Sběratelství je nemoc. Velmi vážná. Něco o tom vím. Rodinná zkušenost ve mně vypěstovala touhu po minimalismu. Uspořádaný prostor, omezení předmětů v mém okolí na minimum – to bylo to, o co jsem usilovala. Věděla jsem totiž, jak může skončit přehnaná náklonnost ke všem možným věcem.
Vždycky jsem měla ráda minimalismus
Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, co je to chorobné shromažďování. Sestra mé babičky touto chorobou trpěla. Zprvu nevinné hromadění všemožných „věcí, co se můžou hodit“ se časem změnilo v posedlost nevyhazovat vůbec nic. Teta co chvíli přinesla domů něco, co našla vedle popelnice (ještě že na jejím sídlišti byly přístřešky na popelnice zamykané, jinak by se v nich hrabala!). Po její smrti nám vyklízení bytu zabralo celé dva týdny.
Každý kousek jejího malého bytu byl zaplněn předměty. Oťukané talíře a hrnky, nemoderní nebo poškozené oblečení, boty, kterým by nepomohla ani výměna podrážek, rozbité domácí spotřebiče nebo polámané židle, to je jen zlomek toho, co jsme museli po tetině smrti vynést k popelnicím. Tehdy jsem se utvrdila v přesvědčení, že minimalismus mě bude provázet po zbytek života.
Když jsem poznala svou budoucí tchyni, obávala jsem se, že si, jemně řečeno, nebudeme rozumět. Paní Jarmila měla ráda nejrůznější cetky, ozdůbky, dečky, magnetky a vázičky. Její okolí možná nebylo haraburdím přímo přeрlácané, ale množství předmětů, které měly sloužit jako ozdoba a podle mého názoru jen chytaly prach, bylo pro mě zdrcující. Snažila jsem se to však nekomentovat a nedávat najevo nepohodlí, které jsem cítila.
Méně znamená více
Stalo se, že jsme po svatbě začali bydlet s tchyní a tchánem v menší vile. Dům byl natolik prostorný, že jsme si spíše nepřekáželi, ani když se naše rodina časem rozrostla. Dědeček s babičkou samozřejmě ztratili hlavu pro svou vnučku a rozmazlovali ji neustále novými hračkami. Cítila jsem povinnost protestovat.
„Další panenka? Už je není kam dávat“
„Nepřeháněj, máte ještě spoustu místa“ – zlehčovala mé protesty babička Jarmila.
„Ale Karolínka si stejně hraje jen s jednou, oblíbenou, plyšovou hračkou.“
„Ať má holka na výběr. Když jsem byla malá, hrála jsem si s jednou panenkou, protože jsem jen jednu měla.“
„A já bych byla radši, kdyby měla taky jen jednu.“
„Dopřej jí to! Klidně jí koupím všechny panenky světa.“
„Kéž by ne...“
Naštěstí tchyně s tchánem nakonec přestali naši dceru zasypávat hračkami. Malá s nimi ráda trávila čas, oni se o ni ochotně starali, takže všichni byli spokojení. Před několika lety jsem si všimla, že tchyně začala domů nosit nějaké haraburdí. Moc jsem nevěděla, co přesně a kolik toho je. Babička Jarmila právě odešla do důchodu a měla spoustu volného času. Byla doma, když jsme já a můj muž byli v práci a dcera ve škole. Chápala jsem, že si hledá nějakou zábavu, a nezjišťovala jsem, jak tráví čas, ale nešlo si nevšimnout, že se v domě objevují věci navíc.
Nevinné její začátky
Když jsem jednoho dne vešla do tchánovy pracovny, protože mě požádal, abych našla nějaký dokument, zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. Mým očím se naskytl nepořádek, jaký bych nechtěla vidět ani v nejhorších nočních můrách. Části nábytku, různé druhy smirkových papírů, barvy, laky a zařízení, jejichž účel bych nedokázala určit – to vše pokrývalo každý volný prostor v té přece jen malé místnosti. Rozhodla jsem se o tom promluvit s manželem.
„Víš, byla jsem dnes v pracovně tvého otce a jsem trochu vyděšená z toho, co jsem tam našla“ – začala jsem.
„V jakém smyslu?“ – projevil zájem Jan.
„Kdybych nevěděla, že je to pracovna tvého otce, myslela bych si, že je to nějaký sklad truhláře nebo něco v tom stylu.“
„No právě, Toničko, tak mě napadlo... Ta místnost mezi spíží a vchodem do garáže nám teď slouží jako sklad čisticích prostředků a takových věcí.“
„To je pravda, ale co to má společného s tím, co jsem viděla v pracovně?“
„Kdybychom na sklad předělali ten prostor na půdě za Karolíny pokojem a mámě dali tu místnost dole, nepořádek z pracovny by zmizel.“
„A přesunul by se tam?“
„Máma by měla dílnu se vším všudy.“
„Dílnu?“ – pozůstala jsem se.
