Mám dospělou dceru, kocoura typu „je to ještě kožich, nebo už klubko nenávisti?“ a za sebou dvacet let manželství s Vaškem. S tím samým, který mi kdysi říkal, že jsem jeho největší štěstí, a po letech mě nazýval „babou na účty“.
Léta jsme společně nejedli ani nemluvili
Nebyly žádné velké hádky, dramata ani okázalé nevěry, ale už léta jsme spolu normálně nemluvili. Jen jsme si tak vyměňovali poznámky o nákupech, účtech za elektřinu a topení, nutnosti dát auto do servisu nebo navštívit tchyni a vyzvednout jí recepty, protože začala churavět.
Od té doby, co Agátka, naše dcera, odjela na vysokou, přestali jsme dokonce i společně jíst. Když byla dcera malá a pak chodila na gymnázium, snažila jsem se, abychom snědli alespoň oběd u společného stolu. Nejčastěji jsem vařila večer, abych po příchodu z práce jen ohřála polévku nebo strčila do trouby pečeni.
Jenže dceru rychle pohltil studentský život. Našla si nové přátele, začala chodit s Matějem, běhat na nějaké praxe. Snila o práci v médiích, a to vyžadovalo velké nasazení i mimo školu.
Já si k snídani nejčastěji ve spěchu vypila hrnek kávy, občas snědla nějaký jogurt. Vašek teď pracoval na směny, takže chleby si začal dělat sám. O společných filmových večerech, večeřích při svíčkách nebo chození do kina či restaurace už nemohla být řeč. Prostě jsme žili tak nějak vedle sebe a z celého srdce se snažili si zbytečně nelézt do cesty.
Neměli se rádi
A tak jsme s Vaškem zůstali sami. No, možná ne úplně sami, ale s Mourkem, kocourem, kterého jsem si kdysi přinesla od kolegyně z práce a kterého můj manžel odjakživa nesnášel. Kocour, jakmile viděl, že Vašek překračuje práh vstupních dveří do bytu, netrpělivě se rozhlížel, naježil hřbet a vydával ze sebe nějaké blíže neurčitelné zvuky. Úplně jako by se chystal k útoku na nevítaného hosta, a ne vítal doma majitele.
„Nevím, proč jsi sem vůbec toho chlupáče tahala. Jen chodí, mňouká a všude nechává chlupy,“ rozčiloval se manžel. „Ještě tak pes v bytě, to chápu. Alespoň zaštěká, kdyby přišli zloději. A dá se vzít na procházku. Ale tenhle lenoch? Přechází jen z gauče na křeslo a z křesla na postel,“ rozpaloval se čím dál víc.
Nezůstala jsem mu nic dlužná, protože už jsem k tomu člověku úplně ztratila trpělivost i srdce.
„Tak si pořiď psa. Kdo ti v tom jako brání? Jenže to by se ti muselo chtít vstávat v pět ráno, abys ho vyvenčil. To bych tak viděla. A kocourovi nadáváš do lenochů.“
Všimla si toho
Jakési zdání dřívější lásky jsme na sebe brali, jen když dcera přijela domů na svátky nebo na víkend. Ale to bylo zřídka. A asi nám to moc nešlo, protože i Agáta se jednou zeptala:
„Mami, a proč se s tátou na sebe pořád tak mračíte? Místo abyste si užívali volný byt a druhé mládí, tak si na každém kroku jen rýpete jeden do druhého.“
„Ach dítě, dítě. Ještě jsi mladá a neznáš skutečný svět,“ pomyslela jsem si, ale nic jsem neřekla.
Dvacetiletá holka se na život dívá úplně jinak. Ještě jí nespadly růžové brýle. Žije svými sny a myslí si, že všechno je možné. S tím svým Matějem si hledí do očí, drží se za ruce a cukrují. No co, takové je kouzlo bláznivé mladické lásky.
U nás o druhém mládí nemohla být řeč. Vašek byl příliš málo romantický na něžná gesta a i já jsem ze sebe nedokázala vymáčknout tolik, abych ho přemlouvala k dalším schůzkám.
Upadli jsme do rutiny
Přesto se mi zdálo, že přesně takhle je to i v jiných dlouholetých vztazích. Možná chladně a bez velkých ohňostrojů či vzplanutí, ale také s určitou vzájemnou náklonností. Že se navzájem respektujeme.
