Kdysi, ještě před pár lety, by mě nenapadlo, že se to všechno takhle zvrtne. Že budu sedět v kuchyni, s dlaní opřenou o studenou desku stolu, a zírat na jednu jedinou pilulku léku na srdce pro Andreje a přemýšlet, jestli si budeme moci dovolit koupit další. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra. Noční směny, dvanáctky, někdy jsem se vrátila domů a Michal už spal. A pak znovu – vstávala jsem dřív, než jsem ho stihla políbit na čelo.
„Pro Michala, opakovala jsem si. Všechno pro Michala.“
S Andrejem jsme ho vychovali, jak nejlépe jsme uměli. Byl jedináček, ale nechtěla jsem, aby z něj vyrostl rozmazlený chlapec. Chtěla jsem, aby se cítil milovaný, i když jsme toho moc neměli. Učil se skvěle, dostal se na vysokou do Prahy. Jak já plakala, když jsme mu balili kufr! Pýcha se mísila se strachem. A on? Ani se neohlédl, když se za ním zavřely dveře vlaku.
Tehdy jsem si ještě myslela: „To je dobře. Jde do světa, něco z něj bude.“
A taky, že bylo. Teď bydlí v Praze, pracuje v nějaké velké počítačové firmě. Za měsíc vydělá víc, než já dřív za půl roku. Říká, že „doba se změnila“, že „každý by se měl o sebe postarat sám“. A já? A Andrej? Občas večer sedím, Andrej už spí v křesle, já jen poslouchám tikání hodin a v duchu se ptám:
„Co jsem udělala špatně?“
Tohle mě zabolelo
„Michale, nerada bych ti dělala starosti, ale... tatínek potřebuje nové léky. Ty na srdce, pamatuješ?“ – řekla jsem potichu a držela telefon u ucha tak, aby mě Andrej z pokoje neslyšel.
„Mami, vždyť už jsem ti to říkal,“ – povzdechl si. „Musíte se naučit postarat se o sebe sami. Já to taky neměl lehké. Všechno, co mám, jsem si vydřel vlastníma rukama.“
Zarazilo mě to. Jako by mi někdo vrazil facku. Mlčela jsem, a tak ještě dodal:
„Vážně, nechci znít drsně, ale já nejsem váš bankomat.“
„Michale... je to jen pár stovek korun... “– zašeptala jsem a snažila se nerozplakat.
„Pár stovek dnes, zítra to bude víc. Ostatně, s Natálií máme své výdaje. Nájem, účty, svatba... Prosím tě, zamysli se nad tím.“
Zavěsil. Bez „ahoj“. Bez „mám tě rád“. Stála jsem jako solný sloup, s telefonem v ruce, a zírala na starý vzor ubrusu, který jsem kdysi sama ušila. Tolikrát jsem něco odložila „na později“, aby se Michal měl lépe. Nový batoh, kopačky na trénink, doučování z matematiky. Možná jsme ho rozmazlili? – problesklo mi hlavou. Možná jsme dávali příliš mnoho a vyžadovali příliš málo. Ale přece se člověk celý život nesnaží proto, aby pak slyšel, že si nezaslouží ani pár stovek na léky.
Andrej se jen zpoza zdi zeptal:
„Volalas?“
„Ano. Všechno je v pořádku,“ – zalhala jsem a utřela si slzy do rukávu.
Manžel syna bránil
„Co přesně řekl?“ – zeptal se Andrej, když jsme si později sedli ke stolu. Polévka už vychladla, ale nikdo na ni neměl chuť.
„Nic nového,“ – odpověděla jsem a vyhýbala se jeho pohledu. „Říká, že má svůj život.“
Andrej pokrčil rameny a podepřel si hlavu dlaní.
„A nemá pravdu?“
Podívala jsem se na něj s nedůvěrou.
„Ty ho bráníš?“
„Nebráním. Ale je to dospělý chlap. Nemáme právo to po něm vyžadovat...“
„Nemáme právo?!“ – zvýšila jsem hlas. „Takže třicet let jsme měli jen povinnosti a teď se ho nesmíme ani zeptat, jak se máme?“
„Jarmilo...“– jen si povzdechl.
„Ne. Žádné “Jarmilo„. Protože když se vždycky uzavřeš, nic se nezmění! Mě bolí to jeho mlčení, ten jeho chlad. Bolí mě, že se za nás stydí, Andreji. Za nás. A ty tu sedíš, jako by ti to bylo jedno!“
Prudce jsem vstala, židle zaskřípala po podlaze.
„Celý život jsem ho milovala, starala se o něj, každou korunu jsem mu šetřila. A teď? Jsem přítěž? Stará bába na odpis?“
Andrej dlouho mlčel. Nakonec se potichu ozval:
„Já ho taky miluju. Ale nechci ho prosit. Nechci ho do ničeho nutit,“ – řekl manžel.
„Tak mu to možná řekni na rovinu, že až dojdou léky, dojdeš i ty? Možná mu pak něco dojde?!“
Neodpověděl. Zhasla jsem v kuchyni a odešla do ložnice. Poprvé po letech jsme spali odděleně. A poprvé po dlouhé době jsem se v tomto manželství cítila... osamělá.
Svěřila jsem se sousedce
„Tak co, Michal zase nepomohl?“ – zeptala se Helena a míchala čaj ve sklence s ouškem. Sešly jsme se jako obvykle, jen tak, jako by se nic důležitého nedělo.
