Nevím, co mě to napadlo, koupit si zahrádku. Možná vyprávění kamarádek o tom, jak je skvělé po celém pracovním týdnu relaxovat uprostřed zeleně? Nebo možná fotky z katalogu, na kterých byla usměvavá žena ve slamáku se svazkem ředkviček v ruce? Tehdy jsem si pomyslela, že to chci taky, i když jsem vůbec netušila, do čeho jdu.
„Snad to nebude tak zlé,“ – povzdechla jsem si pod nosem, když jsem na svou zahrádku poprvé přijela už jako její právoplatná majitelka.
Pohled, který se mi naskytl, nenechával nikoho na pochybách, že než se tenhle kousek země stane oázou klidu, budu se muset pořádně nadřít. Celý pozemek zarostlý nějakým roštím. Chatka v ne zrovna nejhorším stavu, ale vyžadující rekonstrukci. Kůlna na nářadí rozhodně na zbourání. Hlavou mi probleskla myšlenka, že jsem se namočila do pěkné bryndy. Hned jsem se ale utěšovala tím, že takové nemovitosti časem získávají na hodnotě a navíc jsem ji pořídila za velmi atraktivní cenu, takže jsem udělala skvělý obchod.
Chtě nechtě jsem se pustila do práce
Bylo mi líto peněz na to, abych si zaplatila někoho, kdo by zahrádku dal zhruba do pořádku. S pomocí přispěchal kolega z práce, který mi dlužil laskavost a který se velmi chtěl stát někým víc než jen kolegou. Nezastírám, že se mi Tomáš taky líbil, ale po dvou nevydařených vztazích, které mě dovedly až k psychické krizi, jsem byla ve vztazích s muži nesmírně opatrná.
Nicméně za daných okolností jsem podporou nepohrdla, protože mužská ruka byla na zahrádce víc než potřeba. Po prvním víkendu stráveném pletím a vytrháváním křoví jsem byla tak fyzicky vyřízená, že jsem si v pondělí vzala volno. Strávila jsem ho na gauči a sténala bolestí ze strašného namožení svalů. Zahrádky se mi zachtělo, no to je dost dobrý!
Přesně v tu chvíli jsem litovala, že jsem si ji koupila. Chtěla jsem se jí zbavit – a to co nejdříve. Když jsem se ale zase cítila dobře, rozhodla jsem se jí dát šanci. Tehdy jsem neměla moc ponětí o pěstování různých rostlin, ale zato jsem moc chtěla mít vlastní květiny, zeleninu a bylinky. Sela jsem, sázela a plela záhony, ale i tak se brzy objevil problém, se kterým jsem si nedokázala poradit. Byli to různí škůdci, kteří napadali mé skromné výpěstky.
Soused mi otevřel oči
„Ale paní, takhle na to přece nemůžete“ – uslyšela jsem, když jsem si zoufale uvědomila, že skoro celý salát je vhodný leda tak na kompost.
Zvedla jsem hlavu od záhonu a rozhlédla se. Za plotem stál soused a sledoval mé neohrabané snažení. Starší pán, od pohledu kolem sedmdesátky, s lehce buclatou a opálenou tváří, kterou rozjasňoval zářivý úsměv.
„Už sama nevím, co dělám špatně,“ – vydechla jsem.
„Rád vám pomůžu, jestli dovolíte.
„S radostí, pojďte dál.“
Pan Marian, jak se soused jmenoval, se okamžitě pustil do inspekce záhonů. Prohlížel, něco si tiše mumlal, upozornil mě, že vedle rajčat je nejlepší sázet bazalku a podobně.
„Nebojte se, s těmi škůdci si nějak poradíme“ – poklepal mě přátelsky po rameni, jako bychom se znali nejméně pár let, a ne jen pár minut.
„To mám radost, jsem vám moc vděčná.“
„Ale prosím vás, to je maličkost, opravdu není za co,“ – mávl nedbale rukou, ale nedalo se skrýt, že ho to potěšilo.
„Co se týče těhle věcí, jsem úplně zelená.“
„Všechno se dá naučit a já vám ukážu, co a jak. Vůbec to není tak těžké, jak by se mohlo zdát.“
Tato slova mi dodala odvahu. Uvěřila jsem, že jsem udělala správně, když jsem si zahrádku koupila.
Život na zahrádce mě pohlcoval
Marian si se škůdci účinně poradil. Přinášel různé lektvary vlastní výroby, které sice nevoněly zrovna lákavě, ale přinášely kýžené výsledky. Soused mi ukázal, jak je připravit. Hodně mi vyprávěl o jednotlivých rostlinách a jejich nárocích na půdu nebo zálivku. Měl o tom obrovské znalosti a rád se o ně dělil. K rostlinám se choval s nesmírnou něhou.
„Opravdu nevím, jak se vám odvděčím“ – měla jsem obrovské štěstí, že jsem narazila na takového souseda.
„Pro mě je to čistá radost.“
I když škůdci přestali trápit moji zahrádku, Marian stále kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Vysvětloval, že prevence není nikdy dost a že je třeba být ostražitý, abychom se znovu nepotýkali s invazí slimáků nebo mšic.
„Pravidelnost je základ,“ – opakoval.
Jednou jsem kvůli několikadenní služební cestě nemohla na zahrádku jezdit. Po návratu se ukázalo, že jsem se strachovala zbytečně, protože soused držel hlídku. Nechal mi i kratičký vzkaz: „Milá sousedko! Postaral jsem se o rostlinky a dohlédl, aby je nic nežralo. Zdraví Marian.“
Začala jsem ho mít moc ráda
Kdykoli se nám podařilo setkat, dali jsme si čaj a koláč. Propásla jsem okamžik, kdy se naše známost stala mnohem bližší. Hodně jsme mluvili o životě. Brzy jsem si uvědomila, že Marian je osamělý a zahrádka je jeho únikem z šedé reality. Jednou se přiznal, že kdyby nebylo tohoto kousku země, nevyrovnal by se se smrtí své milované ženy. Děti jim nebyly dopřány, takže záhonky byly jediné, co měl.
„Moje Hanka tady trávila čas moc ráda“ – říkal s dojetím, ale v jeho hlase zněla i stopa lítosti.
Bylo mi ho líto, protože jsem si ho upřímně oblíbila. Někdy jsem se doma přistihla, že bych si s ním ráda popovídala. Požádala jsem ho o telefonní číslo a dala mu své.
„Kdyby se něco stalo, nějaká nemoc nebo něco jiného, nestyďte se a zavolejte.“
„Moc vám děkuji.“
Když jsem odjela na dovolenou, byla jsem o svou zahrádku klidná. Soused na ni dohlížel, o čemž jsem se přesvědčila po příjezdu. Žádný plevel, rostliny zalité, listí shrabané z trávníku. A samozřejmě lísteček se vzkazem: „Tady vše při starém. Jako vždy na stráži, Marian.“
Kdo by si pomyslel, že se spřátelím s mužem, který by mohl být mým otcem, a že naše známost začne u zahradních škůdců?
Klára, 35 let
Související články
