Tomáš žije v domě, kde vládne tchyně s touhou kontrolovat každý jeho krok. Rychlokvašky jako symbol její neustálé přítomnosti mu připomínají, že už nemá svůj život. Když objeví rodinné tajemství, jeho svět se rozpadá a Tomáš se ocitá na životní křižovatce.
Nejhorší na životě s tchyní nejsou její poznámky. Ani to, že všechno ví nejlíp. Nejhorší jsou rychlokvašky. „Udělala jsem je speciálně pro tebe, Tomáši,“ říkala, když vcházela do kuchyně s plastovou dózou, jako by přinášela dar od bohů, a ne sklenici plnou frustrace. Každý týden. S hodinářskou přesností. Vždycky, když jsem si myslel, že to snad tentokrát vzdá. Že třeba půjde za kamarádkou, ke kadeřnici, kamkoliv. Ale ne – ona stála ve dveřích se stejným výrazem a stejnou větou. A se stejnými okurkami.
Ze začátku jsem měl i radost
Koneckonců je to chuť dětství. Teď jsem na ně alergický. Protože nejde o chuť. Jde o to, co se za nimi skrývá – její neustálá přítomnost, pronikání do každého koutu mého života. Jako by říkala: Nezapomeň, kdo je tady pánem, Tomáši.
„Zase si stěžuješ? V tomhle domě ti chutnají snad jen ty rychlokvašky,“ prohodila nedávno, když jsem si u večeře dovolil povzdechnout.
„Protože jsou to jediné, co v tomhle domě nekomentuje můj život,“ odpověděl jsem žertem a nedíval se jí do očí.
Magda mlčela. Poslední dobou to dělá čím dál častěji. A já nevím, jestli je to únavou, nebo proto, že… už se mnou nesouhlasí. Jako by se potichu přidala na stranu své matky.
Začínám se v tomhle uspořádání dusit. V tomhle „rodinném domě“, který čím dál víc připomíná klec. Jen místo mříží máme sklenice s rychlokvaškami a ticho.
Pohádal jsem se s ženou
Všechno to začalo obědem. Jako obvykle polévka – okurková, samozřejmě, protože „tchyně ji udělala speciálně pro tebe, Tomáši“. Potom řízek – „protože Magda říkala, že ho máš rád“. A já jen seděl u stolu a snažil se nemyslet na to, že každá lžíce je jako lžíce pokory, kterou musím spolknout.
Po jídle jsem se chtěl stáhnout, zalézt s notebookem, ale Magda se mi v obýváku postavila do cesty.
„Můžeme si promluvit?“
Věděl jsem, co to znamená. To nebyla prosba. To byl rozkaz. Kývl jsem a posadili jsme se na gauč.
„Co se to s tebou děje? Už týdny jsi jako stín. Mlčíš. Vzdycháš. Co se ti zase nelíbí?“
„Vážně?“ vybuchl jsem. „A co třeba to, že v tomhle domě nemám právo ani na vlastní myšlenky, protože tvoje matka všechno slyší?! Nebo třeba to, že si nepamatuju, kdy jsme byli naposledy sami, opravdu sami!“
„Přeháníš.“
„Přeháním?! Tak by možná bylo lepší, kdybych tu nebyl, když tu stejně nemám co říct! Možná mě vůbec nemiluješ?“
Ztuhla. V okamžiku zbledla. Doslova jako by jí někdo vrazil facku. Místo odpovědi sklopila zrak a začala si hrát s nitkou od polštáře.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se, protože jsem cítil, že něco není v pořádku. „Proč jsi zareagovala… takhle?“
„Protože jsi krutý, Tomáši. Dokážeš říct něco, co…“ začala nervózně. „Nechápeš, jak moc mi ubližuješ.“
Ale tentokrát jsem jí na to neskočil.
„Tady nejde o moje slova, Magdo. Jde o tvoji reakci. Něco tajíš.“
„Přestaň. Hledáš problém tam, kde žádný není,“ snažila se zamaskovat třes v hlase.
Ale já už jsem věděl. Že se něco děje. Že pod tou vrstvou normálnosti je něco, co nevidím. Nebo… jsem to snad nechtěl vidět?
„Tvoje matka tě programuje a ty to ani nevidíš,“ sykl jsem.
„A ty vždycky hledáš vinu ve všech ostatních, jen ne v sobě,“ zavrčela a zvedla se z gauče.
Tchyně byla drzá
Počkal jsem, až se Magda zavře v koupelně. Začala šumět voda a já jsem cítil, že tohle je jediná chvíle, kdy můžu něco udělat. Přešel jsem do kuchyně, kde jako vždy – jako královna matka – seděla Jolana. Prohlížela si reklamní leták, ale ani nezvedla oči, když jsem vešel.
