Pracuji v korporátu, což znamená, že můj život je nekonečný cylus schůzek, reportů a projektů. Většinu roku žiju ve stresu a spěchu a snažím se plnit požadavky nadřízených i klientů. Dovolená? To je vzácnost, něco jako luxusní zboží, které si ne vždy mohu dovolit. Tentokrát to ale bylo jinak.
Moje žena Emilie, manažerka ve velké firmě, se rozhodla, že si zasloužíme odpočinek. Emilie je plánovač každým coulem – od práce až po naše společné cesty. Všechno muselo být dokonale naplánované, každý detail dotažený. Tentokrát naplánovala dovolenou v luxusním letovisku, sen každého přepracovaného člověka.
Ztracená peněženka všechno odstartovala
Ubytovali jsme se v pětihvězdičkovém hotelu, který vypadal jako z pohádky. Blankytně modré bazény, pláže s bílým pískem, exotické drinky podávané na lehátkách. Bylo to dokonalé. První dny jsme strávili relaxací – dlouhé procházky po pláži, koupání v moři, večerní večeře při svíčkách. Cítil jsem, že doopravdy odpočívám. Emilie se také zdála uvolněná a naše rozhovory byly plné smíchu a bezstarostnosti.
„Bártku, kde je tvoje peněženka?!“ prolomil ticho rána Emiliin hlas.
Otevřel jsem oči a viděl, jak přehrabuje naše věci a hledá peněženku. Projel mnou mráz. Vzpomněl jsem si na noční výlet, o kterém Emilie neměla ani tušení.
„Možná jsi ji někam odložila,“ snažil jsem se znít klidně.
„Bártku, máme tam všechny peníze a doklady! Zkontroluj si tašku.“
Vstal jsem z postele a začal prohledávat naše věci. Nic. Peněženka zmizela.
„Musel jsi ji mít včera u večeře. Pamatuješ? Platil jsi účet za drinky,“ Emilie byla čím dál nervóznější.
Srdce mi bušilo jako o závod. Věděl jsem, že jsem ji u večeře neztratil. Horečně jsem přemýšlel, jak jí to říct.
„Určitě ji někdo ukradl!“ panikařila Emilie.
Manželka neměla tušení, že lžu
Věděl jsem, že musím říct pravdu, ale strach z její reakce mě paralyzoval. Kasino bylo moje tajemství, chvilka slabosti, kterou jsem nechtěl odhalit.
„Klid, najdeme ji,“ řekl jsem a snažil se ji obejmout.
„Musíme to nahlásit na recepci,“ rozhodla Emilie.
Souhlasil jsem, i když jsem v nitru cítil stále větší neklid. Co když je to moje vina? Jak jí to mám říct? Když jsme šli na recepci, cítil jsem, jak se smyčka kolem mého krku utahuje.
„Prosím vás, ztratila se nám peněženka,“ obrátila se Emilie na recepčního s odhodláním v hlase.
Recepční, mladý muž s jemnými rysy, se na nás znepokojeně podíval.
„To mě velmi mrzí. Popište mi prosím peněženku a poslední místo, kde jste ji viděli,“ řekl zdvořile, ale něco v jeho očích působilo znepokojivě.
„Černá, kožená, s doklady a hotovostí. Měli jsme ji v restauraci během večeře,“ mluvila Emilie rychle, hlas se jí chvěl emocemi.
„Prohledali jsme pokoj, ale nikde není,“ dodal jsem a snažil se skrýt vlastní nervozitu.
Nahlásili jsme ztrátu
Recepční si vše pečlivě zapsal a pak se na nás vážně podíval.
„Zkontroluji záznamy z bezpečnostních kamer. Počkejte prosím chvilku,“ řekl a zmizel v zázemí.
Emilie nervózně přecházela sem a tam. Cítil jsem narůstající stres. Věděl jsem, že bych jí měl o nočním výletu říct.
