Když jsem za sebou třískla dveřmi bytu, ve kterém jsem strávila patnáct let, ještě jsem nevěděla, kam pojedu. Věděla jsem jen jedno – už tam nemůžu zůstat. Petr, můj manžel, prohlásil, že se „musí ještě vyřádit“. A já? Já jsem měla zmizet, s grácií. Bez scén, bez křiku. Potichu, jako po většinu našeho manželství.
Tvrdě jsem pracovala
Seznámili jsme se v restauraci. Tehdy jsem si přivydělávala ke stipendiu jako servírka, on přišel s přáteli oslavit složenou zkoušku. Přeskočila jiskra, i když jsme byli velmi odlišní. Já pocházela z malého města, z naprosto průměrné rodiny. Doma jsme nikdy neměli peněz nazbyt, proto byla dcera na denním studiu pro rodiče velkou zátěží. Maminka pracovala ve škole jako uklízečka, táta byl pošťák. Měla jsem ještě dva mladší sourozence. Musela jsem se tedy spolehnout sama na sebe. Učila jsem se, abych získala prospěchové stipendium, a po přednáškách jsem si přivydělávala v tom podniku. Naštěstí jsem narazila na fajn šéfovou, která nejenže poctivě platila, ale také mi přizpůsobovala směny podle mého rozvrhu na univerzitě.
„Víte, Klaudie, kdysi jsem byla úplně stejná jako vy. Taky jsem byla ambiciózní a musela jsem se spoléhat jen sama na sebe. Chápu, že udržet se ve velkém městě je těžké, takže když budete mít nějaké kolokvium nebo zkoušku, dám vám volno. A o prázdninách vymyslíme víc hodin, aby vám vyšel lepší plat“, řekla mi jednoho dne a já byla opravdu dojatá, že mi tato naprosto cizí žena skutečně rozumí.
„Děkuji. Určitě nebudete litovat“, dokázala jsem ze sebe jen vypravit a paní Jolana s úsměvem přikývla.
„Já vím. Vidím, že jsi poctivá a pracovitá. A dlouhá léta v gastronomii mi ukázala, že takový zaměstnanec je skutečný poklad“, řekla jen a zeptala se, jestli si nechci přivydělat na svatbě, kterou v sobotu pořádá.
Chtěla jsem. Nevadilo mi ani to, že personál číšníků byl již plný a já měla strávit celé odpoledne, noc a ráno u myčky nádobí a jako pomoc v kuchyni.
Petr měl úplně jiný start
Taky pocházel z malého města, ale jeho rodiče byli lépe zajištění. Matka byla ředitelkou místního gymnázia, otec vedl dobře prosperující obchod s potravinami. Měli peníze, takže jejich syn si nemusel pronajímat levný podnájem u nějaké důchodkyně nebo byt společně s několika dalšími lidmi. Jakmile se dostal na vysokou školu, dostal klíče od kompletně vybavené garsonky na novém sídlišti. Nemusel si ani přivydělávat, protože rodičům, zejména jeho matce, záleželo na tom, aby se soustředil na studium.
„Ať Petr v klidu dostuduje tu geodézii a my přemýšlíme, že bychom mu založili nějakou firmu. Kdysi jsem snila, že bude lékařem, ale syn se na medicínu nedostal“, svěřila se mi jednoho dne moje budoucí tchyně.
Petr svých privilegií skutečně využíval a vedl typický studentský život. Výlety, večírky, běhání po hospodách, víkendové výlety na hory. Já do tohoto schématu moc nezapadala, ale nějakým způsobem jsem ho okouzlila. Po roce mě požádal o ruku a po svatbě jsme se nastěhovali do jeho garsonky. Té, kterou dostal od rodičů. Po promoci se uchytil ve velké realitní kanceláři, kde dostal docela slušný plat. Peníze se ho ale nikdy nedržely.
S manželem jsme byli naprosto odlišní. Já už snila o stabilitě: útulný domek, dítě, pes, oběd o dvou chodech na stole. Jemu se do toho vůbec nechtělo. Raději žil jako na vysoké.
„Na děti bude čas po třicítce. Ještě je tolik míst k vidění. Tolik k prožití. Nemá smysl se zahrabávat v plenkách“, prohodil jednou ke mně.
Léta plynula
Přesto jsme spolu nějak přežili patnáct let. Třicítku jsme měli už dávno za sebou, ale můj manžel na rozšiřování rodiny vůbec nepomýšlel. A já? Já jsem se asi bála od něj odejít. Pracovala jsem v soukromé školce. Svou práci jsem milovala, ale žádné velké peníze z toho nebyly. Byt patřil jemu, on vydělával víc. Zdálo se mi, že sama to nezvládnu. Protože jak? Mám si pronajmout garsonku za polovinu svého platu? A kde vzít peníze na účty, na živobytí, na budoucnost? A tak jsem setrvávala v tomto našem uspořádání až do chvíle, kdy Petr rozhodl za mě.
Seznámil se s mladší dívkou. Tvrdil, že s Anetou jsou „na stejné vlně“ a společně si mohou plnit sny. Myslím si ale, že šlo hlavně o to, že jeho nová láska pocházela z bohaté rodiny. Její otec byl ředitelem na úřadě, matka vedla lékárnu na skvělém místě ve městě a ona měla podnik převzít. Pro Petra to byla vysněná příležitost, jak se vyhnout zodpovědnosti a žít si bezstarostně s šílenou mladou holkou, která, podobně jako on, milovala večírky a dobrou zábavu.
