Mohlo by se zdát, že jsem žena, které se život vydařil. Manžel, dům, dcera – zdánlivě všechno na svém místě. Ale já mám už dlouho pocit, jako bych se na svůj život dívala přes sklo. Jako by nebyl můj.
Myslela jsem, že to bude fajn
Michal a já jsme spolu patnáct let. Kdysi jsme si dokázali povídat celé hodiny. Kdysi se smál mým vtipům, přicházel ke mně, dotýkal se mě, díval se na mě, jako bych byla nejkrásnější žena na světě. Dnes… dnes se mi dívá někam nad hlavu do dálky, nebo vůbec.
Souhlasil s dovolenou u moře – prý kvůli mně. Já vím, že to byl náš „poslední pokus“. Tak jsem to nazvala. Buď se něco spraví, nebo… nevím, možná prostě přestaneme předstírat.
Vzali jsme s sebou i Anetu, moji dobrou kolegyni z práce. Měla být pro společnost, protože s Julčou, naší dvanáctiletou dcerou, Michal ne vždycky umí mluvit. S Anetou je to snazší – zná ji, má ji rád. Nic jsem proti tomu nenamítala. Nebo jsem si to alespoň myslela.
První den mi něco nesedělo. Michal byl jiný. Zamyšlenější a málomluvnější. Večer na pláži jsem se hlasitě smála nějakému Anetinu vtipu – Michal ani nemrkl. Jako by tam nebyl.
Pohádali jsme se
„Michale, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše, i když to ve mně vřelo. Stál u okna, jako by něco hledal za sklem. „Přestaň takhle mlčet.“
„Vždyť nemlčím,“ odsekl bezvýrazně. „Říkal jsem ti, že zítra půjdeme k tomu majáku, jak jsi tak chtěla.“
„Vážně? Tomuhle říkáš ‚rozhovor‘? Michale, je mi čtyřicet dva let. A mám pocit, že se ke mně posledních pět let chováš jako k vzduchu.“
Pomalu se otočil.
„Možná trochu přeháníš, Karolíno.“
Zavřela jsem oči, zaťaté pěsti se mi začaly třást. Po chvíli jsem ze sebe vyhrkla:
„Přeháním? Možná mě prostě už nemiluješ. Možná jsi mě nikdy nemiloval. Možná jsem si to všechno jen namluvila.“
„Opravdu to chceš řešit teď?“
„A kdy?!“ vykřikla jsem. „Když ne teď, tak kdy? Až se zase někam zavřeš s notebookem, telefonem, nebo půjdeš sám na procházku? Mám čekat, až si mě konečně všimneš?“
Ticho. Jen šum z ulice za oknem. Michal se na mě dlouho díval. A neřekl nic. Žádné „to není pravda“, žádné „promiň“, žádné „miluju tě“. Odešel. Prostě odešel a nechal mě v hotelovém pokoji se slzami, které se mi draly do očí, ale nehodlaly stékat. Sedla jsem si na postel. Nohy jsem měla jako z vaty. A jen jedna otázka mi pulzovala v hlavě: on už mě opravdu nechce?
Byl to zvláštní rozhovor
Bylo už po osmé večer. Michal se vrátil do pokoje, ale nepromluvili jsme spolu ani slovo. Vzala jsem si ručník a sešla na pláž. Potřebovala jsem kyslík. Něco, co nebude vonět jako on.
Seděla jsem na chladném písku, zahleděná do vln, když se objevila Aneta.
„Karolíno…“ sedla si vedle mě bez ptaní. „Všechno v pořádku?“
„Vypadám tak?“
„Ne,“ odpověděla tiše. „Chceš si promluvit?“
Chvíli jsem mlčela. A pak jsem se prostě otevřela.
„Víš, někdy mám pocit, že jsem duch. Že bych mohla zmizet z tohoto světa a Michal by si toho všiml, až by mu došly čisté košile.“
Aneta se nezasmála. Vážně se na mě podívala.
„Někdy… už se nedá nic spravit, Karolíno. Někdy je prostě potřeba to nechat být.“
Otočila jsem k ní hlavu.
„A co ty víš o našem manželství?“
„Možná víc, než si myslíš,“ odpověděla se zvláštním úsměvem.
Něco mě píchlo u srdce. Možná tón jejího hlasu. Možná to ticho, které mezi námi zavládlo.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nic. Jenom… přece nechceš strávit zbytek života čekáním, až si tě někdo zase začne všímat, ne?“
Zmlkla jsem. Ale srdce se mi rozbušilo. Odkud to ví? Proč to říká takovým způsobem? Podívala jsem se na ni. Opravdu mi něco uniklo?
Vyslechla jsem jejich rozhovor
Byly dvě v noci. Nemohla jsem spát. Michal ležel na druhé posteli, sice se zavřenýma očima, ale cítila jsem, že nespí. Stejně jako já. Najednou jsem uslyšela vrzání balkonových dveří. Vyšel ven.
Po minutě jsem zaslechla něčí tichý šepot. Přiblížila jsem se ke dveřím a nechtěně jsem zavadila prstem o kliku – pootevřely se. Hlas Anety.