„Určitě to byl někdo z obsluhy,“ řekla Emilie skrz zaťaté zuby. „Jiné vysvětlení není.“
Recepční se po několika minutách vrátil s vážnou tváří.
„Zkontrolovali jsme záznamy, ale bohužel na nich nic není. Možná by stálo za to promluvit si s ostatními hosty a personálem,“ navrhl.
Emilie vybuchla.
„To nemůže být náhoda! Měli jsme tu strávit dokonalou dovolenou, a teď…“ její hlas se zlomil a já pocítil vlnu viny.
Recepční se ji snažil uklidnit a sliboval, že udělají vše pro to, aby peněženku našli.
Celou dobu jsem to hrál
Když jsme se vrátili na pokoj, Emilie si sedla na postel a dívala se na mě se zklamáním.
„Bártku, co teď? Všechny naše plány…“ řekla tiše a já cítil, jak se tíha mého tajemství stává nesnesitelnou.
Začal jsem přemýšlet, jak jí přiznat pravdu.
„Musíme něco udělat sami,“ řekla Emilie rozhodně, když jsme se vrátili na pokoj. „Nemůžeme se spoléhat jen na ně.“
„Máš pravdu,“ souhlasil jsem, ačkoliv mi srdce bilo rychleji.
Začali jsme vést vlastní vyšetřování. Mluvili jsme s ostatními hosty a ptali se, jestli neviděli něco podezřelého. Byli nápomocní, ale nikdo nic nevěděl. Poté jsme se zaměřili na zaměstnance letoviska. Rozhovory byly plné zdvořilosti, ale nic nepřinesly.
Barman něco věděl
Nakonec jsme dorazili do baru, na místo, které jsem znal až příliš dobře. Barman, sympatický místní jménem Carlos, se na nás usmál.
„Dobrý den, jak mohu pomoci?“ zeptal se s úsměvem.
„Ztratila se nám peněženka,“ začala Emilie. „Neviděl jste něco podezřelého?“
Carlos svraštil obočí a zamyslel se.
„Nevzpomínám si na nic neobvyklého,“ řekl, ale jeho oči se na mně zastavily o chvíli déle, než by měly. „I když… Bylo tu pár lidí, kteří se chovali trochu divně. Můžu se poptat.“
Emilie mu poděkovala a já cítil, že s ním musím mluvit o samotě, než něco řekne jí.
„Emilie, možná by ses mohla vrátit na pokoj a odpočinout si?“ navrhl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl přirozeně.
„Dobře, ale ty tu zůstaň a zkus se od Carlose dozvědět víc,“ odpověděla a podívala se na mě s nadějí.
Jakmile odešla, naklonil jsem se k barmanovi.
„Carlosi, musíme si promluvit. Viděl jsi mě v noci,“ řekl jsem tiše a cítil, jak mi hoří tvář.
Carlos přikývl a ztišil hlas.
„Ano, pamatuji si tě. Byl jsi v kasinu. Co se stalo?“
„Myslím, že jsem tam tu peněženku ztratil,“ přiznal jsem a cítil tíhu svých slov. „Nevím, jak to vysvětlit Emilii.“
Carlos si povzdechl a pak řekl: „Můžu se pokusit něco udělat, ale nebude to snadné.“
Přiznal jsem ženě pravdu
Cestou zpět na pokoj jsem měl žaludek jako na vodě. Musel jsem najít správný okamžik, abych Emilii řekl pravdu. Když jsem otevřel dveře, viděl jsem ji sedět na balkoně a hledět na moře.
„Bártku, zjistil jsi něco?“ zeptala se, aniž by se otočila.
„Ano, trochu,“ řekl jsem a snažil se neznít příliš nervózně. „Musíme si promluvit.“
Sedl jsem si vedle ní a zadíval se na horizont. Chvíli jsem mlčel a sbíral myšlenky.
„Emilie, musím ti něco říct,“ začal jsem a ona se na mě znepokojeně podívala. „V noci jsem se vykradl do kasina.“
Oči se jí rozšířily úžasem a zlostí.
