatná služba. Pochopila jsem to pozdě, unavená a zdrcená. Ale pochopila jsem.
Neozvala jsem se jí další dny. Nekřičela jsem, nevybuchla jsem. Prostě jsem mlčela. Přemýšlela jsem. O tom, jak moc jsem se spletla. Věřila jsem, že jsem vychovala dceru, která bude citlivá, zodpovědná a loajální ke svým vlastním dětem. Místo toho jsem měla před sebou ženu, která mi je dokázala nechat skoro na měsíc, aby si užívala milostného opojení.
Možná si tenhle příběh jednou přečte a uvidí, jak moc mě zklamala. A možná ne. Možná nikdy nepochopí, jak těžké bylo být babičkou na plný úvazek ve věku, kdy člověk sám potřebuje podporu.
Dorota, 62 let
Související články