„Musíš jí to říct, Michale. Nemůžeš to dál protahovat.“
„Ještě ne teď. Ne takhle,“ odpověděl.
Ztuhla jsem. Srdce se mi začalo mlátit o žebra jako šílené.
„Ale ona si zaslouží pravdu,“ řekla Aneta ostřeji. „Jak dlouho to ještě budeš předstírat?“
„Ona to nepochopí… Nevím, jak jí to mám říct,“ Michal zněl, jako by se měl rozplakat. „Nechci jí ublížit ještě víc.“
Rozrazila jsem dveře. Oba se prudce otočili. Michal vypadal, jako by dostal facku. Aneta zbledla.
„O čem to tu sakra mluvíte?!“ zeptala jsem se. Hlas se mi zlomil.
„Karolíno…“ začal Michal, ale zarazil se.
„Co mám pochopit, Michale? Co takového mi chceš říct, ale ne ‚teď‘, ne ‚takhle‘?“
A tehdy Michal… začal plakat. Nekřičel, neprosil. Prostě plakal. Tiše, žalostně. Nikdy předtím jsem ho takového neviděla.
„Není to jen o Anetě,“ zašeptal nakonec.
Udělalo se mi slabo. Chytila jsem se rámu dveří, abych neupadla.
„A o co ještě?“ zeptala jsem se, ale už jsem to věděla. Všechno se ve mně hroutilo.
Manžel byl konečně upřímný
Tu noc jsem nespala. Michal se vrátil do pokoje až nad ránem. Já jsem seděla u stolu a zírala do šálku se studeným čajem. V pět přišel a sedl si naproti mně. Nezačala jsem mluvit jako první.
„Karolíno…“ začal chraplavým hlasem. „Nevím, kde začít.“
„Pravdou. To by byl dobrý začátek,“ odpověděla jsem suše.
Polkl. Ruce se mu třásly, když si naléval kávu.
„Spal jsem s Anetou,“ řekl a díval se někam mimo mě.
Ani jsem se nepohnula. Už jsem to věděla. Nepotřebovala jsem potvrzení. Ale slyšet to z jeho úst… Bolelo to.
„A?“
Zamrkal.
„A… nebylo to ono. Byl to jenom okamžik. Slabý, hloupý. Myslel jsem, že to něco spraví. Že se budu cítit… naživu. Ale bylo to jen horší.“
„A já?“ zeptala jsem se. „Kdo jsem pro tebe byla těch patnáct let?“
Mlčel. Nakonec zašeptal:
„Už dlouho nedokážu nic cítit. Léta žiju jako v kolotoči. Nevím, jak být dobrým manželem, otcem… člověkem. Snažil jsem se, Karolíno. Ale mám pocit, že se rozpadám.“
Podívala jsem se na něj. Měl kruhy pod očima, byl hubenější než obvykle. A přesto… nedokázala jsem ho nenávidět. Neviděla jsem muže, který mě podvedl. Viděla jsem člověka, který se zhroutil. A cítila jsem se naprosto bezmocná.
Nevěděla jsem, co dělat
Oblékla jsem se, jak to přišlo. Nechala jsem Michala u stolu s nedopitou kávou a pohledem zabodnutým do zdi. Sešla jsem na pláž. Ráno byla skoro prázdná – jen nějaké dítě si kopalo s tátou do míče. Seděly jsme s Julčou na ještě teplém písku.
„Mami, něco se stalo?“ zeptala se tiše.
Podívala jsem se na ni. Měla stejné oči jako Michal. Jen ještě plné důvěry. A to mě zlomilo. Pevně jsem ji objala, až moc. Slzy se spustily samy.
„Hele, vždyť se nic neděje, ne?“ zašeptala mi do ucha.
„Zlatíčko…“ řekla jsem přes vzlyky. „Chtěla bych tě ochránit přede vším. Ale asi to neumím.“
Julča nic neřekla. Jen se přitulila pevněji.
Pak jsem zavolala sestře. Když uslyšela můj hlas, okamžitě se zeptala, co se stalo.
„Michal mě podvedl,“ řekla jsem bez obalu. „A… asi má už léta deprese. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak mám vůbec dál žít.“
„Vrať se. Vymyslíme, co s tím.“
Neodpověděla jsem. Ale jedno jsem už věděla – můj život se právě rozpadl. A že se teď musím naučit žít od začátku. Pro Julču. Pro sebe, ale s Michalem?
Vrátili jsme se domů
Michal se o týden později odstěhoval. Beze scén, bez vysvětlování. Vzal si jen kufr, klíč nechal ve schránce. Napsal esemesku: „Promiň. Chci se léčit. Ale vím, že je pozdě.“ Neodepsala jsem. Když jsem večer sedávala sama, začala jsem analyzovat celých našich patnáct let. Jak jsem postupně ztrácela sama sebe. Jak jsem přestávala snít. Jak jsem se stávala tichou, pohodlnou, neviditelnou. Jak jsem se ztratila.
Začala jsem chodit na dlouhé procházky. Nevím, jestli ještě někdy někomu budu věřit. Nevím, jestli se ještě někdy zamiluju. Ale vím jedno: je mi 42 let a tohle není konec.
Karolína, 42 let
Související články
