Sylva snila o vlastním domově, místo toho žila tři roky pod jednou střechou s manželovými rodiči. Když prosila manžela, aby se odstěhovali, vyslechla si, že má odejít sama.
Vždycky jsem snila o klidném domově, o vlastním koutku, kde mě nikdo nebude poučovat ani mi koukat pod ruce. Když jsem si vzala Martina, nenapadlo mě, že se náš vztah tak rychle změní ve vězení. Nastěhovali jsme se k jeho rodičům – jen na chvilku, jak říkal.
Uplynuly tři roky. Tři roky potlačovaných slz, tichých konfliktů a neustálého pocitu, že tohle není moje místo. A když jsem konečně sebrala odvahu a řekla manželovi, že se chci odstěhovat, zareagoval, jako bych mu vyrvala srdce z těla. Jenže to moje pukalo dál – den co den.
Spadla jsem do pasti hned po svatbě
Když jsme začali plánovat svatbu, Martin řekl, že jeho rodiče mají obrovskou radost a že se nemůžou dočkat, až budeme bydlet všichni spolu. Myslela jsem, že jsou to jen takové řeči – vždyť mladí manželé chtějí být ve svém, ne? Ale Martin mě rychle vrátil na zem.
„Miláčku, vždyť víš, že teď nemáme peníze na vlastní byt. Nějakou dobu můžeme bydlet u našich. Je to jen dočasné.“
Neprotestovala jsem. Byla jsem zamilovaná a myslela jsem si, že to nějak půjde. Vždyť je to jen pár měsíců, než našetříme na akontaci. Jeho máma byla milá, usměvavá a otec spíše zamlklý. Vypadalo to, že to možná skutečně nějak zvládneme.
Zpočátku se všechno zdálo docela snesitelné. Paní Tereza nám pekla buchty, pan Štěpán se díval s Martinem na fotbal. Já jsem každý den vstávala dřív, abych měla chvilku jen pro sebe. Ale s každým dalším měsícem jsem měla pocit, jako bych se stále víc vytrácela. Martin byl zase „maminčin mazánek“ a já jen doplněk. Nepohodlný doplněk, který přerovnává hrnce v kuchyni a pere jinak, než je zvykem.
„Já to dělám jinak, ale když už jsi to vyprala, tak ať je po tvém,“ – říkala jeho máma s úsměvem, před kterým jsem měla chuť utéct co nejdál.
Martin žádný problém neviděl. Já jsem čím dál víc cítila, že nejsem ve svém domově. Že jsem udělala největší chybu svého života.
Můj každodenní život je noční můra
Nejhorší to bylo o víkendech. To měla celá rodina čas sedět pohromadě a já jsem si připadala jako host. Tereza se brzy ráno objevila v naší ložnici, protože „potřebovala Martinovi něco důležitého říct“. Vcházela bez klepání. Já jsem ležela v pyžamu pod peřinou, rudá hanbou, a ona si sedla na židli a začala vyprávět o sousedce z protějšího domu nebo o nové akci v supermarketu. Martinovi na tom nepřišlo nic divného.
„Vždyť je to moje máma, co blázníš. Ona je prostě taková, vždycky všechno řekne hned,“ – vysvětloval.
Každý můj krok byl komentován. Když jsem koupila nové ručníky, slyšela jsem:
„A na co? Ty, co máme, jsou ještě dobré. Takové plýtvání?“
„Oběd? Bylo jedno, co jsem uvařila“ – vždycky bylo něco špatně. Moc slané, moc mdlé, moc exotické.
„My takovouhle divnou rýži nejíme,“ – prohodil tchán a odsunul talíř. Martin mlčky jedl a ani se mě nezastal.
Postupem času jsem přestala vařit, přestala uklízet, přestala jsem být sama sebou. Vcházela jsem potichu, aby si mě nikdo nevšiml. Chodila jsem do práce a vracela se na místo, které domov ani nepřipomínalo. Cítila jsem se jako vetřelec. Jediným únikem byly večery, kdy jsem se zavřela v koupelně, ve vaně plné pěny, a předstírala jsem, že neexistuju. Věděla jsem, že takhle dál nemůžu. Ale Martin stále opakoval, že „vždyť je všechno v pořádku“.
Manžel, který mě neposlouchá
Když jsem se konečně odhodlala k rozhovoru s Martinem, srdce mi bilo jako o závod. Věděla jsem, že to nebude snadné. Několik týdnů jsem se snažila najít správná slova, ale nikdy nebyl „ten správný čas“. Vždycky něco – buď fotbal, nebo maminka s novým příběhem, nebo byl prostě unavený. Ten večer jsem to už nevydržela. Seděli jsme v kuchyni, mlčky večeřeli a já cítila, jak mi v krku roste knedlík.
„Martine… musíme si promluvit.“
Podíval se na mě zpoza talíře s vývarem.
„Zníš vážně,“ – prohodil s lehkým úsměvem.
„Protože to vážné je,“ – začala jsem. „Necítím se tu dobře. Už dávno nemám pocit, že je to můj domov. Já prostě… už to nezvládám. Musíme se odstěhovat.“
Nejdřív přišel smích. Nervózní.
„Děláš si legraci?“
„Ne, Martine. Chci, abychom si pronajali něco vlastního. Třeba jen garsonku.“
A pak se stalo něco, co jsem nečekala. V jediné vteřině mu ztvrdly rysy. Hodil lžíci do talíře, až vývar vystříkl ven.