Zůstala jsem bez ničeho
Neměla jsem tušení, co si se sebou počít. Z našeho bytu jsem se musela vystěhovat. Větší úspory jsem neměla. Jistě, mohla jsem zůstat u některé z kolegyň z práce. Ale holky měly své rodiny, děti, bydlely v panelácích. To bylo řešení nanejvýš na pár dní, ale musela jsem od něj odejít.
Nakonec jsem se ubytovala v levném hotýlku na okraji města. Dva dny bez plánu, bez naděje. Ale třetího rána se ve mně něco zlomilo. Uvařila jsem si čaj do plastového kelímku a pomyslela si: a co kdybych se vrátila tam, odkud pocházím? Do městečka, kde jsem vyrůstala. Na to tiché a ospalé místo, kde to stále voní čerstvým chlebem z pekárny na náměstí. Kde se dá jít bosky k řece a kde sousedé říkají „dobrý den“ ze zvyku, ne z povinnosti. Rodiče už nežili, v našem rodinném bytě bydlela sestra s manželem a dítětem.
Ale to místo bylo přece pořád moje. Protože co mě vlastně v hlavním městě drželo? S platem učitelky ve školce si tu stejně samostatný byt nepronajmu a neuživím se. Měla jsem se vrátit do sdíleného pokoje s náhodnými studentkami? Na to už jsem neměla nervy. Sbalila jsem si tašku a vyrazila.
Pronajala jsem si dům
Dům jsem našla náhodou. Starý, s červenou střechou a verandou, lehce zanedbaný, se zarostlou zahrádkou. V inzerátu na nástěnce před obchodem s potravinami stálo jen:
„Pronajmu levně. Cena dohodou.“
Zavolala jsem. O dvě hodiny později už jsem stála s majitelkou na verandě.
„To byl dům mé tety. Zemřela loni. Já nemám čas se o něj starat, bydlím v Ostravě“, vysvětlila mi žena po čtyřicítce. „Pokud se vám líbí, můžeme si sednout a promluvit si. Plánovala jsem ho prodat, ale nebyl zájem. Rozhodla jsem se ho pronajmout. Obývané místo alespoň nechátrá. A těch pár korun se taky vždycky hodí“, dodala upřímně.
Domek se mi líbil. Moc. Měl něco, co jsem hledala: klid. A prostor pro nový začátek. Cena nebyla přemrštěná, proto jsem se rozhodla podepsat smlouvu. Z úspor jsem zaplatila na tři měsíce dopředu. Později jsem si chtěla najít práci.
Lidé mě poznávali
„Klaudie? To jsi ty?, zeptala se mě starší prodavačka v pekárně, když jsem si poprvé kupovala vánočku. “Ale jsi se změnila. Vypadáš dobře.„
Možná ano, ale já se cítila uvnitř zlomená. Bylo mi čtyřicet let a začínala jsem od nuly. Bez práce, bez přátel, s kufrem plným nepotřebného oblečení a emocí.
Teprve po týdnu jsem si koupila bílou barvu a začala natírat verandu. Byla to dobrá terapie. Pohyby štětce, šumění větru, zpěv ptáků. Možná to znělo jako klišé, ale opravdu mi to pomáhalo.
Jednoho dne, když jsem seděla na schodech a pila kávu, přišel ke mně kluk v kšiltovce a s úsměvem, který mi připomněl dětství.
„Klaudie? Pamatuješ si mě? Chodili jsme spolu na základku. Kryštof ze šesté B, vždycky jsem hrál ve tvém týmu na tělocviku.“
Pamatovala jsem si ho. Myslím, že jsme tehdy prokecali celé odpoledne. Ukázalo se, že tu má stavební firmu. Pomohl mi vyměnit podlahu v kuchyni a zůstal déle. Ne, nenastěhovali jsme se k sobě a hned se nevzali. Ale začali jsme se scházet a trávit spolu čas. Nejdřív jako přátelé, později jako pár.
V místní školce nebylo volné místo. Ale nechala jsem se zaměstnat v pekárně na náměstí. Pro začátek to stačilo. Zvlášť když to místo bylo opravdu kouzelné. Není to supermarket z velkoměsta, kde se počítá jen množství naskenovaných produktů a spěšné vykládání palet. Sem léta chodí ti samí lidé a se zákazníky si člověk opravdu může popovídat. A šéfová je poctivá a platí za každou hodinu navíc. Bylo to dobré.
Usmálo se na mě štěstí
A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Na benzínové pumpě jsem si koupila stírací los a vyhrála milion tři sta tisíc korun. Pro mě to bylo opravdové jmění. První, co jsem udělala? Zavolala jsem paní Agátě a zeptala se, jestli je dům, který si pronajímám, stále na prodej. Byl, a já jsem si ho teď mohla dovolit.
Zaplatila jsem milion a zbytek si odložila. Nepotřebovala jsem nic víc. Měla jsem dům. Klid. A novou verzi sebe samé – klidnější, sebevědomější a šťastnější.
„Možná je ta výhra znamení?“ smál se Kryštof. „Že jsi udělala dobře? Že jsi opustila ten minulý život“.
„Možná“, odpověděla jsem. „Ale i bez ní bych taky vyhrála.“
Protože peníze tu nebyly to nejdůležitější. Největší výhrou bylo, že jsem konečně byla tam, kde jsem chtěla být. Mezi lidmi, kteří si mě pamatovali, než jsem se stala ženou Petra. Jako jeho doplněk, ne jako samostatná bytost. Tady jsem byla sama sebou.
Nevím, co přinese zítřek. Jestli Kryštof zůstane na delší dobu. Jestli si najdu novou práci, nebo budu dál vypomáhat v pekárně, plít zahrádku a číst si knížky na verandě. Ale vím jedno. Vrátila jsem se sama k sobě, a to je často ta nejtěžší cesta.
Klaudie, 40 let