„Nechce o tom ani slyšet. Říká, že každý má svůj život. Že on to taky neměl lehké,“ – odpověděla jsem s nuceným úsměvem.
„A co on měl těžkého?“ – odfrkla si. „Vždyť jste mu všechno strčili až pod nos. S takovým startem mohl dobýt svět.“
„Nechci ho soudit... “– začala jsem, ale Helena zvedla obočí.
„A možná bys měla? Možná bys měla konečně přestat předstírat, že je všechno v pořádku?“
Zmlkla jsem. Helena vždycky mluvila na rovinu, ale tentokrát se ve mně něco pohnulo.
„Možná mě prostě nemá rád,“ – zašeptala jsem.
„Co to povídáš, Jarmilo!“ – ohradila se.
„Ne. vážně. Přemýšlej o tom. Dítě, které miluje, se neotočí zády, když matka prosí o pomoc.“
Helena se na mě podívala z boku. Dlouho nic neříkala, až nakonec jen pronesla:
„Víš... Moje Anička mi každý měsíc posílá peníze z Londýna. Nikdy jsem o to neprosila. Ale ona ví, že to potřebuju. Ne pro ni, ne na odiv – prostě... z lásky. A Michal? Možná už se necítí být tvým synem. Možná ses pro něj stala jen někým, kdo mu připomíná, odkud pochází.“ Ta slova se do mě zabodla jako třísky. Vrátila jsem se domů a dívala se na Michalovu fotku na komodě. Usměvavý chlapec v kšiltovce. A v myšlenkách jsem se ptala: kým jsi teď, synku? Protože já už tě asi neznám...
Jela jsem za synem
Andreji jsem nic neřekla. Za úsvitu jsem se sbalila – svetr, peněženka. Prvním autobusem jsem jela do Prahy. Celou cestu jsem svírala kabelku, jako bych v ní držela smysl toho všeho.
Michal bydlel v novém bytovém domě. Z domovního telefonu se ozval neochotný hlas:
„Mami? Co se stalo?“
„Chtěla jsem si promluvit. V klidu.“
Po chvíli se dveře otevřely. Uviděla jsem ho – vyšší, drsnější, než jak jsem si ho pamatovala. A tu dívku vedle něj – Natálii. Vysokou, s dokonalým make-upem a chladným pohledem.
„Pojď dál,“ – prohodil, aniž by se mi podíval do očí.
V bytě bylo ticho, sterilně, vonělo to novotou a cizotou. Sedla jsem si na kraj pohovky a ruce si položila na kolena.
„Michale, nepřijela jsem pro peníze,“ – začala jsem. „Chtěla jsem ti jen říct, že... že nedokážu pochopit, jak k tomu došlo. Kdysi jsi volal každý den. Posílal jsi fotky. A teď... mám pocit, jako bych tě ztratila.“
„Mami, jsi dospělá,“ – přerušil mě. „Nemůžu být zodpovědný za váš život. Mám své záležitosti, svou rodinu. Není mým úkolem vás živit.“
„Neprosím o živobytí,“ – řekla jsem a cítila, jak se ve mně něco láme. „Prosím o trochu srdce.“
„Každý by se měl postarat sám. Tak jste mě to učili. To je snad dobře, ne?“
Natálie si odfrkla a odešla do kuchyně. Michal se podíval někam stranou. A já? Pomalu, ztěžka jsem vstala.
„V tom případě... už si poradíme sami.“
Zavřela jsem za sebou dveře a neohlédla se. Jako tehdy on – ten chlapec z vlaku, který ani nezamával na rozloučenou.
Cítila jsem lítost
Když jsem se vrátila domů, nic jsem neříkala. Jen jsem vešla do kuchyně, sedla si ke stolu a konečně se rozplakala. Tak lidsky, bez studu, bez předstírání síly. Vzlykala jsem jako dítě. Andrej po chvíli přišel. Beze slova přede mě postavil hrnek s čajem a chytil mě za ruku.
„Řekl, že nejsme jeho povinnost,“ – zasténala jsem. „Že se každý má postarat sám.“
Andrej si povzdechl. Dlouho se díval do zdi, než se konečně ozval:
„Víš... někdy si myslím, že se za nás styděl. Ještě když bydlel tady, vždycky říkal, abychom nechodili na třídní schůzky, protože všichni mají jiné rodiče. Že se nemáme čím chlubit. A vždyť jsme dělali, co jsme mohli...“
Zvedl ke mně zrak. Viděla jsem v jeho očích něco, co jsem dlouho neviděla – lítost. Takovou tu opravdovou, mužskou, léta potlačovanou.
„Možná nejsme dokonalí. Ale lhostejnost jsme si nezasloužili,“ – dodal tiše.
Přejela jsem dlaní po jeho ruce.
„Myslíš, že to někdy... pochopí?“
„Možná. Ale už ne pro nás, Jarmilo. My se musíme naučit žít jinak. Bez iluzí a bez Michala.“
Seděli jsme tak dlouho, v tichosti, a drželi se za ruce. A poprvé po velmi dlouhé době jsem cítila, že jsme spolu. Ne v bolesti kvůli synovi – ale v tom, co mezi námi zbylo.
Jarmila, 68 let
Související články
