Vanda si v důchodu chtěla odpočinout, ale nakonec musela převzít hlídání vnučky Magdy. Zatímco dřív si užívala klid a svobodu, teď čelí nesmlouvavým pravidlům snachy Moniky, která chce mít všechno pod kontrolou. Vanda bojuje za své právo být babičkou po svém...
Nikdy jsem se nechtěla starat o vnoučata na plný úvazek. Miluji je, ale myslím, že jsem na to příliš stará. Celý život jsem tvrdě pracovala, k tomu jsem se starala o dům a tři děti. Byly dny, kdy jsem byla tak vyčerpaná a ve stresu, že jsem nemohla usnout. V důchodu jsem si konečně chtěla trochu oddechnout, věnovat se sama sobě. Jít na procházku, do divadla, na bridž ke kamarádce nebo se prostě v tichu a klidu dívat na své oblíbené seriály. Dvě dcery a jejich manželé to chápali. Dávali mi své ratolesti na hlídání jen čas od času, ve skutečně nouzových situacích. Doufala jsem, že syn a snacha se budou chovat podobně.
Měla jsem se stát chůvou
Téměř čtyři roky jsem měla skutečně relativní klid. Přiváželi vnučku na hodinku, dvě a pak si ji zase odvezli. Ale dobré časy skončily. Rodičovská dovolená mé snachy končí a Magdu nepřijali do školky. No a Karel s Monikou teď nevědí, co s ní. Zkoušeli najít chůvu, ale nepodařilo se jim to. Tak přišli za mnou.
„Mami, musíš se nám o ni postarat. Vím, že na to nemáš sílu… Ale není to navždy. Jen do té doby, než najdeme dobrou chůvu. Nakonec se nám to určitě podaří“, přesvědčoval mě syn.
„Souhlas, prosím. Když se včas neobjevím ve firmě, rozloučí se se mnou“, plakala snacha.
„Dobře, pomůžu vám“, souhlasila jsem.
Neměla jsem to srdce odmítnout. Jednak měli syn se snachou skutečně nůž na krku, a jednak je vnučka hodná, klidná holčička. Byla jsem tedy přesvědčená, že budeme spolu trávit příjemný čas. A pravděpodobně by to tak i bylo, kdyby nebylo její matky. Všechno zkazila!
Snacha je panovačná žena
Vždycky si musí prosadit svou a chová se, jako by snědla všechnu moudrost světa. Nejednou jsem přemýšlela, proč si ji syn vůbec vzal a jakým zázrakem s ní ještě je. Nejspíš do ní musí být stále šíleně zamilovaný… Ostatně, to je jedno… Dokud si vládla u sebe doma a rozkazy vydávala jen Karlovi, její povaha mi absolutně nevadila. Před pár dny ale vyšlo najevo, že chce poroučet i mně! Ani náhodou!
Toho odpoledne zavolala a poprosila o schůzku mezi čtyřma očima.
„Proboha, máš nějaké problémy s Karlem?“ vyděsila jsem se.
„Ne, všechno je v pořádku. Jde o Magdu. Než se o ni začneš starat, musíme si ujasnit pár věcí. Je to velmi důležité“, uslyšela jsem.
„Opravdu? Tak přijeď, kdy chceš. Třeba hned“, odpověděla jsem.
Netušila jsem nic zlého. Věděla jsem, že vnučka je na některé věci alergická, a myslela jsem si, že mi to snacha chce připomenout, říct, jak mám případně dávkovat léky a na co si dát pozor.
Samé zákazy a příkazy
Na začátku byl rozhovor velmi milý. Monika mi děkovala, že chci Magdě věnovat svůj čas, říkala, že není lepší chůvy než babičky, že ke mně má důvěru… Úplně se rozplývala v chvále. V jednu chvíli ale vytáhla z kabelky papír a položila ho přede mě na stůl.
„Chtěla bych, aby sis to důkladně přečetla a zapamatovala“, řekla.
„Copak to je?“, zajímala jsem se.
„Zásady, kterými se s Karlem při výchově Magdy řídíme“, vysvětlila.
Cítila jsem se trochu uražená.
„Ale drahá, připomínám ti, že mám tři děti, které byly také kdysi malé… Možná to bylo dávno, ale paměť mám naštěstí ještě dobrou. Umím se o čtyřleté dítě postarat“, odfrkla jsem si.
„Já vím, ale dřív byla jiná doba… Vaše metody mohou být, ehm, trochu nemoderní. Dnes se děti vychovávají jinak, vyžadují se od nich jiné věci. Proto si to, prosím, přečtěte“, vrazila mi lístek do ruky.
O vnučku se postarám, ale...
Pro svatý klid jsem se na ten seznam podívala. Ve zkratce šlo o to, že nesmím vnučku rozmazlovat, dokrmovat mezi jídly, kupovat jí sladkosti. Mám dohlížet na to, aby venku neběhala, neskákala, nezpotila se a neušpinila… Nejlepší by bylo, kdyby seděla doma, učila se písmenka a číslice a dívala se v televizi na lekce angličtiny pro nejmenší. Z těch zákazů a příkazů se mi až zamotala hlava.
„Ten seznam myslíš vážně?“, ptala jsem se nevěřícně.
„Samozřejmě! Chci, aby ses řídila tím, co jsem napsala“, odpověděla.
„A když ne, tak co?“ zavrčela jsem.
„Nežertuj, je to opravdu důležité… Ve všech příručkách o výchově píšou, že se dětem mají stanovovat pravidla, nastavovat hranice. A my to s Karlem děláme. Nechci, abys zmařila naše úsilí…“, vysvětlovala.
„Už přestaň!“ přerušila jsem ji, protože jsem neměla chuť tyhle nesmysly dál poslouchat.
Uvnitř mě to úplně svíralo zlostí. Nedokázala jsem pochopit, jak může být snacha tak drzá! Kdyby se mnou aspoň všechny ty zásady prodiskutovala, zeptala se, co si o nich myslím. Ale ne! Slyšela jsem jen „chci“ a „požaduji“. Jako bych byla nějaká služka.
Když odešla a já se trochu uklidnila, okamžitě jsem zavolala synovi.
„Poslyš, nejsem si jistá, jestli se o Magdu můžu postarat,“ prohlásila jsem.
„Ale proč?“ zděsil se.
„Protože tvoje žena si klade podmínky, poučuje mě a nechává mi tu nějaký seznam požadavků. Přečetla jsem si ho a myslím, že jim nedokážu vyhovět. Podle mého názoru, když má dítě chuť jít na hřiště místo učení angličtiny, čas od času si dát koblihu a ušpinit se jako čuně, tak se mu to musí dovolit,“ odpověděla jsem.
„Propána, já taky, ale víš, jaká je Monika…“ zasténal.
„To mě nezajímá. Promluv si s ní. Až dojde ke stejnému závěru, tak zavolejte. A pokud ne, hledejte si chůvu,“ odvětila jsem a zavěsila.
Zatím telefon mlčí…
Vanda, 67 let
Související články
