Po rozvodu jsem měla jediné přání: klid. Už jsem nechtěla bojovat, dokazovat, snášet cizí chlad a věčnou nespokojenost. Nechala jsem za sebou patnáct let manželství, které ze mě vysávalo radost ze života, a konečně, poprvé po dlouhé době, jsem udělala něco pro sebe – koupila jsem si zájezd do Egypta. Slunce, písek a neznámé tváře měly být mým útočištěm, alespoň na chvíli. Tehdy jsem netušila, že právě tam, v zemi faraonů a turistických letovisek, potkám muže, který, stejně jako já, neplánoval nový začátek. A přesto si z nás osud obou krutě, i když vlastně docela vlídně, vystřelil.
Zavazadla z rozvodu
„Nezůstaneš ani na noc?“ zeptal se Michal, když jsem balila poslední tašku.
„Ne, radši odejdu ještě dnes,“ odpověděla jsem klidně, i když všechno ve mně křičelo.
Neměla jsem sílu na další hádku. Poslední měsíce byly sérií vzájemných výčitek, ticha a skryté lítosti. Naše manželství už dávno přestalo být vztahem. Byla to dohoda, ve které se snažila jen jedna strana. Ta druhá – můj manžel – prostě... existovala. Stále víc vedle mě, stále méně pro mě.
„A co Marta?“ prohodil ještě, jako by to byla trumfová karta.
„Je velká. A ví, co se děje,“ odpověděla jsem. „Neodjíždím na konec světa. Prostě už tady nemůžu být.“
Nechtěla jsem drama. Chtěla jsem důstojnost. Při odchodu jsem se cítila jako vrak – ne žena, ne matka, ne manželka. Kdo jsem byla? To jsem právě nevěděla. Zůstala jsem u kamarádky, pak na několik týdnů u mámy. Začala jsem chodit na terapii, i když jsem se tomu dlouho bránila. Když člověk tolik let předstírá, že je všechno v pořádku, je těžké si přiznat, že je to naopak.
„Zkuste někam jet. Sama. Za sluncem, trochu vypnout,“ poradila mi terapeutka.
Chvíli jsem váhala. Samotná na dovolenou? Nikdy předtím jsem se k takovému kroku neodvážila. Ale den ode dne jsem cítila, že potřebuji odstup. Potřebuji si připomenout, jaké to je nežít pro někoho jiného. Proto jsem otevřela notebook a napsala: „Egypt – last minute“.
Egypt nejen pro turisty
Když jsem vystupovala z autobusu před hotelem, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Horký, suchý vzduch mě udeřil do tváře, slunce oslepovalo a hluk rozhovorů v různých jazycích naplňoval prostor. Jen já – sama samotinká – s kufrem, kloboukem a pocitem naprosté ztracenosti.
„Welcome, madam!“ usměvavý mladík na recepci mi podal klíč od pokoje. „Pokoj s výhledem na moře, podle přání.“
Neplánovala jsem tu nic jiného než ležet na lehátku a být neviditelná. Chtěla jsem se propadnout do anonymity, zapomenout, že jsem ta samá žena, která ještě před měsícem skládala manželovi košile podle barev. Ale život, jak se ukázalo, ne vždy respektuje naše plány.
Druhý den jsem se vydala na večerní procházku po pláži. Byl to impuls – neměla jsem náladu na animační programy, diskotéky ani hlučné bary. Šla jsem bosá po písku, poslouchala šumění vln, když jsem najednou uviděla, že někdo stojí ve stínu u břehu.
„Dobrý večer,“ řekl česky, trochu chraplavým hlasem.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Muži bylo asi čtyřicet pět let, byl opálený, s prošedivělými spánky a mírným úsměvem.
„Taky jsi utekl před davem?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem.
„Před davem, před hlukem... i sám před sebou taky. Ale asi se to úplně nepovedlo.“
Zmlkli jsme a dívali se na moře. Nic se nemuselo dít. Ale něco už začalo.
I on znal samotu
Znovu jsme se potkali další den. Náhodou, a možná ne tak docela. Seděla jsem u hotelového bazénu s knihou, ale spíš jsem zírala do vody, než četla. Najednou jsem uslyšela známý hlas:
„Prozradíš, co dnes čteš?“ zeptal se a posadil se k vedlejšímu stolku.
„Knihu o tom, jak znovu najít sama sebe po rozvodu. Trochu ironie, co?“
Usmál se. Nebyl vlezlý, nehodnotil. Představil se – Adam. Vdovec, dva roky. Dvě děti – kluk a holka, u jeho mámy v Česku.
„Odjel jsem na týden, abych se nezbláznil. Sám doma... to jsem nedával. Moc ticha, moc vzpomínek,“ přiznal bez stínu přetvářky.
Na chvíli jsme ztichli. Tenhle rozhovor neměl nic společného s flirtem. Byl jako nádech pro nás oba. Dva cizí lidé, kteří si před sebou nemuseli na nic hrát.
„A ty?“ zeptal se. „Utekla jsi?“
„Ano. Od manželství, od sebe… od té ženy, která se patnáct let starala o druhé a na sebe zapomněla.“
Seděli jsme tak ještě dlouho. Nekladl zbytečné otázky, nepřisouval se blíž. Jen vyprávěl. O tom, jak jeho žena odešla náhle, po krátké nemoci. O tom, že se rok nedokázal ani usmát. A pak děti, škola, práce. Všechno se muselo nějak držet pohromadě.
