Moje maminka odešla, když jsem byla v posledním ročníku na gymnáziu. Tatínek byl neustále na cestách za prací, takže jsem ho jako malá znala hlavně z víkendových návštěv.
Otec byl pro mě cizí muž
Když maminka onemocněla, táta si našel práci blíž domovu, aby se o ni mohl starat. Přiznám se, že mi jeho neustálá přítomnost vadila. Nebyla jsem na to zvyklá. Celý život se objevoval jen na víkend, a najednou organizoval chod domácnosti a já se cítila odstrčená. Dříve jsem spávala s maminkou v ložnici, teď jsem se musela vrátit do svého dětského pokoje.
Maminka za necelý rok zemřela a já se ocitla ve zmatku. Ztratila jsem nejbližšího člověka a zůstala bydlet s mužem, který mi byl v podstatě cizí. Snažili jsme se spolu nějak vyjít, ale jakmile to šlo, vdala jsem se. Po maturitě jsem toužila po vlastní domácnosti a můj budoucí manžel Pavel se chtěl ženit. Velká láska v tom z mé strany zpočátku nebyla.
Brzy se nám narodily dvě děti a ukázalo se, že otec touží být součástí naší nové rodiny. Každou neděli se zastavil na kávu, hrál si s dětmi a občas nám finančně přilepšil. Pořád jsem v sobě měla křivdu z dětství, ale nechtěla jsem vnoučata připravit o dědečka. Bylo na nich vidět, jak ho zbožňují, a já věděla, že mít prarodiče je pro ně důležité.
Dopis změnil můj pohled na něj
Když mi bylo skoro šedesát, otec zemřel. Náš vztah zůstal až do konce zvláštní a chladný. Nikdy jsme si neprojevili náklonnost, nikdy jsme nemluvili o mamince. Neměla jsem sílu probírat se jeho věcmi. S Pavlem jsme všechno naskládali do krabic a odnesli do sklepa s tím, že jeho byt pronajmeme. Věděli jsme, že se jednou bude hodit pro vnoučata.
Před měsícem se naše vnučka Anička rozhodla, že by se do bytu po pradědečkovi nastěhovala. Oslavila dvacetiny a chce se postavit na vlastní nohy. Bylo tedy na čase sklep konečně vyklidit. S manželem jsme se do toho pustili, i když se nám vůbec nechtělo. Staré fotografie a pár drobností jsme naložili, že je probereme v klidu doma. Oblečení mělo jít rovnou do kontejneru.
Při prohledávání kapes starých košil, abychom nevyhodili nějaké peníze, jsem nahmatala obálku. Myslela jsem, že v ní budou bankovky, ale uvnitř byl dopis. Když jsem ho dočetla, tekly mi po tvářích slzy. Napsal mi ho táta. Stálo v něm, jak moc mě miluje, jak si vždycky přál dceru a jak ho trápilo, že kvůli práci přišel o celé mé dětství. Psal, že byl alespoň rád, že nás mohl finančně zabezpečit, a že ho těšilo, jak hezký vztah jsem měla s maminkou. Děkoval mi za vnoučata a za to, že jsem ho nechala být součástí naší rodiny. Tak přece jen mě měl rád. Teď vím, že se mi jednou bude odcházet o něco klidněji.
Související články