„Musíme si promluvit.“
„Opravdu?“ zamručela a dál předstírala, že ji zajímá akce na klobásy. „A o čem asi?“
„O vaší roli v našem manželství,“ začal jsem pomalu, ale odhodlaně. „O tom, jak všechno kontrolujete. Jak nám ničíte život.“
„Ale Tomáši,“ povzdechla si teatrálně. „Zase ten tvůj stihomam. Možná by ses měl zamyslet spíš ty, proč se na tebe tvoje žena usmívá čím dál méně?“
„Protože jí namlouváte, že udělala chybu, že si měla vybrat někoho jiného!“
Konečně se mi podívala do očí. Pohled mrazivý jako lednové ráno.
„A neudělala?“
Vyrazilo mi to dech. Ne proto, že bych takovou odpověď nečekal. Ale proto, že to řekla tak klidně, jako by komentovala počasí.
„Ne všechno v tomto domě je tvoje, Tomáši. A ani ne všichni,“ dodala tiše.
Udělalo se mi horko. Málem jsem se zadusil vlastním vztekem.
„Co to znamená? Řekněte to prosím na rovinu.“
„Myslím, že Magda měla na výběr lepší muže. A někdy lituju, že nezůstala s jedním z nich,“ pronesla ta slova s takovým chladem, až mě zamrazilo.
„Řekněte konečně, co si o mně doopravdy myslíte,“ zavrčel jsem a cítil, jak se mi samy od sebe svírají pěsti.
„Myslím, že jsi slaboch. A bojíš se pravdy,“ řekla, načež vstala a klidně odešla z kuchyně.
Zůstal jsem sám. S jejími slovy. S polopravdami, které mi nedávaly spát. Cítil jsem, že to nebyla náhoda. Že to, co řekla, byl začátek něčeho většího. Nebo konec.
Vyslechl jsem jejich rozhovor
Někdy život píše scénáře, které se zdají až příliš filmové. V mém případě stačilo sejít si v jednu v noci do kuchyně pro lahev vody. Schody tiše zavrzaly, ale ne natolik, aby mě prozradily. Když jsem se blížil k obývacímu pokoji, uslyšel jsem tichý rozhovor Magdy a Jolany. V první chvíli jsem se chtěl vrátit, neposlouchat, dopřát jim soukromí. Ale zastavila mě slova:
„Teď už není vhodná doba mu to říkat. Stejně už něco tuší.“
Ztuhl jsem. Stál jsem jako přikovaný, přitisknutý k zárubni. Magda mluvila tiše, téměř šeptem:
„Ale já už takhle dál nemůžu žít. Vidíš, co se s ním děje.“
„Tomáš byl vždycky příliš přecitlivělý. Bude lepší, když to nebude vědět. Proč mu přidělávat další trápení?“
„On má právo to vědět,“ Magdě se zachvěl hlas.
„Víš, co se stane, když mu to řekneš. Zničíš všechno, co se podařilo slepit.“
Vešel jsem. Prudce, bez klepání, bez varování. Jejich tváře zbledly jako papír.
„Co mám vědět?!“ zařval jsem a cítil, jak mi pot stéká po zádech.
Jolana vstala z křesla, jako by se chystala k ústupu.
„Takhle to proběhnout nemělo,“ zamručela.
„On má právo to vědět,“ zopakovala Magda a dívala se na mě očima plnýma slz.
„Vědět co?“ vzkypěl jsem. „Že můj život je divadlo? Že to, v co jsem věřil, byla fikce?“
Nastalo ticho. Jen hodiny na zdi tikaly jako časovaná bomba.
„Řekněte mi to teď. Nebo odcházím. A už se nevrátím,“ dodal jsem, spíš pro sebe než pro ně.
Jolana sklopila zrak. Magda vstala a pomalu ke mně přistoupila, jako by každý její krok vážil tunu.
„Zítra ti všechno řeknu,“ zašeptala.
„Žádné zítra neexistuje,“ odpověděl jsem.
Odešel jsem z domu s hlavou plnou nedořečených věcí, které bolely víc než pravda.
Tohle jsem nečekal
Vrátil jsem se nad ránem. Dost brzy na to, abych nepotkal sousedy, a dost pozdě na to, abych doufal, že se všechno ukáže jako sen. Ale nebyl to sen.
Magda seděla u stolu v kuchyni. Ve stejné halence jako včera. Nenalíčená. S opuchlýma očima. Přede mnou stál jen jeden šálek s kávou. Pro ni. Já jsem sáhl po vodě – měl jsem v ústech jako v polepšovně. Než cokoliv řekla, uslyšel jsem šourání pantoflí. Vešla Jolana, v županu, se stejným chladným pohledem jako vždy.
„Posaď se, Tomáši,“ pronesla tónem, který nesnesl odpor.
Udělal jsem to. Chtěl jsem už jen znát pravdu. Ať už to bylo cokoliv.
„Magdo…“ začal jsem.
„Ne,“ přerušila mě Jolana. „Já ti to řeknu.“
Trochu jsem couvl, jako by se mě chystala udeřit. Ale to, co jsem uslyšel, bylo horší než jakákoliv rána.