„Do kasina? Proč jsi mi nic neřekl?“ třásl se jí hlas.
„Bál jsem se tvé reakce. Vím, že to byla chyba. Promiň,“ řekl jsem tiše.
„Bártku, jak jsi to mohl tajit? Ztratil jsi tu peněženku tam?“ její hlas byl teď plný zklamání.
„Ano, myslím, že ano. Byl jsem roztržitý a asi jsem ji tam někde nechal,“ přiznal jsem a cítil, jak mě drtí stud.
Byla na mě naštvaná
Emilie vstala a začala přecházet po balkoně sem a tam. Viděl jsem, jak se v ní všechno pere.
„Bártku, jak jsi mohl být tak nezodpovědný?“ zlomil se jí hlas.
„Všechno jsem naplánovala, abychom si mohli tuhle dovolenou v klidu užít, a ty jsi to zkazil.“
Cítil jsem, jak mě tíha viny stále víc drtí. Vstal jsem, přistoupil k ní a snažil se ji obejmout, ale odtáhla se.
„Promiň, Emilie. Chtěl jsem se jen na chvíli odreagovat,“ řekl jsem s bolestí v hlase.
„Odreagovat? A co já?“ zeptala se hořce. „Myslíš, že já si taky nepotřebuju odpočinout?“
Její slova byla jako rány. Věděl jsem, že má pravdu. Cítil jsem se bezmocný, nevěděl jsem, jak situaci napravit.
„Pokusím se tu peněženku najít,“ řekl jsem nakonec. „Carlos, ten barman, slíbil, že pomůže.“
Emilie se na mě podívala, oči plné slz.
„Bártku, nejde jen o peněženku. Jde o důvěru,“ řekla tiše. „A tu jsi pošlapal.“
Měl jsem štěstí v neštěstí
Carlos seděl za barem, jako by na mě čekal. Cestou do kasina mi srdce bilo jako splašené. Emilie zůstala na pokoji, stále naštvaná a zraněná. Věděl jsem, že to musím napravit.
„Carlosi, podařilo se ti něco zjistit?“ zeptal jsem se a snažil se skrýt nervozitu.
„Ano, mluvil jsem s pár lidmi. Jeden z členů ochranky našel peněženku na podlaze u rulety. Odevzdal ji do kanceláře,“ odpověděl Carlos s úsměvem.
Mým tělem prolila vlna úlevy.
„Díky, Carlosi. Jsem tvým dlužníkem,“ řekl jsem a stiskl mu ruku.
V kanceláři mi starší paní s přátelským úsměvem podala peněženku. Všechny doklady byly na svém místě a peníze netknuté.
Vrátil jsem se na pokoj s peněženkou v ruce. Emilie seděla na posteli, stále smutná.
„Emilie, našel jsem ji,“ řekl jsem a ukázal jí peněženku.
Podívala se na mě s úlevou, ale i s odstupem.
„Jsem ráda, že se našla. Ale to neřeší náš problém,“ odpověděla tiše.
Sedl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku.
„Vím, že jsem zklamal tvoji důvěru. Slibuji, že tě už nikdy nezklamu. Musíme na tom zapracovat, ale jsem připraven udělat všechno, abych to napravil,“ řekl jsem upřímně.
Emilie se na mě podívala a oči se jí zalily slzami.
„Bártku, miluju tě, ale musíš ke mně být upřímný. Musíme mluvit o všem, nemůžeš mít přede mnou taková tajemství,“ odpověděla.
Pevně jsem ji objal a cítil, že první krok byl učiněn.
„Slibuju,“ zašeptal jsem.
Tato dovolená pro nás měla být časem odpočinku, ale stala se zkouškou našeho vztahu. Věděl jsem, že je před námi ještě hodně práce, ale pochopil jsem, jak důležitá je důvěra a upřímnost. Byla to lekce, na kterou nikdy nezapomenu.
Bártek, 35 let