„Vždycky měla sklony k takovým věcem, trochu kutilství, trochu práce se dřevem...“
„Nemohla by se jako většina slušných babiček věnovat ručním pracím?“ – zažertovala jsem a můj muž už věděl, že mě přesvědčil.
„Předpokládám, že speciálně pro tebe by byla ochotná začít háčkovat, kdysi jí to šlo docela dobře. Ale když si teď renovuje nábytek...“
„Máš pravdu, tam bude mít lepší větrání. Nedávno jsem přemýšlela, proč jsou v domě cítit nějaká rozpouštědla.“
Jak jsme se dohodli, tak jsme i udělali. Tchyně získala další prostor, ve kterém se mohla věnovat své vášni. Do tchánovy pracovny se vrátil pořádek a já jsem přestala babičku Jarmilu podezřívat z počátků vážných psychických poruch.
Tajemná zásilka
Několik dalších let se tchyně věnovala své nové oblíbené činnosti tak, že nám to vůbec nevadilo. Ano, jednou za čas se stalo, že k nám přijel kurýr s nějakou objednávkou pro ni, a pokud zrovna nebyla doma, tak jsme Jan nebo já potvrdili převzetí balíku. Obecně ale vášeň matky mého muže pro nás nebyla nijak obtěžující.
Jednoho dne kurýr postavil na verandu obrovský pytel, který se k truhlářským aktivitám tchyně nijak nehodil. Několikrát jsem se ujistila, že příjemcem je skutečně paní Jarmila, než jsem převzetí potvrdila. Pytel, těžký a neskladný, zůstal stát na verandě. Počasí, jak to na konci června bývá, bylo pěkné, takže tam mohl stát a čekat, až ho manžel nebo tchán odtáhnou dovnitř. První se ale objevila tchyně.
„Ó, můj pytel bobu!“ – vykřikla, když uviděla balík na verandě.
„Mami, můžeš mi to vysvětlit?“ – zeptala jsem se strohým tónem.
„Co je na tom k vysvětlování?“ – Podívala se. „Objednala jsem si pytel bobu.“
„Na co ti je pytel bobu?“
„Schovám si ho doma. Bude odhánět zlé démony!“ – pronesla se smíchem a já nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá legraci...
Dokonce jsem se snažila na internetu najít něco o magických vlastnostech bobu, ale nepodařilo se mi to. Přiznám se, že mě tchyně zaujala, ale rozhodla jsem se do šílenství starší paní nezasahovat. Chce si doma schovávat pytel bobu – její věc.
Už ničemu nerozumím
O několik dní později jsem ale v pokoji své dcery uviděla něco, co mě znovu velmi překvapilo: na podlaze rozložené noviny, na nich papírové utěrky a na nich zrna bobu. Když jsem se Karolíny zeptala na výzdobu jejího pokoje, jen pokrčila rameny.
„Mami, přece vidíš, že s babičkou sušíme bob.“
„Ale proč?“ – pozůstala jsem se.
„No jak to: proč? Abychom ho uskladnily na zimu.“
„Ale bob se přece dá mrazit!“
„Mami, kolik toho bobu nacpeš do mrazáku?“ – řeklo mé dítě s lítostí.
Na tuto otázku jsem už nenašla protiargumenty. Když přišla zima, skutečně jsme jedli rozmanité pokrmy připravované mou tchyní z bobu, který sama nasušila. S každým dalším jídlem mé uznání pro babičku Jarmilu rostlo. Přečetla jsem si něco o této luštěnině a už jsem věděla, jak dobrým zdrojem bílkovin, vitamínů a mikroelementů bob je. Netušila jsem ale, jaké chutné zázraky se z něj dají vykouzlit!
Jednoho dne jsme měli k obědu špagety s bobem. Jan nám všem nalil víno a pak se rozhodl pronést přípitek.
„Na zdraví autorky dnešního oběda! Mami, tvá jídla z bobu jsou vynikající!“
„Už vím, co od nás dostaneš k narozeninám“ – dodala jsem rychle a s uznáním se podívala na tchyni.
„Novou horkovzdušnou pistoli na dřevo?“ – zažertovala Jarmila.
„Myslela jsem na sušičku na boby... A co je s tou pistolí?“
„Mami, ty to totiž nevíš!“ – vložila se do toho Karolína. „Babička prodává ten svůj zrenovovaný nábytek na Vinted. Ale asi jí založíme profesionální e-shop.“
„Dobře, ale pod podmínkou, že sušený bob zůstane pro nás!“
Antonie, 42 let
Související články
