Seznámili jsme se v práci. Já pracovala v kreativním oddělení jedné marketingové agentury, on byl projektový manažer. Okamžitě mezi námi přeskočila jiskra. Tomáš byl systematický, klidný a pozorný, což byl pro mě, uměleckou duši, naprostý magnet. Na rozdíl od jiných mužů mi dokázal skutečně naslouchat a já v něm viděla svou spřízněnou duši.
Rychlá žádost o ruku
Požádal mě o ruku ani ne rok po našem seznámení. Ani na chvíli jsem nepochybovala – byl to muž, se kterým jsem si přála strávit zbytek života. Když jsem mu u oltáře řekla své „ano“, cítila jsem se jako nejšťastnější žena pod sluncem. Až dnes vidím, co jsem tehdy přehlížela, zaslepená láskou. Byla jsem přesvědčená, že sdílíme stejné životní hodnoty a cíle. Pravdou ale je, že jsme o těch nejdůležitějších věcech nikdy pořádně nemluvili. Byla to obrovská chyba, kterou dělá mnoho zamilovaných párů, a já jsem se o jejích následcích přesvědčila na vlastní kůži.
První dva roky našeho manželství byly jako z pohádky. Věděla jsem, že idyla nemůže trvat věčně, ale byla jsem optimistka. Považovala jsem nás za pevný a sehraný pár, který dokáže překonat jakoukoli překážku. Přesto jsem stále cítila, že našemu štěstí něco chybí. Tím chybějícím dílkem skládačky bylo dítě. Vždy jsem toužila být matkou. Před svatbou jsem se Tomáše na jeho postoj k dětem nikdy neptala, brala jsem jako samozřejmost, že to máme stejně.
Chci dítě
Když jsem pak opatrně téma rodiny nadnesla, jen se usmíval. „Vždyť máme spoustu času, ne?“ pronesl klidně. „To ano, ale víš, že nejsem nejmladší,“ odpověděla jsem. „Zlato, rozumím, ale ještě si užijme jeden druhého,“ uklidňoval mě. Věřila jsem mu a trpělivě čekala, ale nic se neměnilo. Kdykoli jsem se o tom pokusila mluvit, odpověď byla neurčitá a vyhýbavá.
Jednoho večera jsem se rozhodla na něj zatlačit. „Petro, já si nejsem jistý, jestli vůbec chci být otcem,“ přiznal a mně se v tu chvíli zastavil dech. „Nedokážu si to představit.“ Nevěřícně jsem na něj hleděla. Doufala jsem, že si to časem rozmyslí, že k tomu dospěje stejně přirozeně jako já. „Prosím tě, byl bys přece úžasný táta,“ zkusila jsem to. „Máme jeden druhého a to mi naprosto stačí,“ odpověděl klidně, ale pevně. Zkoušela jsem ho přesvědčit ještě několikrát, ale marně. Nakonec mi řekl, ať mu s tím dám pokoj – děti zkrátka nechce.
Byla jsem na dně. Došlo mi, že ho k rodičovství nemohu nutit. Nezbývalo mi nic jiného než se smířit s tím, že matkou nikdy nebudu. Trápilo mě to, ale co jsem mohla dělat? Když jsem stála vedle něj u oltáře, ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou vzdám svého největšího snu.
Nemilé překvapení
Pamatuji si ten den přesně, byl čtvrtek, který nikdy nevymažu z paměti. Šla jsem si vyzvednout balíček do zásilkovny a cestou jsem narazila na bývalou kolegyni. „Jé, gratuluji!“ rozzářila se. „To je úžasná zpráva, bude z tebe maminka!“ „Prosím?“ nechápala jsem, o čem to mluví. Rychle jí došlo, že je něco špatně, a vysvětlila mi, že to slyšela od Tomáše. Prý čeká dítě. Jenže ne se mnou. Řekla to jen tak mezi řečí a spěšně se rozloučila. Já tam zůstala stát jako solný sloup, s prázdnou hlavou a nohama jako z olova.
Nevím, jak jsem se dostala domů. Tomáš seděl v obývacím pokoji a sledoval televizi. „Je to pravda?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem. „Co máš na mysli?“ podíval se na mě, jako by se nic nedělo. „Že budeš otec...“ zašeptala jsem. Chvíli na mě jen mlčky zíral, pak přikývl. Ukázalo se, že měl aféru s kolegyní z jiného oddělení a ta otěhotněla. Vyprávěl mi to bez jakékoli emoce a právě ta jeho lhostejnost mě zraňovala nejvíc. Řekl, že se to „prostě stalo“ a že když se o těhotenství dozvěděl, rozhodl se „postavit se k tomu čelem“. Škoda, že při tom zapomněl, že tím ničí můj život.
Byl konec
Do měsíce se odstěhoval. Částečně se mi ulevilo, že ho nemusím denně vídat, ale zároveň jsem v sobě měla obrovský vztek. Možná jen nechtěl dítě se mnou. Možná mě ani nikdy doopravdy nemiloval. Rozvod proběhl rychle a bez emocí. Neměl ani tolik slušnosti, aby se mi omluvil. V soudní síni se na mě ani jednou nepodíval. Snažím se znovu postavit na nohy, ale je to neuvěřitelně těžké. Jsou dny, kdy mám problém i jen vstát z postele. Nedávno jsem na sociální síti narazila na fotku Tomáše s malou holčičkou v náručí a popiskem: „Konečně vím, co je to skutečné štěstí.“ Byla to rána přímo do srdce. Proč nemohl být od začátku upřímný?
Nevím, jestli se někdy stanu matkou. Teď na to nemám ani pomyšlení, nejdřív se musím dát dohromady. Moje duše je v troskách. Pomalu ztrácím víru, že mě v životě ještě potká něco dobrého.