„Tobě úplně přeskočilo!“ – zakřičel. „Moje matka tě přijala jako dceru, otec taky, a ty teď přijdeš s něčím takovým? Vadí ti dům?! Máš se tu pohodlně! A ty… ty máš tu drzost říct, že se chceš odstěhovat?!“
„Martine, já na tvoje rodiče neútočím. Jenom… chci náš vlastní život. Bez svědků.“
Ale on už neposlouchal. Začal chodit po kuchyni jako tygr v kleci a já věděla, že jsem právě otevřela Pandořinu skříňku.
Rozhovory všechno jen zhoršovaly
Další dny jsem se cítila jako veřejný nepřítel číslo jedna. Martin se mnou téměř nemluvil a jeho matka začala předstírat, že mě nevidí. Ochladilo se. Ale nebylo to obyčejné chladno – byl to emocionální led, který pokrýval každý kout toho domu. Tereza mě přestala zdravit a Štěpán po mně házel pohledy plné jakési lítosti. Viděla jsem, že jim Martin něco řekl, ale nevěděla jsem co. Seděla jsem ve svém pokoji jako zpráskaný pes a čekala, až se něco změní. Ale nic se neměnilo.
Jednoho večera jsem to zkusila znovu.
„Martine, můžeme si promluvit? – zeptala jsem se tiše, když za sebou zavřel dveře pokoje.
„Už jsme mluvili, – odsekl.
„Ne takhle… já se nechci hádat. Jen tě prosím, abychom se na to podívali společně. Nejde o tvoje rodiče. Jde o nás. My nemáme vlastní život. Nemůžeme se ani pohádat, aniž bychom se báli, že za zdí někdo slyší každé slovo.
„Tohle není hotel, ale domov. A ty jsi měla s mojí rodinou problém od začátku, – odfrkl si.
„To není pravda. Snažila jsem se. Ale nemám tu žádný prostor. Cítím se, jako bych tu nebyla. Ztrácím se.
Chvíli mlčel. Nakonec zvýšil hlas:
„Když se ti tu tak nelíbí, tak se odstěhuj. Sama. Já zůstávám.
Srdce se mi zastavilo. Právě to řekl. Ne „promluvme si“. Ne „co můžeme dělat“. Jen „odstěhuj se“.
Moje poslední naděje
Po tomhle rozhovoru už nic nebylo jako dřív. Martin se se mnou přestal bavit úplně. Začal trávit víc času v garáži s otcem, vracel se pozdě z práce, vyhýbal se mému pohledu. V našem pokoji spal otočený zády, jako bych tam nebyla. Já jsem se stále naivně utěšovala, že je to jen fáze. Že ho to přejde. Že se uklidní, promyslí si to a sám navrhne, abychom si něco našli. Ale dny plynuly a on mlčel. Cítila jsem se stále osamělejší, vyloučená z života rodiny, ve které jsem nikdy nebyla doma.
V práci jsem se nemohla soustředit. Začala jsem si prohlížet inzeráty na pronájem bytů. Tajně. Objevila se myšlenka: „A co když se opravdu odstěhuju?“ Ale hned po ní přišel strach. Jak to zvládnu? Kam půjdu? Nemám úspory, nemám v tomhle městě nikoho blízkého.
Jedné neděle, když mi tchyně zase vyhodila věci z poličky v kuchyni, protože „zabírám moc místa“, se ve mně něco zlomilo. Sbalila jsem si tašku, jen to nejnutnější – kartáček na zuby, pyžamo, notebook, pár kousků oblečení. Martin byl v garáži. Sešla jsem dolů.
„Odcházím, – řekla jsem tiše.
„Navždy? – zeptal se bez emocí.
„Nevím. Ale už tu nemůžu zůstat.
Neodpověděl. Vrátil se k rýpání v nějakém šroubku. A já jsem za sebou zavřela dveře a poprvé po měsících jsem měla pocit, že dýchám.
Pravda, kterou jsem si nechtěla připustit
Nastěhovala jsem se ke kolegyni z práce, která pronajímala pokoj po sestře. Zpočátku jsem byla v šoku, že jsem se k tomu opravdu odhodlala. Každé ráno jsem se budila s pocitem viny. Přemýšlela jsem, jestli se Martin ozve. Jestli se mu bude stýskat. Jestli to pochopí. Ale plynuly dny, pak týdny – a nic. Žádná SMS. Žádný telefonát.
Začala jsem po práci chodit na dlouhé procházky. Abych přemýšlela. V hlavě jsem si přehrávala naše rozhovory, jeho slova, jeho lhostejnost. A nakonec jsem to pochopila. Nikdy mě nechtěl poslouchat. Nechápal, že jsem člověk, který má své potřeby, své hranice. Pro něj bylo důležitější, aby maminka nebyla smutná, aby se nedělal rozruch, aby nezklamal rodinu. A já? Byla jsem jen doplněk. Milý, dokud jsem seděla tiše a usmívala se.
Do toho domu jsem se už nevrátila. Našla jsem si malou garsonku. Na hypotéku. Sama. Protože jestli se mám bát, raději se budu bát samoty než toho, že budu znovu ignorována, umlčována, zesměšňována. Někdy pláču. Stýská se mi po té verzi nás dvou, kterou jsem si vysnila. Ale vím, že to byla jen iluze. A z iluze se život postavit nedá. Dnes jsem zase sama. Ale jsem to já, kdo rozhoduje, co si koupí do kuchyně, kde budu mít ručníky a jestli mám chuť na vývar, nebo na čínu. A to je poprvé po dlouhé době, kdy se cítím doma.
Sylva, 32 let
Související články