Až do toho výročí. Ne jen tak ledajakého, ale dvacátého. Dvacet let spolu, to je kus života. Společně jsme vytvořili domov a vychovali dceru, brzy možná budeme mít vnoučata. Připadalo mi, že to jsou pevné základy, kterými jen tak nějaký slabý větřík neotřese. A tady mě čekalo překvapení. A rozhodně nebylo příjemné.
Vašek přišel domů s kyticí rudých růží a taškou s logem luxusní parfumérie. To už vzbudilo mé podezření – on a parfumérie? Poslední tři roky tvrdil, že květiny jsou přežitek a parfémy jen chemie v lahvičce. No ale možná se zamyslel? Možná mu výčitky svědomí připomněly, že mě kdysi miloval?
Nic jsem netušila
Sedla jsem si na gauč a začala rozbalovat dárek. Uvnitř byla krásná, křišťálová lahvička parfému s kartičkou zastrčenou pod stuhou. Květinově-orientální vůně, opravdu elegantní a z takzvané vyšší třídy.
„No, a co na to říkáš?“ zeptal se pyšně.
„Je nádherný,“ přiznala jsem. „Jak jsi věděl, jakou vůni mám ráda?“ byla jsem opravdu překvapená, protože můj manžel se o takové věci nikdy nestaral.
Vytáhla jsem ozdobnou kartičku. A v tu chvíli se všechno zhroutilo. „Pro nejvíc sexy ženu na světě – Anetu.“
Podívala jsem se na něj. On na mě. Na vteřinu se snažil předstírat, že neví, o co jde. A pak udělal něco, co jen potvrdilo mé nejhorší tušení. Začal koktat, červenat se a blekotat něco o „nevinném vtípku kolegy z práce“.
Všechno prasklo
Neudělala jsem scénu. Nevyhodila jsem flakon z okna. Neroztrhala jsem vzteky tu kartičku s věnováním. Prostě jsem vstala a klidně řekla:
„Děkuji za upřímnost. Škoda, že ne za tvoji.“
Vešla jsem do ložnice, sbalila dva kufry – jeden pro sebe, druhý pro kocoura – a odešla z bytu, ve kterém jsem strávila posledních dvacet let. Proč jsem nevyhodila jeho? Protože byt byl Vaškův. Zdědil ho po své babičce ještě před naší svatbou. S největší pravděpodobností by ho tedy soud nezapočítal do společného jmění. Naivita? Možná. Ale teď jsem chtěla prostě klid, a ne se přetahovat s tím odporným lhářem.
Nastěhovala jsem se ke své kamarádce, jejíž manžel se kdysi taky „spletl s kartičkou“. Měla pokoj pro hosty, spoustu vína, pizzu z dovozu a celé hromady soucitu. A co bylo nejdůležitější, neříkala: „Já ti to říkala.“ Ona prostě, jako nikdo jiný na světě, dokonale věděla, co teď cítím.
Rozuměla mi
Sama si nedávno prošla něčím velmi podobným, ale dala se dohromady. Teď je z ní šťastná a opět nezadaná žena. Obarvila si vlasy na hnědo, změnila styl oblékání a konečně má čas na své koníčky. Je šťastná. Rozhodla jsem se, že Bára pro mě bude příkladem.
O dva týdny později jsem podala žádost o rozvod. Vašek se snažil vymlouvat, že to byl jen vtip, a později, že to byl jen flirt, že se nic nestalo, že přeháním, protože jsem přecitlivělá.
Neodpověděla jsem. Změnila jsem si telefonní číslo, zablokovala jsem si ho všude, kde to jen šlo. A pak jsem šla do té samé parfumérie a koupila si identický flakon.
Ten parfém voněl ještě lépe, když jsem si ho darovala sama. Protože to bylo něco víc než jen dokonale vyladěná směs různých tónů, uzavřená v ozdobném flakonku. Byl to symbol mé svobody a nového života, který jsem právě začínala. Bez té emoční prázdnoty kolem. Bez Vaškova fňukání, hádek o maličkosti a předstírání před všemi okolo, že jsme spořádané manželství. Bez pocitu, že už mě v životě nic víc nečeká. Teď vím, že na změny opravdu nikdy není pozdě.
Tereza, 45 let
Související články