„Magda byla tenkrát na rozpacích. Mezi tebou a Petrem. Ano, tím Petrem. Byli spolu šest let. Ty jsi byl… náhoda. Mělo to být jen na chvíli. Útěcha.“
„Mami!“ zasténala Magda.
„Ale tak to bylo,“ pokračovala Jolana. „Když otěhotněla, nebyla si jistá, kdo je otec. Nikdo si nebyl jistý. Petr se stáhl, objevil ses ty. A zůstal jsi. A já jsem si myslela, že to nemůže vyjít. Že se zlomíš, ale ty ses držel.“
Nedýchal jsem. Doslova. Musel jsem se opřít o linku, protože mi nohy vypověděly službu.
„Takže celý můj život nemusel být můj?“ zeptal jsem se a sotva jsem slyšel vlastní hlas.
„Neříkám, že to tak je. Ale nevíme to. Nikdo si nenechal udělat testy. Magda… se bála. A já jsem si myslela, že nemá smysl všechno bořit,“ dodala klidně.
Díval jsem se na Magdu, která se mi nedokázala podívat do očí.
„Jak jsi mohla takhle lhát?“ zeptal jsem se tiše.
Kývla hlavou.
„Myslela jsem, že na tom už nezáleží.“
Odešel jsem. Beze slova. Prostě jsem odešel. Ani jsem nezavřel dveře. Chodil jsem celé hodiny. Ulicemi, po kterých jsme kdysi s Magdou chodili na procházky. Parky, kde jsme si hráli s dítětem. A všechno bylo najednou… jiné. Ne moje. V hlavě mi utkvělo jediné jméno: Petr.
Musel jsem ho najít
Našel jsem ho přes Facebook. Na profilové fotce měl pořád ten stejný úsměv – ten, díky kterému vypadal jako někdo, komu všechno v životě prochází snadno. Napsal jsem mu stručně: „Musíme si promluvit. Jde o Magdu. A o dítě.“ Neodepsal hned. Ale po hodině mi přišla poloha a zpráva: „Můžeš se stavit. Je lepší si to vyříkat jako chlapi, než se dohadovat.“ Jel jsem tam. Otevřel dveře s lehkým překvapením, ale i s jistou rezervovaností. Bylo vidět, že ví, o co jde.
„Pojď dál,“ prohodil krátce.
Posadili jsme se v jeho obýváku. V pozadí hrálo nějaké pohodové rádio. Vůbec se nehodilo k napětí, které mezi námi panovalo.
„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ začal jsem. „Myslel sis někdy, že bys mohl být otcem Lenky?“
Překvapilo ho, že jsem řekl jméno. Nadechl se, jako by chtěl hned odpovědět, ale zarazil se.
„Myslel. Ale… nikdy jsem se nezeptal. Nikdy jsem neměl odvahu. A Magda taky nic neřekla. Když jsem odešel, dal jsem jí na vybranou. Vybrala si tebe. Aspoň to tenkrát říkala.“
„A ty ses s tím prostě smířil?“
„A co jsem měl dělat?“ pokrčil rameny. „Pro mě tam nebylo místo. A pak… léta plynula. A najednou měla rodinu, ty jsi byl otec. Nechtěl jsem vám vpadnout do života.“
Díval jsem se na něj a cítil narůstající prázdnotu. Ne vztek. Ne žárlivost. Prázdnotu. Protože v jeho slovech nebylo žádné vítězství. Žádná agrese. Jenom nevědomost.
„Nejsem tu, abych ti něco bral,“ dodal. „Ale nikdy jsem v tom neměl jasno.“
„A já jsem měl… a právě jsem o tu jistotu přišel,“ odpověděl jsem tiše.
Chvíli jsme seděli v tichu. Pak jsem vstal.
„Díky, že ses se mnou sešel,“ řekl jsem.
„Tomáši… nech si udělat testy, jestli ti to pomůže,“ zaváhal, „jsem připravený.“
Kývl jsem, ale neodpověděl jsem. Protože jsem sám nevěděl, co chci. Jestli chci znát pravdu. Nebo jestli je lepší žít s tím, co jsem znal. Z jeho bytu jsem odcházel s ještě větším břemenem, než s jakým jsem přišel. Ale také s pocitem, že teď všechno záleží jen na mně.
Vrátil jsem se. Ale ne domů – jen na místo, které jím kdysi bylo. Magda seděla u stolu. Lenka si hrála na koberci. Jolana se na mě nedívala, ale cítil jsem její pohled, jako by sledovala každý můj krok. Neřekl jsem nic. Nemusel jsem. Moje ticho bylo hlasitější než křik. Posadil jsem se a podíval se na talíř. Rychlokvašky. Nevzal jsem si. Nemohl jsem. Symbolizovaly toho příliš mnoho. Příliš mnoho se změnilo. Ještě jsem nevěděl, co udělám. Jestli zůstanu, nebo odejdu. Ale jedno jsem věděl jistě – už nejsem ten stejný člověk. A možná nejsem ani otec.
Tomáš, 40 let