„Teprve teď si můžu dovolit myslet na to, že taky existuju,“ řekl tiše. „Ale nevím, co dál.“
Já taky nevěděla.
Dva kufry a tři děti
Z Egypta jsme se vrátili každý zvlášť, ale denně jsme si povídali. Volal ráno, než odvedl děti do školy. Psal mi večer. Nic velkého – co bylo k obědu, že syn rozbil okno a dcera nechtěla spát bez světýlka. A já? Vyprávěla jsem mu o svém pokusu najít si novou práci, o tom, že zase spím bez stresu, že ráno se nebudím s pláčem, ale s… nadějí.
Po měsíci jsme se sešli v Praze. Sedli jsme si v kavárně na náměstí Míru a dvě hodiny mluvili hlavně o dětech. O jeho, o mém. O tom, jak těžké je skloubit žal ze ztráty s povinnostmi, jak náročná je logistika osamělého rodičovství.
„Někdy mám pocit, že jsem vším – otcem, matkou, terapeutem, kuchařem, řidičem,“ říkal Adam a míchal si čaj.
„A já nebyla ničím. Vlastní dítě mě nepoznávalo, když jsem se z práce vracela v osm večer.“
Zmlkli jsme. V těch dvou větách bylo obsaženo víc než v celém předchozím rozhovoru. Vídali jsme se stále častěji. Jednou jsem jela já k němu s víkendovým kufříkem, jindy on ke mně. Naše setkání byla obyčejná – večeře, filmy na Netflixu, společné praní. Nikdo se nesnažil být lepší, než je. A to bylo… zvláštně příjemné.
Nová každodennost s bonusy
První společné odpoledne s jeho dětmi si pamatuju jako v mlze. Byla jsem napjatá, upekla jsem koláč, kterého se nikdo nedotkl, a celou dobu jsem hlídala, aby se Naďa nenudila a Šimon neklepal lžičkou o stůl. Adam se jen chápavě usmíval.
„Nech to být, jsou to jenom děti,“ zašeptal mi v kuchyni, když jsem z nervozity chtěla utřít už čistou podlahu.
„Právě. Děti. Tvoje. A já nevím, kdo pro ně jsem,“ řekla jsem.
„A kým chceš být?“
Tehdy jsem neodpověděla, protože jsem nevěděla. Asi někým, kdo je nevyděsí, nezklame, nezmizí. Někým, kdo zůstane. Časem to bylo snazší. Moje dcera poznala jeho děti. Zpočátku odstup, nejistota, dokonce i nechuť. Ale potom – společné výlety do parku, hádky o ovladač od televize a večerní deskovky. Tři děti v jednom bytě znamenají víc hluku než na letišti, ale taky víc smíchu než kdykoli předtím.
Sestěhovali jsme se po devíti měsících. Pomalu. Bez žádosti o ruku, bez velkých prohlášení. Dva kufry, pět zubních kartáčků, jeden společný rytmus. Někdo se ve škole jednou zeptal: „A to je vaše maminka?“ Šimon bez zaváhání odpověděl:
„Ne, ale jako by jo.“
A to mi stačilo. Měla jsem nepořádek v lednici, hromadu prádla a o hodně míň ticha. Ale měla jsem také rána s čajem v hrncích, které k sobě neladily, a dětské ruce, které mě s důvěrou objímaly.
Štěstí, které jsem neplánovala
Nemyslela jsem si, že se ještě někdy budu smát u dělání palačinek, že se v noci ke mně někdo přitulí s tichým povzdechem a já se už nebudu ptát, jestli to všechno vydrží. A to stačí. S Adamem netvoříme pohádku. Hádáme se o absurdní věci – on zapomene vynést smetí, já nedokážu polevit, když si děti potřetí neudělaly úkoly. Občas se zavřu v koupelně a počítám do deseti. Ale pak vyjdu a vidím jeho – jak uspává Naďu, čte Šimonovi nebo objímá moji Martu, když se vrátí ze školy se sklopenou hlavou.
Nejsme klasická rodina. Každý z nás má své břemeno, děti mají různá příjmení, naše fotky z dovolené vypadají jako výstřižek z reklamy na pořad „Patchworková rodina“. Ale to je můj život. Takový neplánovaný. Chaotický. Hřejivý. Někdy se v myšlenkách vracím k tomu rozhodnutí – k last minute zájezdu, k osamělému kufru, k tomu prvnímu rozhovoru na břehu moře. Co kdybych tehdy nešla na procházku? Kdybych si vybrala jiný hotel?
„Myslíš někdy na to, co by bylo, kdybychom se nepotkali?“ zeptal se mě Adam před pár dny.
„Myslím. A pokaždé děkuju za to, že jsme se potkali.“
Nevím, co bude za rok, za pět let. Ale vím, že dnes už nejsem žena, která jen snáší, bojuje a přizpůsobuje se. Jsem žena, která si vybrala sama sebe. A která našla štěstí tam, kde ho nejméně čekala.
Jana, 41 let
Související články
